honajz2

Nemá to úplně dokonalý scénář, větší dějové posuny bohužel stojí na klišé (rakovina, smrt), začlenění písní od ABBY mohlo mít hlubší účel a samotný závěr je možná až moc optimistický, jenže mimo to rozhodně není klasickou romantickou komedií. Vlastně je to film antiromantický, ve kterém k žádnému skutečnému vztahu nedojde a jeho humor je převážně cynický a černý; zvlášť v prvních 20 minutách to vypadá, jak kdyby se na tom podílel Todd Solondz. Muriel má život na prd, skoro všichni ji nesnáší, ona uniká do líbívých písniček ABBY a sní o vlastní velké svatbě, jenže se jí všechny snahy kazí a dokonce není vykreslená jen jako nepochopený chudák, ale jako někdo, kdo si za své problémy může částečně sám. Hogan k ní není přehnaně citlivý, jako k ostatně žádné z postav, pokud pominu výše zmíněné vady. A právě kvůli tomu to na mě zafungovalo, nejednou jsem se zasmál nahlas a na slabé čtyři to ješté vidím. Jen o tloušťku svatebního závoj, ale vidím. Slabé 4*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č. 49 - SINGAPUR - Začne to působivým úvodem, který se zvrtne do klasické asijské duchařiny plné děvčat s dlouhými černými vlasy, která ale v půlce, s plným rozehráním údělu paranormální policie, získá grády a rozehrává napínavou zápletku s jedním zajímavým zvratem navrch, který ale dospěje k slabému a překombinovanému konci korunovaným dalším zvratem, který je ale dost předvídatelný. Je to jak na houpačce, chvílemi slušné, chvílemi těžký průměr až podprůměr a celkově mi to i přes všechny klady na víc než čistý průměr nevidím. Přesto sice ano, filmařsky je to kvalitní, místy funkčně vtipné (hlavně rozhodnutí z šéfa policie nikdy neukázat tvář, jen pusu a různá jídla, která neustále jí) a atmosféru to má občas silnou, ale ani to mi výsledný dojem na vyšší hodnocení nezachránilo. 3*

Na žánrových křesťanských agitkách je něco fascinujícího - na jednu stranu jsou násilné až to bolí, na tu druhou vždy nabídnou nejeden vtipný moment, plynoucí z toho, jak hloupě působí. Na tohle jsem narazil dneska prvně, úplnou náhodou a když jsem zjistil, že k tomu jsou české titulky, sehnal jsem si to a těch 43 minut tomu obětoval. Ještě že to nemá o minutu míň, protože to už bych tu nic nikdy nenapsal a šel vyřvávat na Svoboďák, že Ježíš všechny miluje, protože cokoli spojené s číslem 42 je pravda a nic než pravda. Trochu blbý vtip pro zasvěcené, nicméně dál, protože ani vyznavači Douglase Adamse nedopadnou podle Final Exit dobře. Ten film mě střídavě rozesmíval a střídavě naprosto iritoval. On sice je amatérský, takže je jasné, jak bude vypadat, ale typické prvky křesťanské agitky (jasné rozdělení na věřící=hodní, nevěřící, pochybující=zlí jak Hitler) jsou vždycky k smíchu, stejně jako jejich směšně ploché postavy bez charakteru a tady se ke všemu přidal i herec přímo ztvárňující Satana! V křesťanské agitce! Z toho by jednoho až šlak trefil. Každopádně po přečtení obsahu se dilemata zde ukázaná dají hned odhadnout a postavy jsou vyloženě směřovány k nekomplikovaným osudům. To amatérské zobrazení protestu u vězení, či naprostý mindfuck se střelcem (Co byl sakra zač? Proč byl spojený s tou novinářkou? Oč jim šlo?), je fakt něco, ale u posledního soudu jsem se začínal cítit podobně vytočený, jako u Dvacátého devátého - a tam to fakt byl extrém. Bůh by měl být, podle všeho, milující. Sice taky trestající, ale chápavý, odpouštějící. Tím pádem soudí podle vašich hříchů, činů a měl by jasně poznat, co si zasloužíte. Tady ale Bůh soudí jen na základě dvou šablon: pevně věří ve mě/nevěří nebo pochybuje. První skupina má automaticky Nebe, bo je jí vše odpuštěno (i vražda - jejíž motivy jsem absolutně nepochopil), druhá automaticky Peklo, jelikož věřila málo nebo vůbec. Přitom tohle smýšlení úplně popírá řeči o svobodné vůli (kterou Bůh lidem dal), která zde nabývá smyslu "mysli si, co chceš, ale pokud si nemyslíš, co přesně chci, tak hoř ve věčném plameni i kdybys zachránil milióny životů". Tohle učení fanatických a ortodoxních křesťanů mi přijde až moc zlé, vzhledem k tomu, jak popisují Boha. Zde ho ale je v míře vrchovaté a v silně zastrašující případech (Carrie je v pekle a věčných mukách jen proto, že nevěřila, přitom nic špatného neudělala) a nepomůže ani, když se za daného člověka modlíte. Buď jsi silný křesťan, nebo jsi hned v pekle. Přitom jak to bude až po nás bude nikdo přesně neví, ale když to vezmu podle Bible, tak je Bůh hlavně chápavý a do Nebe může i ateista. Tenhle film má pravdu v tom, že i vrah by mohl do Nebe, pokud svých činů upřímně lituje, jinak je ale až nebezpečný, vyloženě omezující svobodnou vůli, o kterou se zde nejednou chce film opírat. A samozřejmě se neukáže, jak všechny postavy dopadly, i když je to rozdělením jasné. Jestli je Bůh aspoň trochu milující, zachrání aspoň Jeremyho, ale nic tomu nenasvědčuje. Tudíž je zde Bůh jako někdo, koho bychom se měli bát, pokud v něj nebudeme dostatečně věřit. Přitom Bůh by měl být ten, koho bych měl milovat a bát bych se měl jen Satana. Ona i ta boží láska má samozřejmě své hranice, ale pořád v ní má být tolerance a pochopení, které tady neexistuje. Chce to hlavně šokovat a evangelizovat co nejdrsnějším možným způsobem (což přes ty efekty moc nejde - a drsný není ani omylem, aby nedošlo k mystifikaci), ale výsledek je spíš takový, jako kdyby mě někdo měl přesvědčovat, že když nezabiju tohohle člověka, který může být reptilián, tak reptiliáni ovládnou celý svět a já za to budu moct. Za mě tohle fakt ne, Time Changer jsem do jisté míry ještě bral, protože někde pravdu skutečně má, ale tohle fakt, fakt hodně nesouzní s tím, co si myslím. Btw, nejsympatičtější mi většinu času byl profesor, protože to byl pragmatik, který ale nic nemyslel zde (navzdory tomu, co se na něj Satan snaží vyhrabat) a podle mě i tihle lidé by si, v případě křesťanského pojetí posmrtného života, Nebe zasloužili. Nebyl mi názorově nejblíž, ale chápal jsem ho. Jenže vzhledem k tomu, jak film končí, asi taky pomašíruji do Pekla, ach jaj... 1*

S Lanthimosem skutečně společnou řeč nenajdu... Má sice dobré nápady a občas zajímavý filmový styl, ale vždycky spadne buď do opájení se sebou samotným, nebo do jednoduchých poselství vydávaných za strašně složitá, nejhůř obojí naráz. Tady je překvapivě mainstreamovější - servíruje normálně srozumitelný příběh, postavy vykazují nějaké emoce (!!) a je to snesitelnější pro širší okruh diváků než jeho raná tvorba. Na jednu stranu fajn (hlavně co se emotivnějších postav týče), na tu druhou se bohužel ještě víc projeví, jak prostinká podobenství nabízí a jak se je mermomocí snaží zamaskovat výraznou artovou stylizací a spoustou cinefilních hrátek. Tady až dosahuje barevnosti filmů Wese Andersona a stejně jako u něj jsem měl problém s určitou přestylizovaností - a bohužel ještě víc než u Wese, který to má jako sice ne mě úplně sedící, ale vcelku pořád milý trademark. Lanthimos ale buď vykrádá (rybí oko, včetně záběrů zdůrazňujících, že to fakt rybí oko je) nebo sebevykrádá (zoomování různých délek), což samo o sobě není na škodu, jen jsem z toho drtivou většinu času cítil až mírně arogantní urputnou snahu být světově slavný kvůli neustále se objevujícím neotřelým filmařským nápadům, které se ale jednak časem okoukají (nebo aspoň mě okoukaly) a taky se dají najít v nemalém počtu filmů okrajového artu, takže ani nejsou tak objevné. Zpočátku mě to mělo čím překvapovat, ale rychle jsem si zvykl, ničeho nového se nedočkal a přitom se to tváří tak živě, jakoby se to z každého okénka snažilo vykřiknout: "Já jsem film století!". Mimo to ale ano, dost těch nápadů se mi líbilo, cením, že jejich využití má často smysl a rybí oko mám rád už od Nočních hovorů s matkou, takže ačkoli se zde nadužívá, tolik mě zase neomrzelo. Což mě ale přivádí k dalšímu, většímu problému, kterým je scénář. Nemůžu si pomoct a doufám, že mi jen něco uniklo (když to má oproti jiným Lanthimosovým filmům tak nadšené reakce), ale přijde mi, že to celé bylo jen jednoduché emancipační podobenství s plochými postavami a strojově působící gradací. Jako jo, smysl to dává, drží to pohromadě, teoreticky si není na co stěžovat, ale působilo to na mě (bohužel stejně jako ostatní Lanthimosovy filmy) až moc chladně, bez skutečných emocí. Všichni jak kdyby byli umělí stejně jako na začátku Bella. A to tu jsou zřetelné emoce, ale jaksi na mě nezafungovaly, stejně jako vyloženě ploché emancipační schéma, které je veskrze primitivní, s příčinami posunu charakteru Belly kýčovitými jak zdejší obloha, kterému korunuje divný fakt, že na to, kým je, strašně rychle chápe složité věci. Čistě narativně ozvláštněné je to jen tunami sexuálních scén, u kterých mi přijde vtipné, že Lanthimos, který se prezentuje jako velký feminista, je v drtivé většině svých filmů využívá nadměrně a s úchylným snímáním, jako by úchyl fakt byl a kompenzoval to bohulibým poselstvím. Zvláštní dojmy z nich vždy mám. Když už mě ta určitá umělost začínala štvát, přišla svatba s deus ex machina zvratem, který mě teprve vytočil, aby se zvrtl v to nejlepší z celého filmu. Dlouhou dobu to až moc vypadá jako průměrný současný film s aktuálními tématy, který z černobílých škatulek nebude schopný vyjít (a na Lanthimose by to dokonale sedělo), ale nakonec jsem byl mile překvapen, že se tahle pitomost (myšlen onen zvrat) obrátila v hlubší vykreslení emancipační cesty, které je mnohem silnější než ve zbytku filmu. A kupodivu zde existuje i kladná a neutrální mužská postava, jejíž jednání se dají chápat. Závěr se mi líbil opravdu hodně a kdyby v takovém duchu byl celý film, asi bych byl nadšen, ale bohužel přišel příliš pozdě v dost dlouhém filmu, který za celou dobu předtím nepřijde s ničím ve svém poselství pořádaným. Výhrad mám fůru, ale musím souhlasit s tím, že je to opravdu nejlepší Lanthimosův film. Jednak je vyrovnanější, i když se z něj maličko vytrácí původní osobitost (což mi ale tolik nevadí, když mi nikdy nesedla) a mimo povedený závěr je zde naštěstí dost skutečně vtipných scén, které mě dokázaly rozesmát nahlas a zase přesvědčily v tom, že když už Lanthimose, tak radši v podobě komedie - ta vážná forma mi u něj vždy byla pro smích. Přesto když už emancipační film, tak Diane Arbus, Diane Arbus a ještě jednou Diane Arbus. 3*

Olda Kmínků je záruka vcelku kvalitního guilty pleasure zážitku. Zlaté ptáče by v základu nabízelo silný příběh o nezaměstnanosti a stále více chudnoucím dělníkovi, ale to by si ho nesměl vzít pod palec Kmínek, který svojí neuvěřitelnou neschopností dokázal i z něčeho takového udělat komedii říznutou červenou knihovnou a samozřejmě nezapomněl obsadit do důležité role svoji dcerku, která jako vždy předvádí zábavný anti-herecký výkon, většinu záběru se nezapomene podívat do kamery, vše říká pomalu a po slovech stejným způsobem jako v Perníkové chaloupce (takže to vypadá, že si není schopná zapamatovat ani pár slov) a scéna jejího umírání je jedna z nejlepších z celého filmu, protože v ní se patos stal tak moc patetickým, až opravdu vypadá jako neidentifikovatelný hlubší účel. Nic ale nemá na scénu jejího pohřbu, ve které Petr nese její rakev a ta je tak objemná, že i kočku by do ní sotva šlo nacpat, takže Haničku asi někde namleli. Připočtěme i nesmyslné rámování, prapodivné střihy jak někde mezi naprostým amatérismem a nechtěnou avantgardou, lacinou výpravu, velké množství uřezaných hlav v záběrech (zase mě ale přitom napadlo, že by se takhle dal udělat experimentální horor) a závěr ve stylu "byl to jenom sen!", aby to neskončilo strašně depresivně, ale naopak strašně vesele. Jo, a záběry z továrny jsou taky kapitola sama o sobě, mnohdy jsou z náhodných míst a objevují se v ní náhodné detaily na náhodné stroje v naprosto náhodném sledu, jehož náhodnost akorát tak mate v tom, co ta továrna sakra produkuje. Ono to ale není důležité, takže je Kmínkovi fuk, že to nedává smysl, jenže bohužel je mu fuk i to, že to hlavní, tedy příběh, zde taky nedává smysl. Třeba by mě dost zajímalo, jak se Ella za Haničkou vůbec dostala. A proč umrzla na tom hřbitově. A bylo by toho víc a víc, jako třeba mizerná práce se světly, idiotské dialogy... a dál už nebudu pokračovat, jelikož s tím nehodlám mrhat víc času. Začátek a konec top, prostředek filmu utrpení, takže takové hezké recesistické tři za veškerou zábavu, které žel nebylo víc. Objektivně samozřejmě odpad, max. jedna hvězdička za potenciál samotného námětu. 3*

Jeden z hodně mála analog hororů, který se dost spoléhá na skutečné herce - a překvapivě mu to skvěle funguje. Ústřední duo školních zpráv ve složení holky, která jen slepě následuje pravidla a kluka, který skrývá něco strašně temného, je skvělé zahrané, celá část ohledně voleb je fantastická (včetně jejich výsledku) a ty až sektářské oslavy Ředitele jsou správně znepokojivé. Tak moc mě to chytlo, že jsem to musel dokoukat, i když už bylo strašně pozdě v noci. Je to velice slibné, plné zajímavých prvků a poutavé zápletky v podobě dost podivné internátní školy plné záhad a studenty s vymytými mozky, jenže to má i velkou vadu v podobě utnutého (ne)ukončení. Tam, kde jsem čekal velké finále, přišlo lehké odhalení zákulisí zpráv, ale nic víc. Třeba bude druhá série, byl bych za to rád, protože mě to chytlo, ale zatím to tak nevypadá. Rozhodně ale pozoruhodný analog horor. 4*

Kupodivu celkem fajn. Casagrandovi (resp. jejich samostatný seriál) se začal rodit v nějaké sérii Hlasiťákových (asi čtvrté?), ze které tahle rodinka vzešla a postupně si získali skutečný vlastní seriál. Z toho jsem sice něco málo viděl, ale vždycky mi přišel jako béčková verze Hlasiťáků určená pro menšiny, které sice už v původním seriálu mají výrazné zastoupení, ale tvůrci (nebo Nickelodeon?) se rozhodli pro ještě výraznější. Jejich největší problém ale plynul z roku vzniku, jelikož Hlasiťákovi v té době začali upadat do stále větších klišé rodinného animáku a zápletek na jedno brdo ve stylu "někdo žárlí na druhého - něco strašně podělá - uvědomí si, že udělal blbost, strašně se omlouvá, všichni mu odpustí". Tím taky trpěl celovečerák Hlasiťákových, který je vlastně o tom samém, co první díly seriálu, jen s nadpřirozenými prvky, kýčovitým rodinným usmiřováním a ještě kýcovitějším řešením problémů, ve Skotsku, tunou písniček a s out of nowhere dráčkem navrch. Film Casagrandových je ale celistvější, nehoní mnoho zajíců a scénář se tak vyhýbá nahodilým a zbytečným prvkům a dokonce se obejdou i bez písniček! Bohužel pak ztrácí na tom, že z celé rodinky jsou tak 2-3 výrazné postavy a zbytek je jen do počtu, protože sem prostě patří - a je zajímavé, jak moc s tím tvůrci počítali a ty nezajímavé odsunuli na druhou kolej a pronesou ve filmu jen minimum vět. U filmu Hlasiťákových se zase nedařilo dostatečně začlenit všechny postavy (jelikož jich je prostě hodně), ale zato každá měla pořádný charakter, ostatně jako v nejlepších časech seriálu. V mých očích ale film Casagrandových stále vede, protože mimo již zmíněné se mi zamlouvalo jeho sebevědomí a vlastně celkem fajn klasický současný animovaný příběh, kde nechybí hodně akce a "velkolepě" podané rodinné poselství. Bohužel ale zapadá do škatulky velice současné éry animáků o neshodách silných ženských postav ze stejné rodiny napříč několika generacemi, přičemž nejspíš první takový film (Proměna) už mi sám o sobě přišel umělý a klišovitý a ty pozdější (jako Krakenteena Ruby nebo teď Casagrandovi) jen opakují stejné schéma, jen v jiných místech, s jinými postavami a jinými nadpřirozenými bytostmi. Casagrandovi naskočili na tuhle vlnu včas a přesto už působí narativně okoukaně. Přes to všechno mě ale z těchto tří zmíněných filmů bavili nejvíc, protože zatímco Proměna si (jako drtivá většina současných animáků z produkce Disney/Pixar) hrála na něco, co není a Krakenteena Ruby ji jen vykradla, Casagrandovi mají jasné publikum mladších diváků, pro které je tento film přizpůsobený a tak se nemusí neúspěšně snažit o přesahy pro dospělé, které se často stejně rozpadnou. Jen teda toho fekálního a cringe humoru mohlo být míň, no... 3*

Stal se zázrak, mě se upřímně líbil jihokorejský film! Sice jihokorejsky moc nevypadá, vzhledem k tomu, že zde nejsou ani náznaky patosu, postavy nehrají o nejhysteričtější možný herecký výkon a nepřijde ani žádný trapný vtípek, ale čert to vem. Tohle je spíš v duchu japonských poetických filmů a ty mám rád. Vtáhlo mě to do děje už od začátku skrze prostorem jen tak proplouvající kameru a seznámení/opětovné shledání Jong-sua a Hae-mi, kdy on působí, jakože je spokojený sám se sebou a víc od života nechce, ale s ní se začne zničehonic bavit a ona jako vnitřně nevyrovnaný člověk, u kterého není jasné, jestli je trošku psychicky narušená, nebo je jen v takovém stavu. Do toho se pak přidá boháč Glenn, teda Ben (hhh, to se mi povedlo) a začne milostný trojúhelník, který strašně dlouho není milostný. Graduje to samozřejmě dál, nebudu vše prozrazovat, ale fascinuje mě, jak už zpočátku to působí tajemně (mimo "neujasněné" postavy i "neviditelnou" kočkou), aby časem přišla skutečná záhada a předchozí podivnosti se dořešily jen tak mezi ní, jako by na nich nezáleželo, i když budují atmosféru první poloviny filmu. Není to ani prázdná žánrovka - na to se zde zajímavě pracuje s motivem jak milostného trojúhelníku, tak i s dalším populárním žánrem a určitá poselství z toho taky vzejdou. Vlastně se vše dostatečně vysvětlí, uzavře a není třeba to zdůrazňovat skrze velké scény, prostě někdy stačí jedna věta nebo nevinně působící dialog. Je to o objevování a spojování vodítek a Chang-dong Lee je nastiňuje a vysvětluje chytře. Jediný problém mám s tím, že v druhé půlce mi celkem rychle bylo jasné, jak se věci mají (což ne že by mi zkazilo zážitek, ale už to nepůsobilo tak tajemně jako předtím) a že dějová linka se soudním řízením Jong-suova otce sice do celku zapadá, ale pořád spíš působí navíc, vzhledem k tomu, že se k ní film vrací po velmi dlouhých pauzách. A osobně jsem nepochopil délku některých scén, když třeba přes minutu nabízí to samé beze změny, ale naštěstí jich nebylo moc. Rozhodně milé překvapení, ve které jsem v jihokorejských vodách už ani nedoufal, ale přišlo. 4*

Strašně divný film, u kterého bych strašně rád věděl, jestli měl Brynych jasno, co vlastně točí. Tohle totiž je filmařsky detailně propracované dílo včetně mnoha chytrých formálních nápadů (současnost a minulost v jednom záběru, ať už pohyblivém nebo statickém (!)), perfektní prací s druhými a třetími plány či umisťováním postav v záběrech. Je to fascinující od začátku do konce, i když se mi do toho (jako vždycky u Brynycha) chvílemi těžko dostávalo. Jenže scénář je povrchní agitka v echt avantgardním obalu, tudíž agitka k ničemu, jelikož správná agitka měla být srozumitelná všem, aby chápali jediné správné komunistické názory, zatímco tohle by zájezd z JZD unudilo k smrti a ten zbytek bude marně čekat na špióny. Tím pádem je to agitka s anti-agitačním lookem, přičemž se mi ale za celý film nepovedlo najít moment, kdy by se to z formátu agitky odpoutalo. Pseudo-neutralita postav k nim neodmyslitelně patřila (když na ni došlo) a vše vždycky stálo na tom, že se postavy v závěru stejně rozdělí na jasně kladné a jasně záporné. Přitom na to jde zpočátku zdařilým psychologickým vykreslením, které se ale zvrtne do agitační černobílosti, jelikož ti, co vyznávají správné hodnoty, za hranice samozřejmě nepůjdou a ti, co šli, zůstanou hajzly do té doby, dokud tu zase nezůstanou. Františkovy nezdary na západě shrne montáž (jak jinak než nahrávající režimu), ale pozadí nechává být, jelikož by vytvořilo větší neutralitu námětu, než by režim chtěl. Téma hledání místa, kam patříme a co vlastně pro každého z nás znamená domov je taktéž zajímavý, ale opět zkratkovitý, s jediným jasným poselstvím, přes které nejde vlak (do Německa). Herecky mi to přišlo vcelku působivé, ale čím blíže konci, tím více se schopnosti jednotlivých herců vytrácely v banálních dialozích. Cením ale široké plátno i více jazyků, které tomu aspoň dodaly na důvěryhodnosti a stejně tak jsem rád, jak moc mimo byla celá špiónská zápletka a že to mnohem víc bylo o něčem jiném. Bohužel to ale bylo zničeno agitačním podáním, které vypadá až neúmyslně a zároveň naprosto jasně. V tomhle je pro mě Brynych záhadou, kterou bych někdy rád rozlouskl, ale vzhledem k tomu, jak to s jeho filmy mám, si o něm radši něco načtu. Tak jako tak je to dílo působící nesmírně sebevědomě a neotřele, jen je škoda, co z něj vyleze. Sice se dlouhou dobu zdá neutrálním a v závěru by stačilo jen pár věcí změnit, ale příběhy často stojí na silných závěrech a tenhle to celé, byť se to dalo čekat, shodil. A k závěru se ještě musím pozastavit nad tím, že nechápu, proč Brynych netočil horory nebo víc opravdu temných věcí, protože mi nejvíc jeho styl sedl v A pátý jezdec je strach, kde se vše místy překlápělo opravdu až do hororu. 3*

Je to poznatelně debut, takže je zde až moc poznat, jakou filmovou řečí chce Tykwer k divákům promlouvat, jak chce své příběhy a postavy vést a jak dociluje zvláštní atmosféry, tudíž je zde především patrné, že si zde svůj styl teprve upevňoval. Jenže i tak to působí nesmírně sebevědomě a dokonce i vyspěle. Výsledkem je krapet nalajnované, ale hutné psychologické drama, opět ve formě "záhady bez záhady" a la Princezna a bojovník (na kterou jsem si při sledování vzpomněl nejvíc) a ponor do nitra životem zničené Marie byl opravdu fascinujícím způsobem provedený, včetně nemalého počtu nadpřirozených prvků. Taky se mi líbilo, že nejasný povrch není jen známkou nízkého rozpočtu, ale právoplatným hybatelem dění a atmosféry, jelikož soustředění se při exteriéch a scénách mimo Mariin byt jen na určité detaily ještě víc podtrhuje ponor do její psychiky. Zajímavé je i vidět, jak některé prvky Tykwer znovuvyužívá v dalších filmech - má to podobnou hudbu jako Lola, podobnou výstavbu jako Princezna a bojovník (včetně pár detailů a jedné scény) a jeden kameramanský nápad se v naprosto stejném podání objeví v závěru Zimních spáčů. Opravdu je to jen debut, ale skutečně zdařilý, jasně předvídající, že Tykwerova tvorba bude skutečně odlišná a pozoruhodná. A úvodní titulky jsou top. 4*