cherita

Říká se tomu láska na první pohled. Tak už to dopadá, když ve videopůjčovně sáhnete z nouze po něčem, co si všichni kolem nemůžou vynachválit a co jste sice už dávno plánovali, ale nějak na to za ty dva roky nebyl čas. Je přece tolik zajímavějších a důležitějších filmů a vy stejně nemáte nijak zvlášť rádi Keiru Knightley, ani romantické komedie a ta knížka, podle které to celé natočili, se vám taky moc nezdála. Ale když už to máte doma, tak tomu dáte šanci…stačilo asi tak pět sekund, abych se chytla a připomněla si, jak moc mám ráda britské filmy. A za dalších deset sekund mi bylo jasné, že TENHLE britský film z hlavy jenom tak nedostanu. A ani mě nenapadne, abych se o to snažila.

Poslední dobou házím skoro všechny filmy do průměru. Málokdy se objeví nějaký, aby mě donutil jít pod nebo nad tři hvězdičky, ale v tomhle případě asi není problém ani tak v kvalitě onoho výtvoru jako spíše ve mě. Tenhle film mi totiž naordinoval špatnou náladu na dlouho dopředu a už během sledování jsem se nemohla zbavit špatného pocitu. A to já fakticky nemám ráda. Zároveň ale vím, že nejde o vyloženě špatnou podívanou. Snad je jenom škoda, že se tvůrcům zdála postava šíleného a sadistického diktátora málo zajímavá a tak museli dodat ještě modrookého hrdinu z anglicky mluvící země. A s tím, že je to adaptace knihy, na mě nechoďte.

Že to ty lidi baví, točit tak dlouhé filmy! Je pravda, že už je to docela dlouho, co jsem četla Anglického pacienta, ale nemyslím, že by to byla kniha tak tlustá, aby si zasloužila dvě a půl hodiny. To leda v případě, že by Hana, Kip a Caravaggio dostali tolik prostoru, kolik měli v předloze. Takové kruté osekání jejich příběhu, jaké tvůrci předvedli, totiž udělalo ze zajímavého námětu standartní milostné drama.

Skvělá hudba a krásné obrázky každý film nezachrání. Zvláště když má onen snímek přes dvě hodiny a ne-sku-teč-ně se vleče. Režisér se scénaristou si evidentně nebyli jistí, co ze zřejmě dost tlusté knihy je důležité a co ne. Takže na jedné straně vidíme zdlouhavou část o dětství hlavní hrdinky, zatímco jiné zkratkovité pasáže by si zasloužily více pozornosti. Proti herectví Zhang Ziyi obecně nic nemám, ale jako modrooká Sajuri mi přijde trochu nevýrazná a rozhodně nevnáší světlo do záhady, proč je zrovna za tuhle gejšu tolik chlapů ochotných dát tolik peněz.

Ani nevím, proč jdu s hodnocením tak vysoko. Snad jenom z radosti nad tím, že taky existuje film, na který se může dívat celá naše rodina, aniž by kterýkoli z nás přišel k trvalejší psychické újmě. A takových je bohužel poslední dobou čím dál míň.

Takový nápad by si nejspíš zasloužil ještě lepší zpracování a taky je tam příliš mnoho postav, z nichž žádná nemá dostatek prostoru. Ale Edward Norton narvaný do růžového kostýmu a zpívající o tom, že "můj otčím není zlý, jenom si zvyká", to je něco tak bizarního, že to prostě musíte vidět.

Filmů, jejichž hrdinové se dozvědí o své blízké smrti a snaží se jí nějak zabránit nebo si aspoň před koncem trochu užít, je spousta. Zatímco většina z nich chce diváky dojmout za každou cenu, Stranger than fiction na to jde opačně a byť nějaké ty smutné okamžiky taky má, je naladěn spíš na pozitivnější vlnu. Vlastně jsem už dlouho neviděla tak optimistický film. S kteroukoliv z postav, včetně té deprimované spisovatelky, bych klidně sdílela dvojdomek. A ten dvojdomek bych si postavila v takovém pestrobarevném a čistém městě jako oni. A ráno bych chodila do stejné pekárny...tenhle film jsem viděla v neděli večer, kdy se obvykle stresuju z nadcházejícího pondělí, takže si asi dokážete představit, jak mi pomohl.

Hromada klišé zavěšená na nitky. A jak perfektně to funguje...

Strašně nerada vychvaluju nějaký film. Není v tom nic originálního, zvláště když jsem jenom jedna z mnoha, ale tady se asi přemůžu. Odměna za dlouhé čekání, kdy se mi "opice" pořád vyhýbaly, byla totiž vysoká. Skvělé. Má to atmosféru a Terry Gilliam z toho kouká od první minuty, k tomu výborní herci, zajímavá hudba... i když mi to nedá a trochu si rýpnu: pointa. Po tolika chvalozpěvech ve mě zanechala pocit "a to je všechno?". Já se teda nechci chlubit, ale však víte co chci říct, tak nějak od poloviny filmu už jsem to tušila.

Ne, nechápu jaké hlubokomyslné poselství do toho Chytilová skryla (číst mezi řádky, to mi nikdy nešlo) a už vůbec si nejsem jistá, jak tenhle film hodnotit. Jistě vím jenom to, že Dagmar Bláhové její role třeštidla dokonale sedne, a že Hra o jablko mě dostala tak jak se to povedlo z českých filmů málokterému.