(mOnkey)

Režisér za sebou může mít klidně desítky kvalitních filmů, ale jeho talent, jeho skutečná velikost se pozná podle toho, že dokáže natočit zábavný film o fotbalu. A Nick Park to s Pračlověkem dokázal, i když s výhradami. Jak všichni dobře víme mimo jiné díky knize Fotbal, zábavná stará hra od Kevina Keegana, neexistuje na světě nudnější sport než právě kopaná. Pračlověk se naštěstí nebojí si z ní mile utahovat, takže tu dojde na vtípky spojené jak s hráči, mnohdy pořádnými primadonami (svým vzhledem/chováním mají zřejmě do určité míry čerpat z reálných fotbalistů, ale nepoznal jsem pochopitelně nikoho), tak i s fotbalovými nešvary, jako je například simulování. Kromě toho se divák samozřejmě dočká i tradiční dávky britského humoru, který se však v českém dabingu (jinak mimořádně vydařeném) občas nepříjemně vytrácí. Naštěstí ale naše verze poskytuje dostatečnou náhradu v podobě kreativních vtípků na místech, kde se původně zřejmě vůbec nevyskytovaly nebo se dost lišily. Ale to si ověřím až při další projekci v původním znění, protože ačkoli Pračlověk nemá tolik památných momentů ani takový tah na branku jako Nickovy starší filmy, i díky řadě drobných fórků v druhém plánu obrazu a nápadité obrazové kompozici stojí za to vidět ho víckrát. 75%

Když chcete svou novou známost podříznout, ale neustále se dostáváte do prekérních situací, tudíž k tomu pořád není vhodná příležitost, tak se do ní postupně asi zamilujete nebo co. Bonnie a Clyde hadr aneb romantika na hony vzdálená červené knihovně. Pokud tedy červená v onom slovním spojení neodkazuje ke krvi, protože hrdina je zakřiknutý sociopat s vražednými sklony, jenž má po vzoru westernových pistolníků pro jistotu vždy ruku na kudle, a hrdinka protivná kráva, která by vytočila i toho největšího flegmatického introverta. Tohle duo si tedy rozhodně „zamilujete“ a budete mu fandit, a pokud ne, tak ve vás není špetka rebelské romantické duše. Cynické, trochu na sílu a až moc chtěné, ale přesto poměrně zábavné.

Dávám tomuhle filmu 99,9 %. Na začátku totiž byly trochu problémy s nasvícením scén.

Trochu mě mrzí, že se film aspoň letmo nezabýval dopady živočišné výroby na životní prostředí, když už v centru dění stojí druh superčuníka, jenž má zefektivnit masovou výrobu… ehm, masa a ulehčit přírodě v přelidněném světě, v němž se drtivá většina z nás láduje výrobky, jejichž produkce je extrémně neefektivní. Ale jak se ukáže, vynechání tohoto aspektu má v příběhu své opodstatnění, takže se v tom zbytečně nevrtejme. Okja je plná balancování na hraně dvou kontrastů: mezi dramatem a komedií (člen Animal Liberation Front odmítá většinu potravy kvůli způsobu její produkce a následně společně s parťákem stereotypně chroupou chřest nebo co, jako by syrová zelenina byla to jediné, čím se živí), přepálenými hereckými výkony někde mezi karikaturou a excentrickým šílenstvím (Tildě Swinton se podobně jako ve Snowpiercerovi daří najít mezi těmito dvěma póly rovnováhu, u Jakea Gyllenhaala povážlivě převažuje karikatura), otravným didaktismem a nepřikrášleným zobrazením toho, jak to ve světě prostě chodí. Díky zesměšňování a kritice obou stran, tedy „těch hodných“ i „těch zlých“, se Bongovi daří vyhnout jednostranné agitce. Pokud by však měl někdo pocit, že nadržuje postavám, které se snaží Okju chránit před zlým korporátem, protože směřování příběhu sleduje z jejich perspektivy, ať se někdy zkusí projít po ulici a aspoň na pár minut skutečně intenzivně vnímá, čím je ze všech stran bombardován a pak si upřímně odpoví, zda se právě v naší společnosti náhodou neupřednostňuje pouze jedna strana, tentokrát ta druhá. Jestli nemá daná osoba na očích skutečně silné klapky, tak snad minimálně uzná, že to tak je a najednou už to tak jednoznačně v neprospěch Bonga nebude. Je příhodné, že hrdinkou Okji je mladá dívenka (která prakticky celý život vyrůstala s Okjou po boku, navíc na venkově), protože jsou to právě děti, které vnímají svět neposkvrněnou optikou a mívají často velmi silný, upřímný a ještě nezkažený vztah ke zvířatům, dokud se do tohoto vztahu nevloží dospělák a postupně je nepřeprogramuje.

Pimp My Raid.

Důležitý dokument, který by měli vidět všichni bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti nebo víry. Výsledek může na diváka působit zaujatě a jednostranně, avšak těžko z toho můžeme vinit tvůrce, když ti dali protistraně šanci, aby se na kameru vyjádřila a zodpověděla položené dotazy, ale organizace, jejichž zájmem by mělo být v první řadě blaho lidí, toto jednohlasně odmítly (a jedna otevřeně přiznala nepříjemnou pravdu, že by vystoupením v dokumentu mohla ohrozit své finanční zájmy). Některá témata to chtělo probrat víc do hloubky, takhle se občas něco nakousne, ale už se to nedopoví a je tak jen na divákovi, aby si dohledal další informace sám. Ale hádám, že to je zároveň jedním z účelů tohoto dokumentu. Poskytne vám informace, ale také vás pobídne, ať si je sami ověříte, pokud se vám nezdají dostatečně důvěryhodné. A je úplně jedno, jestli to bude prostřednictvím snadno dohledatelných odborně posouzených studií nebo změnou stravovacích návyků.

Většinu z vás asi příliš nenaláká, když vám řeknu, že 3% přejímají tematické i estetické prvky ze současných knižních sérií literatury pro mládež (respektive minimálně jejich filmových adaptací), jako jsou Hunger Games, Labyrint, pravděpodobně i Divergence (tu jsem neviděl) a dalších zástupců této populární literární škatulky. Většinu z vás asi příliš nenaláká, když vám řeknu, že vizuální stránka je pod dnešním televizním standardem (a tím nemyslím jen produkci Netflixu, ale každý byť jen trochu nákladnější a výpravnější seriál, tedy ne sitcom). Většinu z vás asi příliš nenaláká, když vám řeknu, že ačkoli se tvůrci snaží z výše uvedené škatulky vymanit, 3% se nedaří vyvarovat celé řady klišé a nelogičností, které se s podobnými dystopickými příběhy zejména pro mladistvé bohužel pojí, ale jejichž vyzrazování bych přesto považoval za spoiler (i proto doporučuju vyhnout se zdejší galerii, která kromě neškodných obrázků obsahuje i ty, podle nichž by divák mohl nechtěně odvodit vývoj příběhu a osud postav – přesto, že zkušenější jedince tyto určitě nepřekvapí). Naštěstí dokážou 3% ve správnou chvíli vykřesat i špetku té podvratnosti a cynismu a v těch lepších momentech dají vzpomenout na záležitosti typu Battle Royale, Snowpiercer, Kostka či Solitary. Z velké části však stále operují se zaběhnutými vzorci svého (sub)žánru, takže to mějte na paměti, než se rozhodnete investovat do nich sedm hodin svého času. P.S. Původní (nedokončenou) minisérii naleznete tady. P.P.S. Pokud to bude jen trochu možné, vyhněte se anglickému dabingu. Nevím, jakou mají Američané dabingovou tradici (pokud vůbec nějakou), ani jaký měl dabing rozpočet, ale to, co předvedli tady, je bez jakékoli nadsázky absolutně tragické. 70%

Vice Principals navazuje tam, kde Eastbound & Down skončilo, akorát s tím rozdílem, že namísto jednoduchého debilního sebestředného hovada coby protagonisty nabízí dvě hlavní postavy, které se prozatím profilují minimálně jako… sebestředná hovada, ačkoliv každý na to jde pochopitelně trochu jinak. Zdá se, že Gamby (McBride) půjde svou arogancí a sobeckostí přímočaře přes mrtvoly, aby se dostal k vytouženému postu ředitele, zatímco Russell (Goggins) se na stejné místo bude snažit probojovat svou podlézavostí, úskočností a šarmem. Anebo to bude úplně jinak a ti dva kohouti opravdu spojí síly proti společnému nepříteli, jak naznačuje závěr úvodní epizody. Pro McBridea se jedná o polohu důvěrně známou nejen z jeho sedm let starého seriálu, avšak Gogginse v něčem podobném vidím víceméně poprvé. Nicméně to přetahování se o to, kdo má díky svojí bezohlednosti (ve vlastních očích) větší nárok na ředitelnu, překvapivě sedí i jemu. Očekávám lsti, podrazy, lži a přetvářku a taky to, že stejně jako u Eastbound & Down od stejného tvůrčího celku se humor někdy trefí přímo do černého, ale jindy zase naprosto mine terč. A taky se domnívám, že bude hodně záležet na nápaditosti scénářů, protože základní premisa v mých očích nemá nikterak dlouhotrvající potenciál. Ty dvě série a osmnáct epizod, po nichž se s postavami rozloučíme, by si to ale diváckou pozornost a hlavně zábavnost snad udržet mohlo.

Chutná hostina o čtyřech chodech. Nejedná se vyloženě o kulinářský zážitek, jako je tomu třeba u Chef‘s Table (taky od Netflixu), ale sliny se vám u Cooked budou místy sbíhat tak či tak. Rozdělení epizod podle živlů dává rámcovou představu, čeho by se měla ta která část týkat, spíš samotným tvůrcům pořadu než jeho divákům, neboť pokud byste název epizody neznali, dost možná byste její zastřešující téma (či živel, který má reprezentovat) ani nepoznali – průvodce pořadem a autor knižní předlohy Michael Pollan se někdy nechá snad až příliš unést nějakou myšlenkou a zcela opomene druhou stranu mince. Tvůrci samozřejmě umí záběry na jídlo patřičně podat a prodat, ale Cooked nepředstavuje ani v nejmenším snahu o nahlédnutí na snobské pokrmy pro horních deset tisíc ve stylu delfíních pralinek, pečených slůňat či tuleních srdíček nadívaných holubí paštikou, jak by mohla škatulka „dokument o jídle“ evokovat. Právě naopak – ve své snaze zachytit společenský, historický a kulturní význam jídla jako takového se nebojí zobrazit tradice stravování obyčejné indické rodiny nebo australských Aboridžinců či se věnovat tomu, jaký má pro lidstvo význam tak na pohled obyčejné jídlo jako chleba.

Punk’s Not Dead? Někteří ze zdejších pankáčů by s tímhle tvrzením dozajista nesouhlasili, protože se konce filmu jednoduše nedožijou. A ani někteří z herců na tom s tím žitím poslední dobou nejsou zrovna dvakrát slavně. Parádní minimalistická jednohubka, které chvilku trvá, než se rozjede (ale do té doby nám jako podkres pouští říznou punkovou a metalovou hudbu, takže není problém expozici přečkat), ale jakmile se tak stane, tak nepustí nohu z plynu až do konce. Jistě, jak už to tak u podobných filmů bývá, chování postav je místy poněkud podivné a jejich dovednosti pak rovnou za vlasy přitažené, ale jako celek to zafungovalo a na ploše slabých devadesáti minut mě Green Room neměl šanci nudit. 75%