Devadesát Dva

Francouzská cyberpunková jednohubka, který asi nejvíc připomíná věci jako je 'Ghost in the Shell', 'Blade Runner' a cokoliv, kde se objevují asimovské zákony robotiky. Aline (a její zesnulý asistent a patrně i bývalý spolubojovník Carlos, teď žijící jako jakýsi hologram-robot) je soukromá deketivka v realitě a společnosti, kde roboti a lidé žijí pohromadě, kde modulace, kyborgové, organická hmota a uměle vytvořené splývá a nevíte přesně, co je co, co je skutečné, co ne, nicméně hackování, modulování a překračování zákonů se běžně děje. Aline se po openingu, kde po náročné taškařici chytí hackerku, ocitá pověšená na případu pátrání po zmizelé dívce, která hacknula robota ve škole a pak o ní už nikdo neslyšel. S případem za Aline přijde její otec. Jak se později ukáže, když Aline dívku vypátrá, dívka si udělala kopii sebe sama (což je zločin áčkového kalibru), aby mohla sponzorovat svoje chudé, nepracující rodiče a vydělávala si tak extra. Lidé, kteří Aline úkolem pověřili ale, jak se ukáže, nebyli její rodiče, ale třetí strana, která chtěla dívku mrtvou a to se jí také podaří. Frustrovaná Aline navíc, ač se snaží roky přestat, začne opět chlastat. Prim hraje hodně paměť, mozek, informace. Hrdinové se začnou zaplétat do globálního spiknutí, které převrátí řád všeho. Je to velmi slušné a vtáhne to, ale nic, co by tu už v jisté formě nebylo dříve. 7.5/10

Mimochodem, soundtrack: Trent Reznor. Hned jsem si říkal, že ty dynamické pulsy mi něco říkají. Takže, 'Challengers'. Je to slušný, dost slušný. Luca Guadagnino, který natočil geniální 'Call Me By Your Name" a pak meh remake Argentovy klasiky "Suspiria", ('Bones And All' jsem přeskočil) přichází tentokrát s nechronologickým přeskáčkovitým sportovním (tenisovým) dramatem o dvou klucích, co byli dřív nejlepší přátelé, spoluhráči ve čtyřhře, než se mezi ně dostala buchtička Zendaya aka Tashi Donaldson, která v typickém ženském stylu nakonec vybrala ze dvou možností chytřeji (ale až potom, co si pořádně prozkoušela a projela a užila tu druhou, tu agresivnější a vzrušující možnost, tu pravou, než se jí teda Patrick postavil a řekl, že se nenechá komandovat a nepotřebuje, aby s ním manipulovala, dělala mu trenérku, takže jí popřál vše nej a vypadl - v tomhle ohledu je zajímavá nekončíčí ženská dynamika, jsme naprogramovaní chtít lepší, chtít vítěze, ne toho, kdo je hodný, loajální, stabilní, to je falešná politika, lhaní do zrcadla). Tashi je hvězda, Adidas a tak, ale pak se jí stane zranění a Art chytře přispěchá, jakožto každý predátor ví, že chytit kořist je nejsnazší, když je nejzranitelnější, takže jí ukáže jakej je class act a technickým faulem se stane postupně jejím manželem, potom, co teda zraněnou Tashi přibere chytře ke svému týmu. Tashi tenisu rozumí, Art je submisivnější a aktuálně šampion na konci kariéry, na rozdíl od Tashi pořád může hrát, zatímco ona ne a tak se v současnosti plně věnuje tomu, že mu dělá manažerku a trenérku. Art ale nemá zrovna dobré období a chybí mu sebevědomí, má sice peníze, rodinu, ženu, ale pořád chce ještě ukázat, že na to má, takže Tashi napadne, že si ho vyhoní vítězstvím na menším turnaji, kde se ale objeví i druhý aktér, Patrick, který je teď pes tulák, na rozdíl od bývalého kamaráda (se kterým sdíleli opravdu hodně) a který má vše, Patrick nemá nic než pár doláčů na účtě a přespává v autě a potlouká se od turnaje k turnaji, dokud může, aby si vydělal tak akorát na to, aby mohl jet v životě dál, pro mě je to fundamentálně sympatická postava, protože Patrick zosobňuje pravdu, bratrství i mužství. Současně, jelikož je Patrick bývalým přítelem Tashi, to Artovy pocity v jejich klání jen komplikuje a nepřidává mu na sebevědomí. Art se snaží chovat dospěle, ukázat, co má, zatímco Patrick je rád, že vidí svého best bro. Na filmu je fajn to, že vidíte Zendayu, jak pořád přemýšlí o tenise, zatímco penis je pro ni až na druhém místě, a je jedno čí penis to zrovna je, ale penis vede k tenis (manipulacím), je fajn vidět její luxusní tělíčko modelky v prime time její kariéry. Má to takové to vztahové napětí, ale taky to dobrou dynamikou pořád ukazuje nadšení pro sport, jaké jsem dlouho neviděl, hlavně finále je jeden veliký bro moment. Dalo se na to čumět, ačkoliv bych klidně uvítal, kdyby to bylo kratší o půl hodiny. Nechronologické vyprávění drží tempo, z minulosti do současnosti, jako při hraní tenisu. Ale co už, pár důvodů, proč se na to podívat tu je, ale určitě to není must watch. Finále je nadupaný jak prase, nelze tomu upřít upřímnou vášeň pro sport. (... "What dreams, Patrick? You never had any!" "Is that what you and Art are doing? Living the dream?" "That is exactly what the fuck we're doing." "Then how come you hate him? You do. It's obvious, you do. You can feel him giving up already, even thought you knoew he's not going to retire until you let him." "He is a grown man. He can do whatever he wants." "Sure, sure, but he doesn't. He does whatever you want. Except now, he's not even pretending to like it. He's dreaming about eating hamburgers again. Watching your daughter, um.. Uh, Lily, grow up. May doing some commentary on Tennis channel. He's ready to be dead. And you are starting to realize you might not want to be buried with him, 'cause who is he to you if he's not playing tennis?" 7/10

Ostrej film. Okolo tohohle jsem taky plachtil roky a kupodivu je to teprve druhý Haneke (technicky vzato, třetí), když nepočítám, že jsem si roky zpátky pustil originál i remake Funny Games a furt jsem se tak nějak nemohl k něčemu dalšímu dokopat. (...) Erice je třicet, je brilantní profesorka klavíru, high-level, současně žije sama s matkou, která je jeblá a snaží se Eriku kontrolovat, šikanovat, mají spolu konflikty, ale i přesto tak nějak drží při sobě, ulehají do jedné postele. Erika je na povrchu precizní, ale chladná, pokud jde o její práci má vysoké standarty a hudbě hluboce rozumí. Nicméně, postupně začnete odkrývat její upozaděný, potlačovaný sexuální život, kdy chodí sledovat porno do automatu, čichat ke kapesníkům se zaschlým semenem, strká si žiletku do frndy, nebo očumuje lidí, co si to rozdávají v autě, přičemž jí to nedá a začne u toho chcát. Vše se ale změní s příchodem Waltera. Ten se do Eriky zabouchne a i když je zpočátku šarmantní, umí hrát, odtažitost Eriky pro něj není problém, nenechá se zviklat... v brilantní scéně na hajzlech, ve scéně honičky-kuřby-už-ne-kuřby-odejdi-znovu-honičky je Walter nadšený, že dostal alespoň to, zatímco Erika vnímá svoji nemožnost navázat intimní vztah jako projev "inteligence, která vítězí". Walter dostává dopis, kde mu Erika vyjeví "sebe, jaká je", co všechno chce, aby jí dělal a jak je jediný způsob, aby se sblížili, což je sado-maso, svazování, řiťoližba, mlácení a kdoví co vše ještě.  Isabelle Huppert je v téhle roli úžasná a naprosto chápu, když Haneke řekl, že bez ní by ten film ani nenatočil. Ve scéně, kdy se ptá Waltera, jestli se mu hnusí hraje tu zlomenost kompletně jen očima, pak se mu kompletně odevzdá, jak napřed nechce dělat a nechat si nic líbit, teď udělá všechno, zatímco Walter, z pozice relativně normálně nadrženýho borce... přechází ze zamilovanosti do znechucení a hněvu. Eričino pojetí intimity se neslučuje s Walterovým pojetím, často jejich scény končí "stupňovaným neuspokojením". Erika se poté snaží vyznat láskou i své máti, po které taky vyjede. Vlastně mi bylo Eriky dost kurva líto, vidět někoho v takové desychronizaci s tím, jak být intimní, jak se chovat. Začne se podřizovat Walterovi, chce lásku tím zoufalým způsobem, protože neví, co to je a nechápe sama, jak funguje. Walter se tomu zase v momentech poddá, aby ho pak ale zradila a frustrovala Eričina neschopnost "jet s ním" v daných momentech a tak se na ní začne mstít, což eskaluje v dost nechutném závěru. Ty sexuální scény jsou napřed zoufalé, nakonec končí až "Please stop" rape. Walter jako totální dobytek, co ještě v závěru na koncertu střihne poslední falešný úsměv (jakožto oblíbený typ u žen), ale jeho mužská frustrace ho přiměje jednat jako dobytka. Mě při milování stačí jediný pohled partnerky, abych věděl, že je něco špatně... tím se nechci chlubit, že jsem nejpozornější milenec, tím chci jen říct, že vnímám, že je tu se mnou nějaká druhá osoba. Jít přes tu hranici, že si to Walter stejně dodělá a pak mluví o lásce, zatímco žena, paralyzovaná šokem a strachem leží od krve na zemi a on si odejde. Závěr je celkem random, ale silný. Ne film, co bych někdy potřeboval asi vidět znova, ale přesto silný a jak jsem řekl, ostrý, jako ta žiletka.