sedm.1

Sociálně-sportovní drama, které mě ovšem příliš neoslovilo. Nějaké to malé plus by se zde tedy našlo, jako především poměrně výrazná, syrovější a dalo by se říct možná dokonce až autentická atmosféra, a kvůli zabijáckému pohledu Michelle Rodriguez by si v podobné roli asi každý také jen těžko dokázal představit kohokoliv jiného, než právě tuto drsňačku, se zbytkem je to jinak ale vážně horší. Například zápletka má opravdu pomalé tempo, dramatické a emočně vypjatější momenty v ní vůbec nefungují, stále skáče mezi problémy v rodině ústřední hrdinky a jejími tréninky v ringu, ani jedna z těchto linií ovšem nepůsobí jakkoliv přesvědčivě, či poutavě, její vztah s otcem a bratrem pak navíc je tak krkolomný, že spíš vypadá, jako by byl prostříhaný, ale vystříhali se z toho scény, které to měli dávat alespoň nějak do kopy, a co se týče sportovních pasáží, tak tréninky jsou absolutně nezajímavé a následné zápasy pak pro změnu zas kompletně nezáživné. Jinak tu bohužel nedokáže zaujmout ani žádná z postav, respektive spíš naopak, vesměs mi připadly nesympatické, ne-li dokonce až otravné, a to včetně té ústřední. Girlfight je zkrátka sice nezávislý film, díky čemuž by ovšem divák očekával, že tedy nabídne něco, co si mainstreamové produkce nemohou dovolit, jenže tohle je naopak ve výsledku ten nejtuctovější snímek na dané téma, co snad mohl vzniknout, bez nápadu, bez adrenalinu, prostě v podstatě bez čehokoliv, co by mohlo zaujmout.

Jednoznačně nejpřeceňovanější tvůrce současnosti Christopher Nolan natočil další naprosto extrémně nestravitelný snímek, který sice opět sbírá vavříny ze všech stran, ovšem já opět absolutně nechápu, jak je to možné. Neberu tedy rozhodně v potaz to, že získal prakticky všechny možné plešouny z udílení Oscarů, jelikož to už je dlouhodobě taková zprofanovaná šaškárna, že tuto směšnou estrádu již zcela ignoruji, ale ta návštěvnost, a to všeobecné divácké nadšení, to jako vážně? Ne, ne a ještě jednou rozhodné ne! Oppenheimer totiž není ničím jiným, než nekonečným, tříhodinovým, naprosto nezáživným tlacháním, tlacháním a tlacháním, z čehož se polovina dialogů skládá z debat o kvantové fyzice, takže naprostá většina publika ví úplný hovno, o čem postavy vlastně mluví, a druhá polovina se pak týká otravného politikaření, které tedy srozumitelné je, ovšem na druhou stranu na téma Mccarthismu bylo natočeno již mnohem více kvalitnějších filmů a navíc toto téma zde nepřináší ani nic, co by již nebylo použito jinde a zábavněji. Postav je tu pak doslova na tři prdele, s mnoha hvězdnými cameo výstupy, ale nikdo z nich mě vyloženě nedokázal zaujmout, krom tedy samozřejmě ústředního hrdiny v podání skutečně excelentního Cilliana Murphyho, který podal opravdu silný a přesvědčivý výkon, ostatní ale skutečně jen vyloženě paběrkují a nikdo fakt nedokáže nějak výrazněji zaujmout. Zápletka pak postrádá jakékoliv tempo, nebavila mě za celý film snad ani jedna jediná scéna, dramatické momenty též vůbec nefungují, a emoce jinak sice za působivé označit lze, ovšem až opravdu v úplném závěru, kdy si Oppenheimer uvědomím, co že to vlastně způsobil. Nicméně abych ale jen nekritizoval, tak dobová výprava a atmosféra fungují docela působivě a dokázalo mě oslovit pár zajímavých efektních záběrů, jinak ale nic zásadního, co by mi alespoň trochu vylepšilo dojem a jakkoliv mi osvětlilo důvod, jak mohl být ten film tak úspěšný. Za mě se tak zkrátka jedná o sto osmdesátiminutové nezáživné trápení, které je tak směšně přeceňované, že se tomu musím smát snad ještě víc.

Co napsat k filmu, ke kterému již řekli všichni všechno. Snad jen, že se bez jakýchkoliv pochybností, s veškerou ctí, přidávám k nekonečným zástupům obdivovatelů této precizní filmové klasiky, která se nesmazatelně zapsala do veškerých filmových análů a bez které se neobejde snad jediná existující anketa, týkající se nejlepších snímků všech dob. Celé je to totiž vážně fantasticky natočené, kdy jsem se tedy upřímně trochu bál tříhodinové stopáže, ovšem obavy to samozřejmě byly úplně liché, a naopak, při závěrečných titulcích jsem byl rozčarovaný, jak to že je to tak krátké a chtěl jsem víc, mnohem víc. Celý film jinak nabízí strhující spád, nezapomenutelné scény a dialogy, emočně silné momenty, dramaticky až na dřeň vyšponované okamžiky, no prostě luxus. Navíc celý ten náhled do pozadí a fungování newyorských mafiánských rodin je doslova dech beroucí a strhující. Dále tu samozřejmě máme fantasticky působivou atmosféru, nekonečné napětí, vážně nečekaně nekompromisní akci, která je zároveň ale i fakt intenzivní a silná, no a vrcholem všeho jsou pak samozřejmě jednotlivé postavy a jejich herečtí představitelé, kdy oboje nelze označit jinak, než jako naprosto geniální. Takže ano, Kmotra jsem dlouho ignoroval, měl jsem z něj obavy, že mě zklame, ale byl jsem vůl, jelikož jsem se jen dlouhé roky připravoval o jedno z nejzásadnějších filmových děl historie, které se právem řadí na úplný vrchol.

Nečekaně funkční a působivá podívaná, postavená v podstatě jen na ústřední postavě Jeskyňáře, ve výrazném podání osvědčeného Samuele L. Jacksona. Kolem něj se totiž točí veškeré dění, co se ve filmu vůbec odehrává, a to ať už se týče dramatičnosti, emocí, tak samotné zápletky, ve které figuruje též hned v několika polohách, no prostě to celé na něm stojí a já si nemyslím, že to byla špatná volba. L. Jackson je totiž skvělý herec a i ta jeho postava není zpracována vůbec slabě, své šílenství zde navíc podává přesvědčivě, stejně tak jako momenty, kdy vlastně působí jako neoblomný detektiv, co jde za vyšetřením jisté vraždy s nasazením vlastního života. A právě ona kombinace člověka, který je šílenec a génius zároveň, tu působí opravdu poutavě, nehledě na to, že i samotný případ není úplně marný a jeho vyústění dokáže dokonce i překvapit a mít myšlenku. Za funkční jinak musím označit i zimní atmosféru, tápání, co je realita, a co se odehrává jen v hlavě Jeskyňáře, pak též působí dobře a jelikož tu fungují i další prvky, jako napětí a emoce, tak já musím Šílence označit za poměrně záživnou podívanou, co sice nenabízí nějaký nevšední, strhující a dech beroucí filmový zážitek, nicméně zabavit dokáže dostatečně kvalitně, a to hned z několika důvodů.

Jak je možné, že u filmu, který považuji za 100% originální a který disponuje vynikajícími hereckými výkony, dávám jen pouhopouhé 2*? Z jednoduchého důvodu. Jelikož za scénářem stojí Charlie Kaufman, člověk, jehož tvorba je sice skutečně nápaditá a nevšední, zároveň ale jen málokdy dávající úplně smysl a jehož tvorba si dost často neférově hraje s diváky, ovšem já právě tyhle jeho hry nemám vůbec rád. Každopádně ačkoli i V kůži Johna Malkoviche je opět bizár jako kráva, tak já se musím tentokrát přiznat, že jsem se u toho poměrně nečekaně bavil a dokonce jsem se po většinu času dokázal i držet ústřední myšlenky, o což je pak ale větší škoda, že se to ke konci bohužel opět zvrhlo právě už do očekávaného myšlenkově přeplácaného bordelu, ve kterém se zase již orientoval asi jen sám Kaufman a v podstatě tím tak zazdil do té doby záživnou zápletku, která měla co nabídnout. Proto ve výsledku zas nevím, co si o tom celém projektu mám vlastně myslet a spíš je tak lepší ten film nehodnotit jako celek, ale naopak vyzdvihnout jednotlivosti, jako je pár vážně nápaditých a zábavných scén, vyskytujících se především v první polovině filmu, a pak i Cusackův výkon a sexy Keener, kteří tomu po stránce obsazení jednoznačně dominují. Tudíž ačkoli uznávám, že kvalitativně nelze považovat V kůži Johna Malkoviche za rozhodně špatnou podívanou, tak i přesto se fakt nejedná o film pro každého, respektive spíš naopak, tohle je podívaná, která může zaujmout jen skutečně úzké filmové publikum, do kterého já ovšem rozhodně nespadám.

S Argentinskou kinematografií tedy upřímně příliš zkušeností nemám, nicméně tohle, tohle je naprostá šleha, kdy musí jako první zmínit fakt, že ačkoliv mám hororově poměrně zatraceně dost nakoukáno, tak snad ještě v žádném filmu co jsem kdy viděl, nebylo Zlo zpracované tak intenzivním, nepříjemným a mrazivým způsobem, jako se to tvůrcům podařilo právě zde. Od první minuty mi nebylo při sledování této podívané vůbec příjemně, a to jsem ještě netušil, co teprve za neuvěřitelně silné a působivé INFERNO na mě tvůrci chystají, a konkrétně od příjezdu jednoho z bratrů do domu své bývalky s dětma jsme měl prdel už tak sevřenou, že jsem jen kvílel blahem, napětím a strachem zároveň, nehledě na to, že pár scén se mi z hlavy taky jen tak nevypaří a škoda je tak vlastně jen poslední půlhodinky, kdy na scénu vstupuje postava jakési ,,vymítačky´´, která mi v tom ději udělala trochu bordel, za což jsem jí tu její smrt upřímně přál, jinak ale fakt masakr, před kterým se klaním. Navíc to, že se film týká posednutí, tak se jedná skutečně o až nevídaně originální a nápaditou podívanou, která je nepředvídatelná, odehrávající se v naprosto zběsilém tempu, démon tu působí prakticky jako nějaký virus, co přeskakuje z oběti na oběť a nutno podotknout, že si absolutně nebere servítky, děti, zvířata, vše totálně nekompromisním způsobem likviduje, no nemám slov nadšení. K tomu všemu je pak nutné připočíst i luxusní atmosféru, neskutečné napětí, skvělé postavy, tohle je zkrátka horor ve své pravé podstatě a já jen musím znovu a důrazně zopakovat, na to, kolik už jsem viděl hororových filmů, tak až nyní mohu poprvé v souvislosti s touto argentinskou záležitostí konstatovat, že Zlo bylo skutečně zhmotněno.

Ó, jak já bych rád sdílel nadšení z tohoto filmu, které tu doslova tryská z většiny komentářů. Ale nemohu, jelikož mě prostě Pravdivá romance nesedla. Samozřejmě se nabízí otázka, jak by to celé vypadalo pod režijní taktovkou přímo samotného Quentina, nicméně pravdou je, že mě osobně už ale nezaujal ani ten jeho samotný scénář, který navíc když porovnám s ostatními Tarantinovými prácemi, tak tohle je nejnevýraznější a rozhodně naprosto nejnezajímavější a nejnezábavnější projekt, co vůbec vypustil do světa. Co mě každopádně rozhodilo na této podívané nejvíc, byla ústřední dvojice postav, které mě svou prostoduchostí a naivností neuvěřitelně po celou dobu doslova srali, a argument, že zamilovaní se chovají jako blázni ještě neznamená, že se mají chovat jako dva nespoutaní debilové. Ono to s tou tupostí postav ale navíc nezůstalo jen u těch dvou ústředních hrdliček, těch pitomců tu bylo až moc a prostě to jejich triviální chování mi tu ani trochu nesedělo. Když už jsem jinak u těch postav, tak musím i podotknout, že žádná z nich tu není skutečně výrazná, či zajímavá, což může být způsobeno ale i tím, že se tu opět krom ústřední dvojice žádná dlouho ani moc neohřála a ani to příliš filmu neprospělo. Samotná zápletka pak též není žádné zábavné terno, dokonce mi přišla až nevídaně tuctová a předvídatelná, navíc postrádá i nějaké opravdu působivé scény a dialogy, nějakým zvláštním tempem též neoplývá a závěrečná přestřelka je pak sice jistým oživením, na mém neuspokojivém výsledném dojmu ale nezměnila už ani ona nic. Stylově se pak tedy sice jedná o výraznější podívanou, to ano, vycítit by se tu dala jinak i jistá podmanivá atmosféra, nicméně ve výsledku musím ale znovu jen zopakovat, že True Romance prostě není filmový zážitek, který by mě dokázal jakýmkoliv způsobem výrazněji zaujmout, takže za mě max 3*, a to za poměrně nekompromisní akci, která je ovšem stejně nekompromisně utápěna v hromadě nudných keců a postav.

Pokaždé, když se vrátím k těmhle osmdesátkovým akčním ,,kultům´´, přemýšlím, jak tyhle filmy vlastně pojmout a hodnotit. Nemá cenu si totiž namlouvat, že očima dnešního diváka představuje třeba konkrétně Americký Ninja opravdu nesoudné peklo, ze kterého doslova gejzírem tryská naivnost, trapnost a nesoudnost. Jenže je opravdu spravedlivé koukat na tyhle bijáky tímto pohledem? Ano, sice i v době svého vzniku se jednalo o béčko jak vyšité, ale mělo z jednoduchého důvodu úspěch, a to protože prostě jednak takové typy filmů v té době vznikaly a jednak to k té době i tak nějak svým způsobem prostě patřilo. Z toho tedy vychází mé výsledné hodnocení, kdy v pětaosmdesátém by to na ty pěkné tři * bylo, v roce 2024 to pak je tak na jednu , z čehož po zprůměrování vyplývají slušné dvě * a hotovo. Každopádně abych byl ale nějak konkrétnější, s tím, že se budu snažit být co nejobjektivnější. Zásadní problém této podívané spočívá v akci, a na to doba vzniku nemá žádný vliv. Veškeré ty souboje jsou totiž zpracované a nasnímané tak, aby zakryli Dudikoffovo absenci bojového umění, což upřímně moc nechápu, proč byl do hlavní role ninji obsazen človíček, co viděl do té doby nějakou bitku tak akorát doma v telce. Navíc ten kluk nemá ani příliš charisma a ani hereckého talentu, takže za mě osobně castingový přešlap jako prase. Na druhou stranu, ona ale veškerá ta akce tady působí fakt neuvěřitelně primitivně, hloupě a především strašně nepřesvědčivě a jen musím zopakovat, tohle není o době vzniku, ale ryze jen o tvůrčí neschopnosti. Co se pak týče zápletky, ta mě zas až tak neurazila, kdy sice byla tuctová a  triviální, respektive spíš úplně blbá, ale zároveň disponoval až nečekaně slušným spád a prostě tak nějak záhadným způsobem pro mě docela fungovala. No a jednotlivé postavy jsou pak jen přehlídkou nenápaditosti a nezajímavosti, na druhou stranu ale očekávat něco jiného, by bylo dost naivní, a vlastně upřímně, svou podstatu zde vesměs splnily, tak co chtít po nich víc. Když to tak tedy nějak shrnu, já ve výsledku očekával asi vážně docela dost horší podívanou, než které jsem se nakonec dočkal, a jsem dokonce přesvědčen, že být asi tak o tři sta procent lépe zpracovaná akce, tak bych šel nahoru s hodnocením i očima dnešního diváka.

Tak jsem si pořád říkal, jak je možné, že o filmu s takovým poměrně zvučným obsazením prakticky nikdo neví, není o něj ani jakýkoliv zájem a v podstatě ani moc zmínek, a jedná se vlastně jen o řádek ve filmografiích několika herců. No a očekávané odpovědi jsem se samozřejmě dočkal během těch sta minut strávených ve společnosti hromady nevýrazných ,,kaubojů´´, kdy jsem se jen utvrdil, že jen jména v titulcích skutečně nezaručují jakoukoliv kvalitu. Abych ale tedy nějak blíže charakterizoval tuto westernovou podívanou, tak se jedná o velmi, velmi užvaněnou nudu, se zástupem neuvěřitelně nudných, ne-li až otravných postav, na čele s neuvěřitelně nesympatickým Billy the Kidem, v podání ještě nesympatičtějšího Dane DeHaana, a znovu obtloustlým Chris Prattem, který tu naštěstí hraje jen dost vedlejší roli, což ovšem stačilo na postřeh, že mi přišel jeho strnulý výkon ovlivněn jakoby nějakými silnými opiáty. Akce, respektive přestřelky, tu jsou pak dohromady tři, trvající každá zhruba pár velice nepřehledných a nezajímavých vteřin, takže ani v tomto ohledu nepřišlo nic oživujícího, jinak atmosféru vzhledem k žánru musím též označit za naprosto nefunkční a co se týče přímo zápletky, tak se jedná jen o předvídatelnou nudu, bez nějakého výraznějšího momentu, nehledě na to, že se zde tvůrci snažili i o vyvolání emocí, což se ovšem nepřekvapivě také minulo s účinkem. Tudíž tento western je zkrátka skutečně právem opomíjená a prakticky zcela neznámá podívaná, co nemá naprosto co nabídnou, čím oslovit a pobavit.

Za mě grindhouse jak vyšitý se vším, co k tomu patří, a to jak v tom dobrém, tak i zlém, z čehož vyplývá jednoduchá věc. Kdo má podobný styl filmů rád, toho Bounty Killer určitě osloví, a kdo ne, tak ten je s libovým gustem setře. Já každopádně patřím do té první skupiny a proto tady tomu filmu nebudu příliš co vyčítat, a to i přestože si jsem vědom, jak vlastně celá ta podívaná je mizerná. Afektované, směšné postavy, explicitní laciné gore, slušně řečeno hodně nenáročná zápletka, kvalita efektů na úrovni,,asylum´´ filmů, no prostě to nejprimitivnější béčko co si lze představit. A já na to, No a co? Je to zábavné? No zatraceně že jo! Baví mě ty postavy? Minimálně Christian Pitra musí bavit každého (nejen chlapa), Kristanna Loken též výborná, ústřední zabiják sympaťák, co tedy neumí moc hrát, ale to vem čert, to se tu nevyskytuje nikdo takový a navrch Gary Busey, živoucí peklo na zemi 8D. Bavily mě akce a efekty? Jasně že jo, vždyť jsou oboje tak naivní a mizerný, že to je až nehorázně zábavný! A gore? No jejda, nápadité, bez hranic vkusu, krev stříká na všechny strany a je to prostě prdel. Takže znovu, kdo zná tyto filmy, Bounty Killer si jistě užije, a zbytek ať jde sledovat něco eňo ňuňo povedeného na ČT Art.