AloeB

Jakkoliv mohou někteří považovat třetí Strážce za nejslabší díl, tak za mě James Gunn uprchl upadajícímu kolosu Marvelu s noblesou a tento poslední příspěvek do omalovánkových Star Wars je toho tím nejupřímnějším důkazem. Oproti jiným filmům universa je znatelná, že režisér je zručný řemeslník a oproti poslednímu Thorovi je zřejmé, že má pan režisér cit a soudnost. Díky tomu mohl vystavět přehledný příběh, kde skoro nic není navíc a který neslouží jako zbytečná superhrdinská onanie, ale jako skutečný film. Je sice vidět, že Gunn postupně ztrácí cynismus a stává se vřelým normiem (ale ostatně si teď [už zase] našel ženu, tak se asi nelze divit, že se drží při zemi), takže něžné a milé scény o lásce a nezabíjení jsou na denním pořádku, ale upřímně než aby mě toto otravovalo, tak jsem to považoval za krásný fakáč trapné brutalitě jiných superhrdinských filmů, kde sice nesmí téct krev, ale škody na životech, které působí samozvaní hrdinové destrukcí prakticky všeho kolem sebe, jsou zcela očekávatelné. Strážci Galaxie se překvapivě nebojí ušpinit, ale zároveň si jsou podivným způsobem vědomi, že zabíjení není OK. Ostatně celé vážné téma snímku se točí kolem smrti nedokonalých tvorů, zabíjení zvířat a sem tam proběhne nějaká ta genocida celé planety. Toto ústřední téma mi upřímně nepřijde nijak objevné, ale motivace záporáka, který baží po dokonalosti, ne proto, aby jí dosáhl, ale because he just hates things the way they are, což v konečném důsledku jde ruku v ruce s ústředními tématy Gunnových snímků o jedincích nepochopených společností. Ačkoliv tedy závěr není nijak zajímavý, tak je v tomto kouzelný. A úplný konec, kdy Peter (asi konečně) dojde klidu, dává (když už nic jiného) krásný pocit zadostiučinění. Až je škoda oznámení na konci potitulkové scény o tom, že Legendary Star-lord will return. Dejte mu už klid, chudákovi. Plusové body za úvodní logo Marvelu se Strážci galaxie, za malé mývaly a za záchranu zvířecích vězňů. Též za to, že režisér neměl strach své postavy nechat žít. Mínus za přílišný idealismus (hlavně v poslední scéně s tancem, to bych radši sledoval, jak tam někde v postranní ulici prodávají kokeš), Draxe jako tátu a de facto absenci Rocketa jako ústřední postavy.

Filmy Pedra Almodóvara se sice točí v podivném kruhu známých motivů, především těch sexuálních, přesto však je každý z jeho filmů, obecně plných homosexuality, transexuálů, incestu, režisérů, podivných romancí a vyhrocených momentů, jedinečný, totéž lze pochopitelně říct i o La ley del deseo. Homosexuální láska je zde popsána ještě čistěji než u známého antinatalisty a nihilisty Valleja, polygamie je zde vítanou normou a závěr je ve svém duchu podivně zvráceným způsobem romantický. Kriminální zápletka je již tradičně bizarní, drive jí dávají postavy dvou zcela odlišných vyšetřovatelů. Lokace jsou zcela přirozeně krásné, atmosféra osmdesátých let je jedinečná. Zákon touhy možná není nejlepším režisérovým filmem, nicméně je jistě hodný shlédnutí, pokud divák přistoupí na obskurní hru, v níž se na odiv vystavuje ono pověstné španělské esperpento.

Jestli mám v české literatuře k někomu tak řečený love-hate relationship, tak je to rozhodně s tím nejzbytečnějším a nejukecanějším spisovatelem Hrabalem, jehož styl je nezaměnitelný a jeho díla vskutku povedená. Předlohu Perlička na dně neznám, ale minimálně jednu ze zde zpracovaných povídek jsem rozhodně četl v Pábitelích, kde ovšem nejspíš nepatřila k mým nejoblíbenějším. Ke jmenované čtené sbírce mám negativní vztah, na druhou stranu knižní Anglického krále zase miluji a k filmovým Postřižinám vzhlížím s nejasností, také se mi líbily některé čtené ukázky z Příliš hlučné samoty a zcela se ztotožňuji s Hrabalovou poznámkou k úloze knihy, ergo: pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku. Filmové Perličky na dně jsou tak dalším příspěvkem v mém bouřlivém poznávání tohoto burana a v podstatě vzato účel pořádného filmové díla skutečně splnily, protože bych jmenovitě Menzelovi a Jirešovi chtěl naplácat a pak žádat zpátky peníze, byť se látky chopili s umem a grácií. Mimo jejich povídky se mi však ostatní, především druhá od Němce a Schorma, celkem líbily, podobně jako již zmiňované Obsluhoval jsem anglického krále jsou typicky hrabalovské a přesto dávají smysl, v barthesovské terminologii (která je vzhledem k fotografičnosti hrabalovských narativů více než vhodná) mají ono punctum, které snímek potřebuje, abych od něj neodklopil oči jako od stovek jiných. V případě povídky z nemocnice jde o onen mrazivý a přesto neskutečně civilní závěr s ošetřovateli a rakví; v případě Domu radosti jde o tu barevnou hravost a o obrazovou kreativitu, která mě neskutečně nalákala na přečtení si předlohy (což bych byl i přes hrabalovský red flag ochoten podstoupit). Perličky na dně nejsou špatným filmem, to jen já nejsem schopný oprostit se od funkcionalistického dědictví kulturního západu a tak se v Hrabalově galerii vjemů, obrazů a obecně (asi) obyčejného života snažím hledat něco víc. Ale chtít tohle, tak si můžu jít zaonanovat ke Kunderovi, že? A nechat Hrabala být, protože dobře vím, že je o něčem jiném.

Neznalost knižní předlohy mi brání posoudit kvalitu adaptace, ale co se týče filmu samotného, mám z něho poměrně dobrý pocit. Možná mi pouze učarovala madridská společnost první poloviny 20. století a proto snímek nadhodnocuju, ale oni všichni ti literáti, umělci, prostitutky a podvodníci mají své kouzlo nějaké zašlé minulosti, které navíc doplňuje těch pár výjevů z Madridu té doby. Není to ani moc o ději, je to spíš o vnímání momentů a postav - něco, co se na umění obecně stále ještě učím. A ona ta mozaika toho španělského úlu je asi nejlepší forma, jak tuto vybranou společnost zobrazit. La Colmena možná nepatří k nějak výjimečným filmům, zřejmě se na ni již nikdy nepodívám, ale nelze říct, že bych litoval toho, že jsem ji viděl.

Místy až nepříjemná epizoda. Představa, že by lidstvo mohlo dosáhnout až takového stupně odosobnění a oduševnění, je těžce děsivá, ale fakt, že se dost možná v tomto bodě již nacházíme, je mrazivé. To už by si jeden radši hodil provaz. Nebo přeřízl tepnu kusem skla. Ale lze to očima vstříc anonymního animovaného davu? Koncept a sdělení Černého zrcadla je až brakově přímočaré, ale od toho hádám zrcadla slouží.

Přijde mi, že seriál si v postmoderním duchu utahoval z různých kinematografických žánrů. Proto moc nechápu rozčarování hodnotitelů tady. Mě stop-motion animace učarovala.

Tuhle senzační romantickou hříčku mohli produkovat jen a pouze blázni jako Španělé. Lovestory mezi delikventem a policistkou, která ho při prvním setkání zmlátí, zaujme hned od prvních momentů.

Syrové uvedení do světa Černých zrcadel, které hned na rozjezdu šokuje diváka šoustáním vepře domácího. Respektive ve své době se možná snažilo šokovat, přijde mi ale, že se odolnost průměrného diváka (nebo jen mě) neustále otupuje a softík s prasátkem před kamerou už působí trochu levněji (ostatně v Gentlemanech už je to komediální prvek). Začátek i konec je perfektní, ta výplň mezi tím trochu pokulhává. Vyústění je velmi působivé. Jak říká staré přísloví, i s malým prasátkem jde zahrát velké divadlo.

Mientras duermes, i přestože jsem během sledování tendí a dormir un poco, je dalším střípkem rozsáhlé mozaiky rolí Luise Tosara, jejichž rozmanitost mě nepřestává fascinovat. Asociální cizinec ve společnosti, nebo jak jej tu lidé lidově nazývají - hajzl, v tomto filmu mi připomínal hercovy role z La flaqueza de bolschevik a Te doy mis ojos, v nichž přirozená obyčejnost rodáka z Galicii ukázala divy. Je fascinující, že Španělé dovedou bez ostychu natočit film o někom takovém. Kontrast vlídného vystupování a kruté povahy je možná šokující, ale pravda asi je, že lidé své chování uzpůsobují společnosti, nehledě na to, jak mrtví jsou ve skutečnosti v nitru. Moc lidí sice asi nezneužívá ostatní mientras están durmiendo, ale podstrčit někdy torta de patatas otravnému zvířátku? Minimálně to pokušení. Mientras duermes exceluje chladným vypointovaným závěrem, kdy si Marta Etura uvědomí, co se vlastně dělo. Možná nejde o nejlepší španělský film, ale jde opět o originální kousek vystupující ze zaběhlé žánrové linie této výstřední země a přesto ji plně ctící.

I can tell life from TV, Jeff. TV makes sense, it has structure, logic, rules and likeable leading men. In life, we have this. We have you. Je to pěkná číčovina, co?