cherita

Slovy Járy Cimrmana, bavila jsem se dobře, to nemohu říct, ale jinak je to přesně ten typ filmu, kvůli kterým nikdy nebudu brát americkou filmovou akademii vážně. Marisa Tomei dobře vypadá, rychle mluví, vyzná se v autech… a Oskara si nezaslouží – ať už si o tomhle ocenění myslíte cokoliv.

Ano, přiznávám, že moje hodnocení je objektivní jen do té míry, do jaké jsem já sledovala – nebo spíš nesledovala - tenhle film. Jenže vždycky když se objevila nějaká postava, která mě donutila zvednout oči od křížovky, tak byla po vzoru všech amerických akčních filmů okamžitě zničena, aby ti méně zábavní mohli přežít. Takže milí scénáristi, vy jste zabili Nikolaje, já vám dávám odpad!

Já mám pro tyhle paka s nervovým tikem slabost už dávno, ale definitivně mě přesvědčil až moment, kdy moje kamarádka, jinak mimořádně inteligentní a racionálně uvažující bytost, převálcovaná kouzlem okamžíku při scéně svatby Willa Ferrella, za zvuku té příšerné odrhovačky z devadesátých let, spontánně zvolala: „Tenhle film je super“. Takže tak, dámy a pánové.

Mohla bych napsat, že je Piano nádherný, působivý, úchvatný a kdovíjakýještě film, ale nejsem si jistá, jestli by se to neminulo účinkem. Z takového komentáře neuslyšíte tu hudbu, neuvidíte ten pohled Holly Hunter, její řeč těla a způsob vyjadřování, nepochopíte její vlastní svět, o který se dělí jen se svou dcerou. Popisovat slovy příběh o ženě, která slova nepotřebuje, je jako překládat Babičku do japonštiny. Nikdy se vám nepodaří vystihnout to, čím je tak charakteristická, chápete?… nechápete?…. uvidíte…

Dneska už mi to hladinu adrenalinu moc nezvedne, ale když jsem tenkrát v době premiéry coby jeden z Harryho vrstevníků usedala do kinosálu, natěšená týdny dopředu (i když už tehdy zklamaná z hlavního představitele) a hltala dobrodružství mého literárního idolu, bylo mi celkem jedno, že jako film je to nic moc a každý plnoletý jedinec se u toho musí dříve nebo později začít nudit. I mě se to nakonec stalo, ale hodnotit pod tři film, který samou láskou znám nazpaměť, to prostě nemůžu.

To si tak zřejmě jednou pan režisér s pány producenty sedli a řekli si: „No, jednička nám vydělala docela dost peněz, natočíme dvojku úplně stejně a co nemusíme, to nezměníme, protože změna je riziko a riziko znamená menší příjmy.“ A tak se stalo, že z mé nejoblíbenější potterovské knížky vznikl nejnudnější potterovský film.

Buď už jsem na tom tak špatně, že mě dojme každá pitomost, kterou doma objevím, nebo to mělo vážně něco do sebe. Kroutit hlavou nad naivitou dospělého rozumného člověka, který si nechá do bytu nastěhovat dvanáctiletou holku, nemá cenu, stejně jako čekat, kdy už konečně nějaká zvědavá sousedka zavolá na toho chlapa policii a vyklube se z toho aspoň sociální drama. Tohle není francouzská verze Lolity, tohle je romantický film. A jako takový nepřekračuje hranice žánru, vkusu ani zákona. Jde jen o to, aby sympatický pediatr uzdravil svou pacientku a uvědomil si díky ní, jak nezodpovědně se choval v předochzích vztazích a s trochou trpělivosti se po pár letech dočkal svého happyendu. Ten mohl být ještě působivější nebýt té herečky představující starší verzi jeho vyvolené, která vypadá…ehm…divně. Ale co, nebe je tak modré, tráva je zelená, tenhle film je bezva.

Už jenom za to, jak tenhle film vyčnívá mezi ostatními komediálními výtvory poslední doby u nás, si zalouží vysoké hodnocení. Děj to sice moc nemá, ale jelikož se pánům scénaristům podařilo strefit se do mého stylu humoru, tak jim to odpustím. A kromě toho, takovou rodinu, jaké tady „vládne“ Trojan, by si nevymyslel ani Tim Burton.

No, není to zrovna průšvih, ale přiznejme si, že s takovými jmény a předlohou, která svou adaptaci ulehčovala už tím, jak „filmově“ je napsaná, to měl být nezapomenutelný zážitek. A do toho má tenhle výsledek hodně daleko

Podle mě nejlepší a dosud nepřekonaný díl. Jednak má to štěstí, že ještě není zatížený žádnou pětisetstránkovou předlohou, takže výsledek nevypadá jako by ho polovina chyběla, navíc tady Daniel Radcliffe ještě nemá takovou příležitost předvést svůj „herecký um“ a dává tak prostor všem ostatním, což je skvělé, protože obsazení vedlejších rolí je dle mého názoru největším kladem celé série, ale hlavně má Alfonsa Cuaróna, který na rozdíl od Columbuse působí dojmem, že přesně ví, co chce točit a jak to má točit a podařilo se mu stvořit tolik nádherných scén, jako nikomu před ním ani po něm…zatím. Třeba jenom samotná sekvence cestování časem….ach