cherita

Že to Travolta ale dopracoval. Od idola dívčích srdcí přes hláškujícího zabijáka až k zamindrákované kypré mamině. Jsem zvědavá, jestli plyšáka Efrona čeká jednou podobný kariérní vzestup. Ráda si na to počkám. Nicméně, nikdy bych nevěřila, že to napíšu, ale i on tady funguje přesně tak jak má. Jako součást fantastického kolektivu, který zpívá, tancuje v rytmu 60.let a tvoří nádherně kýčovitý a pestrobarevný výsledek. A já jsem jenom zírala a poskakovala u toho. A když to všechno skončilo, šla jsem si natupírovat vlasy.

„Vím o co ti jde. Podle tebe nejsem schopný mít dlouhodobý vztah, ale to se pleteš. Jednadvacet let chodím na Arsenal.“ „Nevím, jestli sis toho všimnul, ale Arsenal je fotbalový tým.“ „Myslíš si, že je v tom rozdíl?“ Ještě větší výhrou než úspěšná sezona Arsenalu byl pro tenhle film Colin Firth. To, co pro mě nedokázal udělat Hugh Grant ani John Cusack, se totiž jemu povedlo. Obdařil jednoho z těch Hornbyho šupáckých a citově nevyzrálých hrdinů osobním kouzlem. Copak se na něj někdo může za tu jeho posedlost vážně zlobit? Já fotbalu nefandím, ale britským komediím ano a tahle se mi dostala pod kůži tak nenápadně, že jsem si toho ze začátku ani nevšimla. Mimořádně příjemná záležitost.

Komiksový film o bandě polonahých antických svalovců, kteří jsou ochotní nechat se zmasakrovat kvůli principu. No není to nádhera? Je. I když rozhodně ne bez chyby. Než totiž na ty jatka konečně dojde, musíte přetrpět třičtvrtě hodiny žvástů o sparťanské hrdosti. Ale když to vydržíte, máte vyhráno. Pohled na sekání nohou, rukou a jiných částí těla podbarvené stříkáním virtuálního kečupu na všechny strany vám budiž odměnou. A tak úhledně srovnané mrtvoly jsem snad ještě v žádném filmu neviděla.

Buď se tvůrci prali při natáčení s nízkým rozpočtem nebo padly všechny prachy za Catherine Zetu-Jones, protože takhle levně vyhlížející romantickou komedii made in USA jsem už dlouho neviděla. Dějově i obrazem odpovídá Koření života spíš romantickým filmům z německy mluvících zemí než hollywoodské produkci a obávám se, že až ho jednou budou dávat v neděli odpoledne na nově, naprosto se mezi těmi Srdci k pronajmutí a Láskami na prodej ztratí.

Potkat tenhle film dřív než Cunninghamovu knihu, nejspíš bych došla k závěru, že Domov na konci světa je nějaký nenáročný, humorný román o vztazích, který se hodí tak akorát v létě k vodě. Přitom kdyby si s tím dal někdo opravdu práci, mohla být tahle adaptace ještě větším zážitkem než Hodiny. Ale kašlu na to, mohlo to taky dopadnout mnohem hůř, totiž tak, že by se mi ten film vůbec nelíbil, a to se nestalo. Tři do páru je i bez geniality předlohy zajímavá podívaná o komplikovanosti lidských vztahů. A taky dost vtipná, nejen kvůli Farrellovým vlasům.

Jestli mi u Bazénu nebylo úplně jasné, z jakého důvodu Ozon něco takového natočil, pak u Angel jsem už definitivně mimo. Chápu, že je to celé strašně kýčovité, protože to tak režisér chtěl, ale PROČ to tak chtěl, to je mi teda záhadou. Jako parodie to vůbec nefunguje a na to, aby tenhle film bral někdo vážně jako červenou knihovnu, je až příliš dotažený do extrému. Naštěstí to ale neznamená, že je nudný. Má totiž naprosto fascinující titulní hrdinku. Angel Deverellová je rozmazlená husa, která má v palici totálně vydlabáno, a která si myslí, že dostala všechno, o čem snila, protože pro svou omezenou mozkovou kapacitu není schopná vidět rozdíl mezi fantazií a realitou. A sledovat její povrchní život, který musel zákonitě skončit zklamáním, bylo celkem zábavné.

Nepříliš vzdálená budoucnost, závody na silnicích, mladý Gibson v kožené uniformě, rozflákaná auta, motorkáři, kteří vypadají, jako by právě přijeli ze srazu transvestitů, krvavá pomsta za popáleného kolegu a rozpůlenou manželku… jestli takhle nevypadá guilty pleasure, pak už teda vážně nevím. Mám prvního Maxe ještě radši než dvojku, právě proto, že je na něm vidět, jak levně ho natočili.

Do odpadu to nehodím, protože ten závěr přece jen dával větší smysl, než jsem čekala a ani Lindsay Lohan se mi nezdála bůhvíjak „malinová“. Kdyby pan režisér nepotřeboval mít všechno modré, čímž asi chtěl dát najevo, jak je děsně art, bylo by to takové obyčejné mírně krvavé hororové béčko – zážitek za jednu hvězdičku. Ale modrá je dobrá, takže přihodím ještě druhou. P.S. pro ty, co se nebojí spoileru: Taky vás rodiče v dětství přesvědčovali, že chodit na hodiny klavíru vám nemůže ublížit?

Tak jsem nakonec to Ecovo pětisetstránkové postmoderní dílo přečetla a s politováním musím konstatovat, že já za geniální považuju úplně jiné knihy. Ano, jsem kulturní barbar a myslím si, že kdyby Annaud natočil skutečně věrnou adaptaci Jména růže, vznikla by – v tom lepším případě - nějaká čtyřhodinová meditace na téma „jak náboženství ovlivňuje lidské myšlení a světové dějiny“, kterou by všichni opěvovali, ale málokdo by ji doopravdy chtěl vidět. A proto jsem ráda, že se místo toho můžu dívat na středověkou detektivku s hutnou atmosférou, fantastickým soundtrackem a skvěle vybranými herci. Ani ten Christian Slater to nepokazil, i když na takové roli se toho ani moc pokazit nedalo.

Nepochybuju o tom, že Karin Babinská chtěla svým filmem říct něco velmi závažného. A jelikož jsem vpodstatě stejná generace jako ty holky, nemělo by být pro mě tak těžké to poselství odhalit, jenže při pohledu na lesbické hrátky na záchodcích, sex s cizím chlapem u popelnice a akrobatické kousky na zrezivělé trubce mě spíš než „teda, to dospívání není žádná sranda“ vyvstávala na mysl žloutenka, kapavka nebo tetanus, podle toho, co bylo v dané situaci zrovna největší hrozbou. Takže u mě se ta syrovost trochu minula účinkem.