Elerrina

Vážení přátelé, nic si nenamlouvejme - pokud někdo toto dílo přirovnává k Princezně Mononoke, tak Miyazakiho slavný epos buď neviděl, nebo si ho nepamatuje. Vlkochodci jsou totiž v podstatě komorním dramatem dvou holčiček, z nichž jedna má komplikovaný vztah s otcem, a druhá se cítí osaměle a bojí se o mamku. Z výše zmíněné Princezny jsou pouze zcizeny dva motivy: kácení Lesa lidmi a vlčí dívka, která se snaží Les chránit. Kromě rodičů obou protagonistek je další významnou postavou už jen Oliver Cromwell (Lord Protektor), který tu je za bondovského padoucha. Většinu dějových zvratů lze uhádnout dopředu a kromě Robynina otce jsou všechny charaktery rozděleny striktně černobíle. Oproti Písni moře a Brendanovi došlo také k dost výrazné změně vizuálu. Původní typická, ornamentálně krouživá Moorova kresba zůstala zachována jen ve vyobrazení lesních zákoutí a Mebh a její matky, kdežto ostatní lidé a celé město, a kupodivu i vlci, jsou stylizováni v novém, hranatém, eventuelně špičatém stylu. Zřejmě nezamýšleným důsledkem je pak to, že všichni lidé působí mnohem víc jako karikatury. Oceňuji tu spoustu vizuálně promyšlených nápadů, ale nějak si nedokážu na tenhle styl zvyknout a až do konce na mě působil rušivě. Vidět zase jednou silné holčičí přátelství je fajn, ale bylo mu dáno příliš málo prostoru na úkor finálního, poněkud nablblého pseudokonfliktu. Protože nápad vypravit se za vlky do lesa s děly(!) je tak geniální taktika, že jeden žasne, jak vůbec Cromwell to Irsko mohl dobýt.

Mandalorian je tak trochu zjevení, nejen v rámci rozsáhlé space operety zvané Star Wars, ale vlastně i v širším kontextu současné sci-fi seriálové tvorby. Dá se říct, že je to návrat k dávno zapomenutým kořenům, o kterých se už pomalu ani neví, že kdy existovaly. Hodnotím obě série dohromady jako jeden vyprávěcí celek, protože i ty slabší díly první série nabývají lepšího významu z pohledu té druhé. Jednotlivé epizody jsou většinou uzavřenými příběhy, dost podobné herním levelům, kdy se jejich splněním hlavní hrdina posune k dalšímu úkolu. Což by samo o sobě nevadilo, problém je spíš v krátké stopáži. Ta se v případě některých epizod ukazuje jako nedostačující pro vybudování smysluplné zápletky, místo které je nám pak většinou naservírována bezobsažná akční výplň. To je ale asi jediná vada na kráse, kterou mohu Mandalorianovi vytknout. Nadbytek fanservisu na úkor sofistikovanějšího děje beru jako nutnou úlitbu cílovce. Největší klad tohohle seriálu je ale v něčem jiném. Všechno, co nese značku Star Wars, je, ať chce, nebo nechce, determinováno vztahem k původní trilogii, která se postupem času ustavila nejen jako archetypální příběh, ale i jako stylotvorný, ideový a narativní kánon, se kterým se musejí všichni jeho následovníci nějak poměřovat. A to není jednoduchý úkol, protože jakkoliv dnes tento kánon působí až nepříjemně archaicky, ukazuje se, že ho nelze snadno opustit, protože „pak už to nejsou Star Wars“. Mandaloriana je tedy třeba pochválit především za to, jak moc se mu povedlo navázat na tento odkaz a zároveň se stát něčím originálním a pro značku SW přínosným. Z konceptu „žoldák a dítě“ se totiž vyklubal geniální nápad, přestože tvůrcům připravil výzvu v podobě omezených výrazových možností obou hlavních postav, z nichž jedna postrádá obličejovou mimiku a druhá smysluplný hlasový projev. Atraktivnost této dvojice ovšem netvoří jen prvoplánové vytěžování roztomilosti „Baby Yody“ a obdivování válečnického umění profesionálního vojáka bez tváře. Sama mandalorianská zbroj podvědomě odkazuje k středověkým rytířským řádům, které představovaly vojenskou elitu tehdejší doby a jejichž členové se rovněž podřizovali nějakému krédu, které do chaotického světa násilí vnášelo potřebný řád. Krédo v mandalorianském podání působí sice mírně fanaticky, zároveň je ale příjemně jednoduché a nekomplikované, a umožňuje nám pochopit jednání postavy, která jinak nemá čitelné psychologické zázemí. Další úžasná věc, která se tvůrcům povedla, je reboot otcovského vztahu. Protože Star Wars byly vždy nejen o Síle a světelných mečích, ale také o komplikovaných rodinných vztazích, zejména o vztahu otce a syna. A tady Favreau s neuvěřitelnou lehkostí a grácií ukazuje J.J. Abramsovi vztyčený prostředníček. To pomalu a přirozeně vznikající citové pouto mezi adoptivním ochraňujícím tatínkem a neodolatelně roztomilým ušatým batoletem je opravdu radost sledovat. A navíc se překvapivě ukazuje, že to jako nosná dějová linka úplně stačí. Není zapotřebí zachraňovat celé planety nebo celou civilizaci, i záchrana jednoho škvrněte je dostatečnou příležitostí k neokázalému, ale působivému hrdinství. Mandalorian ve svých dvou sériích zkrátka dokazuje, že v jednoduchosti je krása. This is the way!

Intenzivně nablblá pseudopostapo telenovela, na které je špatně ... no, úplně všechno. Lituji času, který jsem nad tím strávila, ale zmocnila se mě při sledování jakási zvrhlá fascinace tou stále se stupňující dementností, infantilitou, neherectvím většiny zúčastněných a směšně laciným vizuálem. Pochválit se dá snad jen sympatický Billy Burke v hlavní roli, ale jedna světluška totální blackdown neodvrátí. Nicméně asi je dobré alespoň jednou si připomenout, jak vypadá seriálové dno. Drop po 12. díle.

Anime, u kterého jsou nejsilnější první čtyři epizody, které jsou fakt emocionální nálož. Pak se ale bohužel postupně jaksi rozplizne v sérii nikam nevedoucích akčních dobrodružství, která jsou postupem času čím dál méně zajímavá. Dokud se těží ze situace neprávem očerňovaného hrdiny, je to pořád ještě dostatečně dramatické a poutavé, ale poté, co dojde k jeho očištění, ukáže se určitá nedomyšlenost směřování celého příběhu. Hrdina už jenom leveluje, vztahy se nemají kam vyvíjet a svět kolem něj je očividně jen narychlo nahazovaný. Navíc je kromě hrdinova harému většina vedlejších postav buď nesympatická, nebo jedná úplně nepochopitelně nelogicky (např. královna). Nicméně pořád se něco děje, kresba je velmi povedená a dokoukat se to dá snadno.

Šestá a poslední série Natsumeho knihy přátel na mě působila dojmem, že ty nejlepší nápady už byly vyplýtvány, a teď už se bohužel většinou jen recykluje. Opravdu zajímavá mi přišla pouze epizoda s tajemnými očišťovači kamenů, jinak tu zase máme různé bubáčiny a vztahovky, někdy výborně podané, jindy poněkud mdlé. Natsume také víc pomáhá Natorimu s jeho vymítačskou prací, ovšem v důsledku toho dojde k ohrožení jeho tajemství a zdá se, že si je už nebude moct ponechat pro sebe.

V páté sérii už to trošku začíná ztrácet dech a třeba ty epizody, které se opět zabývají vzpomínkami na Reiko, jsou téměř otravné. Naštěstí ale stále ještě zbývá dost povedených originálních příběhů. Například další, bohužel již poslední, setkání s klanem Matoba, jehož šéf tentokrát zvolil neotřelou taktiku: „potřebuji od tebe službičku hochu, takže tě teď budu chvíli přátelsky vydírat“. Nebo roztomilý a dojemný příběh se třemi duchy, kteří nešťastně zabloudí v domě Natsumeho spolužačky Taki, zasvěcený pohled do minulosti vymítačů nebo společný výlet se kamarády, který se pochopitelně neobejde bez setkání s nadpřirozenou bytostí. A pokud někdo potřebuje důkaz, že Natsume je opravdu dobrák od kosti, tak je tu vtipná, skvěle vypointovaná epizodka, ve které se nechá dobrovolně terorizovat maličkým houbovitým démonkem, který zatoužil povznést se do lepší společnosti. Uvádím tu některé svoje oblíbené kousky, s vědomím, že se samozřejmě někomu jinému mohou líbit úplně jiné. Ale vybere si myslím každý, protože toho, co opravdu potěší, je pořád dost.

Čtvrtá série Natsumeho Knihy přátel je asi nejlepší z celého tohohle obsáhlého anime. Hned od začátku nasazuje vysokou laťku dalším dramatickým střetem se strašidelnou tlupou, která baží po oné mocné knize, a s vymítačským klanem Matobů, který spřádá v jejich lese své intriky. Většinu následujících epizod tvoří originální a zpravidla emociálně vyhrocené příběhy, kdy Natsume někoho zachraňuje, nebo je sám zachraňován, a zpravidla se dočkáme i oblíbeného připomenutí oné prchavé pomíjivosti všech okamžiků, které prožíváme. Většinu času to funguje báječně a o to víc zamrzí těch několik posledních epizod, které se zase vracejí do smutné Natsumeho minulosti a zbytečně se v ní hrabou. Oproti minulým sériím došlo k určité obměně žánru, od víceméně standardní duchařiny se posouváme blíž k běžnému fantasy, ale vůbec to nevadí. Natsumeho svět stejně není nijak pevně ukotven v realitě, nachází se spíš v jakémsi zvláštním nostalgickém bezčasí, ve kterém se zcela samozřejmým způsobem prolíná obyčejnost a fantastičnost.

Největší předností a zároveň největší slabinou Zaklínače je příliš ambiciózní koncept „Bude to trochu jako Hra o trůny a trochu jako Atlas mraků - no však víte, ty postavy v různých časech a zemích, které jsou nějak tajemně propojené“. Jenže v Atlasu mraků byly krátké příběhy pečlivě a souvisle odvyprávěny, kdežto tady sledujeme v Geraltově lince adaptace jednotlivých povídek, v lince Yennefer několik fragmentovaných příhod z jejího extrémě dlouhého života a souvislé je jen zobrazení příhod princezny na útěku Cirilly. A aby to nebylo tak jednoduché, sledujeme příhody Yennefer v řádu desítek let, Geralta v řádu let a Ciri během několika dnů. Což ale musí každý divák postupně objevit sám. A ačkoliv se tvůrci hodně snažili prodat to předurčené propojení hlavních postav v prostoru a čase, bohužel se ukázalo, že pocit osudovosti prostě vytvořit neumějí. Výsledek je, že se o osudu pořád jen mluví a emoce dodávané k tomu jsou instantní. Hodně zachraňují herecké výkony (většiny zúčastněných) a potěší i výprava, lokace a občas nějaká ta bitka. Zamrzí naopak absence humoru - pár vtípků se sice občas najde, ale to, co by právě tenhle seriál potřeboval jako prase drbání, je víc zábavných hlášek a nadhledu. Ačkoliv pro mě je tam trestuhodně málo Geralta kydlícího příšery a zbytečně mnoho všeho ostatního, přece jen nakonec palec nahoru zvednu.

Proč byla na úvodní seznámení se Zaklínačem vybrána zrovna zmatená revenge story Menší zlo, to mi asi zůstane navždy záhadou. Takže - ačkoliv Geralt odmítá nechat se zatáhnout do smrtonosného sporu mezi místním čarodějem a pohlednou sexy vražedkyní, nedokáže se nakonec udržet stranou. Tato otravná vyprávěcí linka nás zásobuje především hromadou rádobydrsných keců a potěší snad jen závěrečný souboj, který je rychlý a brutální. Souběžně pak sledujeme pomalu odvyprávěné, ale poměrně působivé dobytí království Cintra a útěk princezny Ciri, aniž by bylo ovšem jakkoliv naznačeno, že se jedná o událost odehrávající se o nějakých dvacet let později.

Kterak hrbatá čarodějka do čarodějnické školy přišla aneb origin story Yennefer, který by mohl být zajímavý, kdyby scénáristka dokázala vyprávět souvisle. Toto umění je jí ovšem odepřeno, takže jednu chvíli je Yennefer nejhorší ze všech a soustavně urážená, a v další scéně už postoupila mezi ty nejlepší, zřejmě jen proto, že dokázala prásknout svého milence. Zbylé dvě příběhové linky působí jako protiválečná agitka - Ciri potkává další uprchlíky z Cintry, a ze zlodějů obilí, kteří Geralta a jeho nového přítele Marigolda zajmou, se rovněž vyklubou váleční vyhnanci. A ve chvíli, kdy jsou jejich existenční problémy dostatečně objasněny, tak je střih a konec. Fakt díky!