Godzilla Minus One

Letos se mi zdá, že snad všechny filmy, kolem nichž propuká všeobecný hype, mi připadají přinejlepší mírně nadprůměrné. Japonská Godzilla je dalším takovým kouskem. Dokud se řeší komorní osudy jednotlivců v poválečném Japonsku a ještěrka je vidět jen ve vlnách, tak je to fajn. Jakmile ještěrka vystoupí na pevninu, Japonci dostanou příležitost používat své přepálené herectví a postavy začnou vymýšlet totálně zhůvěřilé plány, ač se nakonec ukáže, že stačí ještěrce (... no však uvidíte), tak to jde alespoň pro mě do kopru. Můžu ocenit, jak to vypadá vzhledem ke svému rozpočtu, ale nedokážu si to autenticky užít. (23.12.2023)

„Oceán patosu, dáme si do nosu!“ Při vší úctě k japonskému válečnému traumatu i k faktu, že Godzilla je jejich národní klenot, tento způsob ještěrky zdá se mi poněkud nešťastným. Moře patosu, dějové zvraty podle hollywoodského mustru a hrdina Koichi jako neusmrtitelný klikař. OKÉNKO S KLIKOU: [][] Co všechno přežil? ≈≈ Pilotování letadla kamikaze v poslední den války. ≈≈ Jako jediný přežil útok Godzilly na ostrov Odo. ≈≈ Jen o fous unikl její tlamě při zničení lodi Kainshinmaru u souostroví Ogasavara. ≈≈ Sandál mu nerozhodil ani blízký výbuch atomovky, jadernou ještěrkou z kloaky vyvržené na město Ginza. ≈≈ Rozdýchal i druhou sebevražednou misi v kokpitu letadla, při finálním souboji s obludou. ≈≈ Suma sumárum, přežil 2x své kamikaze a 4x útok Godzilly! Ten by přežil snad i harakiri. [][] Pobavila i nelogičnost scény s freonem, bublajícím ještěrce pod zadkem. Ona čouhá z vody po pás i s panděrem, jak stojí na zadních, čili pod ní je očividně mělčina, žádných 1500 m hloubky! Tři hvězdy za scény poválečného zmaru a beznaděje, mezi chatrčemi z materiálů co dům v ruinách dal. (07.02.2024)

V porovnaní s nedávnou americkou Godzillou ako nebe a dudy. Tam kde Hollywood robí z Godzilly prepálenú CGI mlátičku, ktorá si dáva na držku s King Kongom, tu Japonci pochopili v čom tkvie sila tohto monštra a vracajú ju tématicky späť k pôvodnej Godzille z päťdesiatich rokov, akurát v modernom kabáte. Japonská Godžira je tu opäť neľútostné monštrum, ktoré je akousi metaforou na hrôzy druhej svetovej vojny a nástup atómového veku s obrovskými dôsledkami, ktoré môže spôsobiť. Skvelá hudba, rešpekt budiace monštrum, výborné akčné scény s monumentálnou deštrukciou a oceánske scény, ktoré sa k tomuto filmu náramne hodia. Akurát škoda toho občas prehnaného japonského patosu, neustáleho (až trápneho) sentimentu a s pribúdajúcimi minútami sa akosi vytratí aj tá pochmúrna nálada z prvej polovice filmu. Škoda, viem si tu predstaviť trocha šikovnejšiu prácu s depresiou ohľadom druhej svetovej vojny a dopadom na postavy, no v skutočnosti ten ľudský príbeh (aj úmrtia ústredných postáv v priebehu filmu) na mňa fungoval najmenej, napriek tomu, že je na neho kladený najväčší dôraz. Vo výsledku síce dobré, s vynikajúcim prístupom k látke, kde by sa aj Hollywood mohol učiť, ale rozhodne nie tak skvelé ako som čakal. CELKOVO: 6/10 (14.05.2024)

Godzilla - 1 = japonský Rambo 2. Stalloneho all-American geroj svého času anuloval historické křivdy z prohraného konfliktu, káral iluzorní mocipány nepřejícného systému a navracel veteránům hrdost tím, že jim dovolil samotným za sebe, mimo uniformu vybojovat vítěznou bitvu. Japonci si na to samé jen museli počkat o mnoho dekád více. V rukách domácího mistra spektakulárního melodramatu Jamazakiho se nejnovější prequel / restart / remake / whatever, prostě další dojírna značky stává natolik krystalicky čistou resuscitací klasických schémat a kýčovitých emocí, že i "Top Gun: Maverick" bledne závistí. Zatímco Tom Cruise zdárně setrvával v hájemství funkčního patosu, Godzilla se svými lidskými souputníky se pompézně noří do největších hlubin těžkotonážního cringe. Ale domnělý nadhled a výsměšná distance publika jsou nakonec ryze iluzorní, když si uvědomíte, že jste se u této na hollywoodské poměry nízkorozpočtové výkladní skříně trapně vyhrocených klišé a křiklavého kýče bavili stejně královsky. ___ Nicméně v nitru nového filmu se ale skrývá povážlivé jádro, které zrcadlí základní princip sílícího konzervativismu nejen v Japonsku, tedy potřebu snadného a zástupného hromosvodu negativních emocí, pokud možno co nejvzdálenějšího od reálných palčivých problémů statu quo. Namísto maximálně polidštěného Godzilly-kámoše z plyšózní éry franšízy, která navzdory rádoby dospěláckým rozumbradům zůstane její nejlepší, nejzábavnější a hlavně kulturně nejstěžejnější etapou, zde máme náležitě odosobněné a cizí monstrum. Na druhou stranu ale můžeme říct, že Godzilla se právě tímto ukazuje jako opravdový nadčasový hrdina Japonska. Ještěrka totiž už za ty dekády strávené na vrcholu domácího popu ví, že těžká doba a pochroumaná národní hrdost si někdy nežádají pravdu. Někdy si lidé zaslouží odměnit. A tak si čas od času musí ňufí gumák navléknout zlověstné CGI brnění, aby se na chvíli stal oním hrdinou, kterého si jeho publikum sice nezaslouží, ale kterého potřebuje. Protože on to unese. Protože on není jen hrdina. Je to mlčenlivý strážce a bdělý ochránce. Temný [insert Godzilla roar]. (11.01.2024)

Godžira k takřka sedmdesátinám dostala do vínku snímek, který jde na ruku většinovému divákovi. Což není na škodu, ale pokud čekáte procedurální společenskou kritiku à la Shin Godzilla či naopak "na přes držkovanou olbřímých kaiju" à la pozdější japonské díly, tak odejdete zklamáni. Sedl by více název "jak můj poválečný život opakovaně ovlivňovalo monstrum" (trocha inspirace v konceptu z komiksu Godzilla: Half Century War je patrná), protože na Godzillu je to tentokrát skoupé. Je až někde ve třetím plánu. Když už se ráčí dostavit, stojí to za to (tradiční design, původ i schopnosti, měřítko i akce), ale je to po většinu stopáže slzopudné melodrama o kamikadze letci, který nesplnil svou povinnost a trpí posttraumatickým syndromem. Snaží se dát si dohromady život v troskách Tokia a zdecimované poválečné japonské společnosti, která také prochází zásadní proměnou. Jen jim (jemu i Japonsku) do toho občas hodí pařát Godžira. Paradoxně to má blíže pohollywoodštěné kaiju variantě na Čelisti mixnuté s Pearl Harborem než dosavadním japonským Godzillám (ať již těm vážným či těm béčkovým). Další díl se sice nabízí, ovšem osobně bych raději pokračování Shin Godzilly. Třeba jako satiru na japonské vládní byrokratické nezvládnutí covidu a olympiády. (25.11.2023)