cherita

Mám Aronofského filmy ráda, ale vadí mi, jak v nich někteří diváci hledají něco víc, než co v nich ve skutečnosti je. Stejně jako Fontána nebyla hlubokou filozofickou úvahou o otázkách života, vesmíru a vůbec, nýbrž ‚jen‘ skvěle zahrané drama manželské dvojice, která se vyrovnává se smrtelnou chorobou jednoho z nich, tak Černá labuť není žádná sofistikovaná metafora o temných stránkách lidské duše, ale působivý psychothriller o schizoidní baletce. Nathalie Portman předvádí přesně ten typ hereckého výkonu, který mají akademici rádi, takže žádný div, že už má pár sošek doma, ale samotný příběh není nijak hluboký, a nebýt schopného režiséra, mohly být dokonce některé scény k smíchu. Každopádně jsem si z filmu odnesla dva důležité poznatky. Totiž, že Vincent Cassel je frajer a balet je opravdu ohavná disciplina bez ohledu na váš psychický stav. P.S.: Jo a ty červeno-černo-bílé plakáty jsou mooooooooooooooooc hezké.

Příběh detektiva, který se musí při vyšetřování zločinu potýkat s dvěma časovými rovinami, mě zaujal natolik, že by si zasloužil čtvrtou hvězdičku, ale z jeho zpracování je až příliš poznat, že režisérovi dýchal na záda Jerry Bruckheimer. Popravdě řečeno, kdybych o tomhle filmu nevěděla nic předem, nejspíš bych si myslela, že Déja Vu je hollywoodský remake nějakého nízkorozpočtového evropského thrilleru, a docela mě mrzí, že to tak ve skutečnosti není, protože bych takový ‚originál‘ moc ráda viděla. Dovedu si představit, jak by asi vypadal: komornější a ne tak okázalý jako jeho americký bráška, dost možná téměř bez akčních scén, soustředíc se většinu času pouze na hlavního hrdinu, který s čím dál větší obsesí a zaujetím sleduje tu záhadnou ženu. Takový film by ty čtyři hvězdičky možná opravdu dostal.

Ráda bych nejprve reagovala na komentář uživatelky eileen: Myslím, že důvod, proč není Keiře vyčítána „přílišná rozjařenost“ je ten, že Pýcha a předsudek z roku 2005 byla sama o sobě dost netradiční adaptace, s větším důrazem na emoce a Keiřin herecký výkon tam jaksi zapadl. Naproti tomu Romola se pohybuje v typicky austenovském světě plném slušně vychovaných a konvencemi sešněrovaných postav (což rozhodně nemyslím jako kritiku), takže to její povykování a úsměvy od ucha k uchu působí mnohem nepatřičněji. Ale to jen tak na okraj. Ve skutečnosti mi představitelka hlavní role nevadila ani z poloviny tak, jak jsem se obávala, a spolu s Jonny Lee Millerem tvořili sympatickou dvojici. Nicméně skutečnou hvězdou téhle adaptace (která má mimochodem hrozně roztomilé úvodní titulky) je bez debaty Michael Gambon.

Kráska a zvíře natočená v rámci seriálu Hallmark Hall of Fame. U nás tuhle verzi skoro nikdo nezná, ale na imdb se to přímo hemží nostalgickými komentáři amerických diváků, kteří viděli tuhle pohádku někdy před čtyřiceti lety a od té doby na ni nemůžou zapomenout. Nedalo mi to a rozhodla jsem se zjistit, co že to činní ten film tak výjimečným. Odpověď zní zcela jasně: jsou to herci. Přesněji řečeno Trish Van Devere a George C. Scott v hlavních rolích. Na první pohled je zřejmé, že si tehdejší manželé tohle natáčení opravdu užili. Jejich společné scény jsou plné humoru a oba dva pojali svoje archetypální postavy trochu jinak, než jsme zvyklí. Zejména Belle není žádná bezbranná porcelánová kráska, ale soběstačná ženská, která si poměrně brzy zvykne na nové prostředí, ve kterém je nucena žít, a začne netvora bezostyšně komandovat. Trochu jsem se během sledování obávala toho, jak si tvůrci poradí se závěrem, protože bylo jasné, že Scott se zkrátka v krásného prince proměnit nemůže, i kdyby bůhvíjak chtěl, ale chemie mezi hlavními představiteli je natolik silná, že to vlastně vůbec nevadí. 70%

Neškodná romantika „s hvězdičkou“ bez příběhu, spádu nebo pointy, zato s uhrančivou atmosférou exotického Ria a neméně uhrančivým Mickeym v hlavní roli. Třetí hvězda navrch za jedno z nejkrásnějších filmových objetí, jaké jsem kdy viděla.

Film, který by chtěl být hrozně moc šokující, ale vůbec mu to nejde. Jediné, co je na něm opravdu dobré, je ten roztomile úchylný námět, který by ovšem potřeboval jiného režiséra a úplně nový scénář, protože ten od slečny Lynchové působí dojmem, že ho napsala v patnácti letech. A navíc končí přesně ve chvíli, kdy už to začínalo být zajímavé.

Poněkud unylá adaptace, v níž se střídají docela milé momenty s těmi nudnými. Možná by se mi to líbilo i víc, kdyby si Zeffirelli nevzal až příliš k srdci tu Janinu údajnou ošklivost a neobsadil do hlavní role mrtvolně bledou Charlotte Gainsbourg. Kdyby alespoň uměla hrát, ale ona se celým filmem jen tak propotácí, a když promluví, zní to, jako by někdo škrtil gumovou kachničku. William Hurt je sice o poznání sympatičtější (vzhledem ke své roli možná až příliš), ale tu jeho vnitřní rozervanost si člověk musí hodně domýšlet. A co je nejhorší, o nějakém jiskření mezi oběma herci nemůže být ani řeč. Každopádně vidět se to dá, i když ten konec působí dojmem, že už to chtěl mít pan režisér co nejdříve za sebou.

Robert Downey jr. vypadal zamlada trochu jako Kieran Culkin. A to je tak asi to jediné, co jsem si z toho filmu odnesla. Užvaněná nuda.

Nemůžu se zbavit pocitu, že Deváté srdce je jenom takový apendix z Panny a netvora s chatrnějším a dost nešikovně vystavěným scénářem (schválně, kolik z vás by stejně jako já raději vidělo první polovinu věnovanou tomu, jak si Aldobrandini podmaňuje královský dvůr i s princeznou, než těm potulným cirkusákům?), na který Herzovi nezbylo moc času. Panna a netvor byla dokonalou ukázkou symbiózy pohádky a hororu. V Devátém srdci se tyhle dva žánry navzájem spíše tlučou, než aby se doplňovaly. A jedinou sympatickou postavou je ten po jokerovsku zmalovaný šašek Františka Filipovského.

Ptákovina. Námět sice ujde, ale tvůrci evidentně vůbec nevěděli co s ním, a místo aby se drželi základní dějové kostry románu, hrají s postavami škatulata hejbejte se. Výsledkem je několikahodinová scénáristická křeč, kde jedna absurdní zápletka střídá druhou, navíc završená podivně nahodilým happyendem. Zasmála jsem se jednou (Darcy ve vodě), pronudila zbytek. Nikdy víc.