DonPedro

Bomba je přesně ten typ filmu, při kterém se mi vybaví citát tuším že Jona Bon Joviho, který na otázku po tvůrčí metodě odpověděl zhruba tohle "Hážeme sračky na zeď a čekáme, co se udrží. A úspěšní jsme proto, že je tam hážeme lopatou". Scénář splácá páté přes deváté, režisér s kameramanem kouzlí s formou až jde hlava kolem, film je docela svižný, nenudí a na zdi se udrží pár futurologických detailů a výtečný design nábytku.

Remake Lumetova filmu Fail-Safe z roku 1964, který je tak důsledně stejný, až se nabízí otázka, jestli důvodem jeho vzniku bylo i něco jiného, než dát šanci další herecké generaci. Ta ve srovnání s kalibry typu Henryho Fondy nebo Waltera Matthau uhrála čestnou prohru na body, filmu sluší i černobílý materiál a kratší stopáž, která celkovému výsledku nijak neuškodila.

Než se na mě vrhne nějaký Armendárizův příznivec : je to jen moje chyba, že jsem se neztotožnil s režisérovou poetikou (žádnou jsem nenašel), nedocenil symboliku (poněkud jednoduchou) a nenechal se unést jemnými finesami (které jsem, upřímně řečeno, ani moc nehledal). Tajemství světa dospělých pohledem dospívajícího chlapce je silné a celkem oblíbené téma a je spousta filmů, které je zpracovávají možná méně rafinovaně ale pro mě mnohem stravitelněji.

Hrdinná posádka nasedá zhruba v padesáté minutě do svého vrtáku a do té doby s přimhouřením oka nad některými nedopečenými triky v podstatě bezchybná zábava jde do kytek. Žánrová schémata najednou vadí, herci včetně Swankové a Karya jsou bezbarví jak stolní voda, z titulků se nedá odchytat co a hlavně proč ten který nešťastník právě provádí a nebýt scén odehrávajících se na zemském povrchu, bylo by vítězství nudy téměř absolutní.

Nestačí, že autoři tahají na světlo boží rádobyzábavné momenty až odkudsi ze suterénu vkusu – ještě navíc je neumí ani prodat. Místo stylu a švihu jen věčně nadržený pes a zvracení do mejdanové bowle zabalené do naštěstí jen devadesátiminutového balíku.

Zásah přímo na komoru. Stačilo třicet minut a byla ze mě myš sedící v policejním autě na sedadle spolujezdce - nervózní, zkouřená a zhypnotizovaná velkou černou kobrou, která to celé řídí. Už dlouho se mi nestalo, abych po skončení filmu pět minut seděl a přemýšlel, jak daleko bych na místě nějaké filmové postavy zašel já...

Film zřejmě měl být oslavou extrémních sportů a cool atmosféry kolem nich, jenže výsledkem je spíš extrémní pitomost. Každý druhý dokument nabízí lepší adrenalinové záběry a o zbytku (kromě exteriérů na Novém Zélandu) raději pomlčet.

Docela mazec. Scénář je vtipný na těch správných místech, Bartkowiak má jasno nejen v tom co točí ale i v tom jak to natočit, kaskadéři a trikaři si zaslouží každý cent z honoráře a Seagal ví, kdy má vystrčit první bradu aby nebyla vidět ta druhá.

Příjemná záležitost. Animák, ze kterého nutná moudra nečouhají jako sláma z bot a který potěší muzikou i vtipným flashbackem do šedesátých let. Bonzák Randall vypadá jako mladší verze Vočka ze Simpsonů, což pobaví bez ohledu na to, jestli jde o záměr nebo nedostatek originality.

Srovnání Jaye a Mlčenlivého Boba s předchozími Smithovými kousky mě donutilo opravit názor, že smysl pro humor je víceméně konstantní veličina – a asi nebudu sám, protože hrobové ticho v kině rušilo jen pleskání – natěšené diváky hanba fackovala po každé trapnosti se kterou měli tu čest. * Za minulé zásluhy jsem dal Kevinovi druhou šanci a výsledný dojem je přece jenom o trochu lepší – přehnané očekávání zapomenuto, čas (a dabing) obrousil některé stupidity a těch pár skutečně vtipných míst stačí na to abych přidal druhou hvězdičku. A aby bylo jasno – jsem fanoušek Kevina Smithe (alespoň do roku 2000). ** Zvláštní - libovolná dvacetiminutovka, na které se zastavím když to teď protáčí na HBO, je vlastně docela vtipná ***. Asi budu muset opravit opravu názoru...