AloeB

Asi bych neměl být fanoušek příběhu, kde levný zvrat zachrání brakový postup, ale zde se mi to zdá skutečně jako polehčující okolnost, protože ona brakovost tak nějak k bestiálnímu a brakovému zábavnímu parku asi nutně patří. White Bear předvádí extrémní potrestání pro ty, kteří se dopustí extrémního zločinu a divák by si měl najednou uvědomit, že je mu neskutečná dehumanizace Lenory Crichlow nepříjemná, neměl by si však dokázat obhájit snížení jejího trestu, protože malá roztomilá holčička na videu. Kondicionál používám, protože si nejsem jist, jak moc se efektu daného dilematu podařilo docílit.

Když se druhá Sestra náhle objevila, byl jsem mírně překvapen, protože jsem netušil, že na předchozí produkt by někdo chtěl navazovat. Tradičně jsme s kamarádem zašli do kina, abychom si z toho dělali prdel, a vzhledem k tomu, že to bylo pokračování skoro identické se svojí starší sestřičkou, tak k tomu byly patřičné důvody. Zde je nutné zmínit, že první film stál na spoustě velmi lákavých prvků - neotřepaný vizuál démonské jeptišky, tajemný klášter v rumunských lesích, kde je ukryto prastaré zlo; řádové sestry radši páchají sebevraždu, kterou se před Bohem zatratí, než aby byly v kontaktu s tímto démonem; tajemný kněz vyslaný z Vatikánu a sestra s pevnou vírou a vizemi - zní to jako lahůdka, výsledek byl, pokud si pamatuji, lehce průměrný. Dvojka tuto identitu zdánlivě neměla (neviděl jsem trailery), během filmu mi přišlo, že se na ni snažila navázat. Výsledek byl tak na půli cesty. Některé cool motivy se vrátily, jiné se znovu objevily. Z Valaka se tu stává trochu komická postavička, která sice sem tam někoho zabije, ale vždy se nechá hrozně random zahnat. Korunu tomu pak nasazuje jeho naprosto stupidní  démonova honba za další relikvií, kdy je jasně vidět, že se americký blockbuster, byť hororový, bez McGuffinu prostě neobejde, protože očividně Amíci nechápou nic jiného než to, co se může vlastnit. Démonovi to sice dává alespoň nějakou motivaci, protože obecně motivace bubáků ke strašení je v Conjuring sérii kapku pochybná, přesto však netuším, kdo považoval za dobrý nápad nechat démona se bažit po nějaké svaté relikvii. To už je fakt úroveň Gargamela, který se vždycky nechá zahnat a neustále zbytečně prahne po Šmoulech jen proto, abychom se mu na konci epizody mohli vysmát.

Jde o šílenou přehlídku neskutečných debilovin, jimž vévodí rozkošná, ale totálně blbá reportérka, která by si pro záběry nenechala jen koleno vrtat, ale klidně se vrhnout do pokoje plného nepříčetných zombíků, protože to prostě bude na Primě!!! Celá zápletka založená na pochybné televizní show, u níž by mě zajímalo vidět i jiné díly, protože kromě jistých nejmenovaných žánrů mě k ní moc další témata nenapadají. Jistě, já rozumím, že stylizování do materiálu natočeného na televizní kameru přináší kromě dobré výmluvy na nízkou kvalitu obrazu i jistou dávku nadsázky, protože normální reportérka a normální kameraman by už dávno odhodili své nářadíčko, bez nějž se očividně běhá mnohem líp, a starali by se o obvykle zcela nepodstatné věci - jako třeba o vlastní život. Logice nepomáhají i takové drobnosti jako holčička v sekundě po odhalení konvertovaná do zombíka, uzavření objektu bez jakéhokoliv vysvětlení nebo hasič, který zůstal na bytě sám se stařenou, která předtím bez výrazné námahy odrovnala statného policistu. Obvykle takto horory kritizuji - hádám, že oprávněně - protože z očividných důvodů zde bývají postavy úplně retardované (ačkoliv samozřejmě nevím, jak bych se já choval v baráku plném zombíků, tato zkušenost mi kapku chybí - ale všechno je jednou poprvé), ale v případě REC si dovolím jedno velké ale, protože svůj účel levné hororové zábavy to i přes svoji pochybnou strašidelnost plní, jednotlivé hororové propriety (zabijácká stařenka, pád ze schodů, strašidelné dítě, tajemný medik v ochranném obleku, náhlé scény zombíků na schodech, pouta, děsivý pokoj s krucifixy a výstřižky z novin či  samotná závěrečná scéna prostě vytvořily poměrně přijatelnou atmosféru. Dovedu si představit, že na nějaké chlastačce by film vzbudil úspěch. Nemohu říct, že jde o můj nejoblíbenější film od Balagueró, nicméně hrdě hlásím, že pokračuje ve svém béčkovém a poněkud znepokojivém stylu.

Na Black Mirror si cením faktu, že příběh jeho protagonistů v něm hraje druhořadou roli, protože se seriál zaměřuje především na detailní představení fikčního světa, který zde obvykle plní hlavní úlohu a s jehož pomocí je reflektována jednak děsivá představa možné budoucnosti a jednak naše vlastní lidské slabosti. The Entire History of You je tohoto skvělým příkladem. Pomocí Zrn (Grains) ukazuje čím dál větší závislost člověka na monitorování prakticky čehokoliv, v současnosti je to více než patrné, jelikož to, co není na instagramu jako by se nestalo (což mě připomíná, že jsem ještě nepostnul storíčko z neděle [je středa]). Zde si vždycky rád připomínám, že se toto může projevovat v ochabování našich mozků, jelikož ztrácíme potřebu pamatovat si věci, které můžeme mít uložené v mobilu (či jiném elektronickém zařízení) - vždyť si sami přiznejme, kolik si dnes pamatujeme, e. g., telefonních čísel. Epizoda toto krásně znázornila jednak tím, že se na sebe postavy při setkání sotva vzpomínaly (Oh, yes, Liam...); tím, že si musely přehrávat momenty s ostatními, aby se vůbec rozpomněly, o koho šlo; a též až šílenou závislostí na přehrávání si úplně zbytečných momentů jen pro účel demonstrace nějaké skutečnosti (vzpomínka na koberec proti náhodné fotce oběda z mobilu, kterou ukážeme raději, než abychom skutečnost řádně popsali - a vyjadřovací schopnosti jdou do prdele). Vzhledem k mé profesi mě toto extrémně děsí a snažím se s tímto bojovat, byť marně, protože občas nějaké to storíčko přidám a kávičky v kavárnách si pravidelně fotím. Patrná je též reflexe současné naší závislosti na pornografii nebo domácky natočených materiálech. Mimo obecnou reflexi ohrožení moderními technologiemi zvládá epizoda na jedničku i část o lidských vlastnostech, kdy drama žárlivého manžela a očividně nevěrné manžela přivádí až do extrému. Závěr epizody má pak jasné poselství naznačené už v úvodní konverzaci s Helen, které čínský perverzák nechal vytrhnout Zrno - má jít o vzdor člověka proti zotročujícím technologiím. A to je krásné.

Mutiny on the Bounty si diváka získává jednak fascinující prací tvůrců, kteří již v roce 1935 vystavěly obdivuhodné kulisy námořního příběhu, do nichž si často netroufají i současné filmy (a proto je námořních filmů tak málo) a zároveň poctivě odvyprávěným dějem, který si nezakládá na příběhu (v němž kapku pokulhává) jako spíše v atmosférické výstavbě celého dobrodružství na moři - od verbování náhodných opilců v hospodách by press gangs do různých činností na lodi až po samotnou vzpouru. Oslní též část na Tahiti, která je exoticky kouzelná, byť trochu pokulhává na směšném obsazení bílých herců do role domorodců (jasně, pochybuji, že v té době mohlo být tolik, e. g., maorských herců dostupných v Hollywoodu, ale považuji za vhodné toto kritizovat stejně, jako kritizuji afroamerické obsazení v současných bijácích odehrávajících se v evropském středověku). Obzvláště náčelník domorodého kmene působí jako nějaký bavorský strejda s bříškem. Nechci snad tvrdit, že to na kvalitě filmů ubírá (jako očividně ani herci tmavé pleti neubírají na kvalitě současným filmům), ale z hlediska alespoň touhy po dosažení nedosažitelné autenticity to vždycky rád zmíním. V závěru je sice nutné dodat, že celý konflikt na lodi je značně idealizovaný a z kapitána dělají kapku zbytečně velkého padoucha, nicméně především v závěru u lodního soudu to překvapivě funguje.

Svatba sice tak na spadnutí, že by i Relatos Salvajes mohly závidět, namísto zběsilé divokosti však sází La Novia na velmi pomalou a poklidnou filmařinu - čímž se hádám velmi vzdaluje od divadelní předlohy, která by snad měla mít spád. Poklidné tempo rozhodně není na škodu, neboť ho tvůrci vyplňují překrásnými a nápaditými záběry, za které by se nemusela stydět ani vysokorozpočtová produkce. Dějově jde však jen o jednoduchý milostný trojúhelník, který kromě opravdu krásných herců, opravdu krásných scén a opravdu krásné sexuální scény moc nového nenabízí. Španělský temperament je zde na rozdávání, španělský patos bohužel také. Pro potěchu duše určitě stojí za to film vidět, opakovat jej však zřejmě nebudu.

Drákulových filmů jsem příliš neviděl a knížku teprve rozlouskávám, nicméně z toho, co znám, mě až Coppolův Bram Stoker's Dracula přesvědčil, že skutečně sleduji hodnotné dílo, že skutečně sleduji nějakou kinematografii a že veškerý upíří fenomén není založen jen na kravinách a jedné dobré knize. Coppola nabízí všechno, výborné herecké osazenstvo, v čele s Anthonym Hopkinsem jako Van Helsingem a Winonou Ryderovou jako Minou, Gary Oldman v roli titulního krvesaje samozřejmě taky ujde; podmanivé a atmosférické scény, od příjezdu na hrad až po temná zákoutí Londýna; těžký nádech gotického románu 19. století; střídmé a kvalitně zpracované erotické scény a velmi pečlivé budování světa i nálady. Při sledování jsem to miloval.

Zpočátku bych chtěl všechny velectěné kritiky v čele s kalibry jako verbal nebo Toren, které mám obyčejně docela rád, upozornil, že fakt, že seriál má poněkud šedší paletu než jiné projety a že je tam víc košil a obleků než nechutných latexových kostýmů ještě neznamená, že má jakž takž hlavu a patu, protože jakýkoliv smysl je to nejvýraznější, co seriálové Secret Invasion tak zoufale chybí. Už jsem se smířil s tím, že jediný jakžtakž chytrý thriller MCU je Winter Soldier a jediným přínosem ke komplexnímu world-buildingu je Wattsova trilogie Spider-man: Home alone, nicméně tento nový přírůstek do rozpadajícího se vesmíru nesahá po kotníky ani Winter Soldierovi z Wishe nebo Black Widow. Tajná invaze měla ohromný potenciál nabídnout paranoidní špionážní thriller, který využije seriálového média na maximum a bude si v již dříve představeném vesmíru hrát s očekáváním diváka a s nečekanými odhaleními. Mimozemšťané, kteří se vydávají za známé lidi, je vděčné téma; možnost využít prakticky jakéhokoliv (pokud to budget dovolí) již známého superhrdinu je velmi lákavá a Nick Fury Samuela L. Jacksona je jedním z mála světlých momentů v již zmíněném filmovém vesmíru. I proto se mi dělá špatně z toho, že jsme namísto toho nedostali ani průměrný či lehce podprůměrný marvelovský standard, ale líně napsanou sračku  největších rozměrů, která si půjčuje snad ve všech filmových či seriálových klišé, která se neštítí levných dialogů jak ze scénáristické školy pro začátečníky a jejíž největší zvrat je odhalení jediného přítomného člena Avengers jako člena mimozemšťanů. Ještě poměrně nedávno si James Gunn natočil v rámci toho čehokoliv, co DC aktuálně je, jen tak mimochodem mnohem lepší tajnou invazi (navíc s postavou s komiksů, která nikoho nezajímá), která i přes svůj komediální žánr byla mnohem napínavější, dramatičtější a osudovější než tento výblitek. Výblitek, který měl v castingu Samuela L. Jacksona, Bena Mendelsohna a Olivii Colmanovou; který měl za sebou x let budování filmového vesmíru a s tím související nesmírné množství prvků, kterých mohl libovolně využít; a který měl příležitost konečně předvést, že Marvel je i pro lidi nad 12 let. Selhání seriálu mě nesmírně mrzí, nesmírně děsí, ale vlastně i celkem těší, protože je to jen další z mnoha zklamání, které dřív či brzy ponoří tento nesmyslný pláštěnkový trend do minulosti.

Výprava velrybářská se možná nezdařila, o seriálovém počinu to však neplatí, protože minisérie The North Water je ve svém žánru mistrovským kouskem. Idea je zdánlivě banální, námořnická výprava, kde se zřejmě něco podělá, ale tato banalita je v pěti epizodách rozpracována do extrémně misantropických rozměrů, až je to líbivé. Je jasné, že nejde jen o další dobrodružství na moři, v tomhle případě jde především o cynický výsměch nám samým. Hlavní poselství je, že lidé jsou zlí, bacha na ně, což ostatně ilustruje i úvodní citát německého představitele pesimistické filosofie Arthura Schopenhauera: The world is hell and men are both the tormented souls and the devils within it (v originále: Die Welt ist eben die Hölle, und die Menschen sind einerseits die gequälten Seelen und andererseits die Teufel darin.), který je v podstatě jediným perfektním popisem celého seriálu. Seriál nevěří v cokoliv, co se v lidštině nazývá lidským, a odosobňuje své lidské figurky co možná nejvíce. První, co v seriálu slyšíme i vidíme, je pohlavní styk; tedy to, co je pro nás tou největší (zvířecí) přirozeností; s prostitutkou, což vylučuje jakoukoliv lásku. Název první epizody, Behold the Man (Ecce Homo, Hle člověk), parafráze biblického Piláta i cynického Nietzscheho, nám v duchu druhého jmenovaného v kontrastu s prvním jmenovaným říká, že to, co sledujeme (hned v prvním scénách zosobnění ďábla v postavě Henryho Draxe), je čirá reprezentace lidství. V následujících epizodách pak velrybářská výprava zvýrazní mnoho těch nejčernějších odstínů lidskosti, od znásilnění přes masakr zvířat až po vraždu či zločin pro peníze. Čím více do extrému zachází, tím více prezentuje vůli lidské bytosti čelit či přežít v nelidských podmínkách. Zasazením většiny děje do překrásného arktického prostředí, pro které mám osobně silnou slabost a stalo se výraznou součástí mého kvalitního zážitku ze seriálu, má navíc seriál možnost nechat rýmovat divokou nezkrotnost lidí s nezkrotným a divokým krajem bílých ker, ledovců a polární zvěře. Zároveň nechává kontrastovat primitivní život Inuitů se zkaženou civilizací, činí tak však bez patosu a bez ušlechtilé idealizace divochů. O to víc zde však vyznívá prezentace kruté pravdy o tom, že člověk je jen součástí koloběhu života, v němž obvykle dominuje ten nejsilnější, a bohužel není na zemi dominantnějšího zvířete než člověka náležejícího civilizaci. Jestliže úplně první scéna seriálu tedy představila tvora druhu homo sapiens sapiens, tak ta úplně poslední byla ukázkou vztahu tohoto druhu k ostatním obratlovcům - zastoupených druhem ursus maritimus v berlínské zoo. Postava Patricka Sumnera je možná protagonistou a skrze svůj prožitek během seriálu toto chápe jako důsledek negativní lidské činnosti, ale zároveň i on se stal tím o kterém mluví Hobbes: Homo homini lupus (zároveň název třetí epizody), jelikož v potravním žebříčku převýšil Baxtera. Dá se tedy říct, že realizace naší vlastní zvrácenosti není její omluvou a trpící duše je zároveň ďáblem. Kromě těchto filosofických sraček má seriál i dechberoucí záběry severních moří a Colina Farrella, takže je to samozřejmě povinnost. Mě nadchl též proto, že jsem tady teď mohl se zvráceným pocitem realizace psát, že lidé jsou mrdky. Mrkněte na to, fakt!

Detailní náhled do postupně upadajícího teatro de vagabundos rámovaný vzpomínkami nespolehlivého vypravěče Carlose Galvána, který idealizuje nejen končící období, ale i význam a důležitost vlastní maličkosti. Film poctivě referuje o tom, jakou zkázu způsobil film divadlu, též však může být pokládán za svědectví rozpadu individuality ve střetu s molochem populárního mainstreamu.