Devadesát Dva

Neodmyslitelná krajina Íslandu mě hned na začátku přiměla dýchat zase znovu její vzduch a říct si, nejedenkrát, jestli se tam nemám vrátit a zemřít... poslední íslandský film tenhle aspekt dost postrádal (SPOILERs ALERT+). Těžko zařadit 'Á Ferð með Mömmu' do kolonky jako komedii, snad jako jen velmi černou, existenciální, ale to je něco, co k téhle zemi patří. Jon žije sám s matkou a pletou svetry, aby si vydělali na nejnutnější věci, přítelkyně od něj dávno utekla, otec po smrti. Pes Brežněv (lol na jméno, ale toho psa jsem si zamiloval už během chvíle, když trucoval, že nepojede). A tak když se jednoho dne zamlklý Jon střetává s faktem, mrtvou matkou, která ještě před smrtí jasně dala najevo, kde chce být pohřbena, náš hrdina se vydává na klasický road movie, aby ji tam dopravil a pohřbil... střetává se s lidmi, kterým na rovinu vždy řekne, že matka v jeho autě je mrtvá a každý nad tím jen pobaveně mávne rukou, nicméně Jon s ni vede dialogy celý film a chvílemi je těžké říct, co je realita a co část jeho imaginace (celý segment okolo mimů/klaunů/performerů, kteří ale jsou na fotce, přesto si jednu z performerek zaměňuje za svojí přítelkyní). Asi nejpoutavější je scéna opravování auta s nevyléčitelně nemocným Francouzem kde každý muž vede svůj vlastní monolog ve vlastním jazyku, ale i přesto dojdou jakéhosi spojení, ke konci, v tom, že opraví auto (připomnělo mi to Carverovu Katedrálu). Francouz se toulá krajinou stejně jako Jon a není to poprvé, co na sebe narazili. Jon se přibližuje k cíli ve starém křápu-autě, pes Brežněv je ponechán u staršího páru, pak se ale později ve filmu vrací, hned dvakrát... stejně jako se zjevují vidiny jeho zmizelé přítelkyně... když ji pak chce vyhledat v Selfossu (což je btw jedno z největších měst jižního Íslandu, kde jsem si párkrát byl nakoupit, ale z filmu ho tam člověk nevidí), narazí na její dceru a dozví se, že její matka žije v Austrálii a následně pak zjistí, že žena, která mu otevřela je jeho dcera. Což je něco, co před Jonem jeho matka zamlčovala (dopis). Během celé cesty Jon fotografuje. Je to spíše těžké, ale ne až stylem Bély Tarra, jako spíše stylem existenciální černé komedie. Když Jon dojede do cíle, zapálí auto i s matkou, přičemž je pak obviněn z její vraždy, protože nikdo neví, že nebyla naživu. Jon se neodvolá a nastoupí výkon trestu, nakonec učí vězně, jak plést svetry (ten s tím prostředníkem byl stylovej). Jon dostane od správy věznice nabídku, že by si ho tam rádi nechali, že by se mu vedlo dobře, díky jeho vlivu na ostatní vězně. A tak má Jon zřízenou laboratoř na vyvolávání fotek a končí film s tím, že dává sbohem přes plot i svému věrnému Brežněvovi, kterého adoptovala skupina dětí. Meditativní film, se spoustou skvělých momentů, ale taky trošku delší stopáží, ačkoliv nemůžu říct, že stylem, kde bych si řekl, že by se měl snímek zkrátit. O Hilmaru Oddssonovi slyším poprvé, pro něj je tohle teprve čtvrtý celovečerní snímek za bezmála půl století... je to filmař, který asi opravdu natočí, jen když se dopracuje k něčemu zajímavému, co by chtěl říct.

USA se ocitají uprostřed konfliktů a nejasné budoucnosti, která rozděluje společnost, některá místa jsou konfliktem silně dotčená, některá téměř vůbec. Potřetí zvolený prezident ve Washingtonu neposkytuje rozhovory a i navzdory tvrzení, že je vítězství na dosah je tlačen zpět silami WF (aka Western Forces = Texas a California), vše se nachází v dost nejasných pravidlech (například hned v úvodní třetině, kdy hrdinové narazí na ozbrojené pumpaře, se dozvíme že USD ztratil hodnotu, ale kanadský dolar berou, pak vidíme dva v kůlně pověšené zloděje, domlácené, které pravděpodobně čeká brzká smrt). Reportérka Lee Smith (Kirsten Dunst) a dva další členové jejího týmu (Wagner Moura, Stephen McKinley Henderson) putují skrze státy, fotí a jejich cílem je Washington DC, kde chtějí udělat rozhovor s prezidentem. Neptají se, nesoudí, jen projíždí, dělají fotky a jejich "PRESS" nálepka jim dává zvláštní povolení a prostor k dokumentování toho, co se děje, takže mnoho scén jsou za zadkem vojáků a fotografují - vše to utrpení je vepsané už ve tváři Lee, která je zkušená, uznávaná a "viděla hodně". K trojici se přidá mladší holka, Jessie (Cailee Spaeny), která chce dělat reportéřinu taky (-There is no version of this that isn't a mistake. I know, because I'm it. Joe and Sammy are it. -It's my choice. -Right. Then I'll remember that when you lose your shit, or you get blown up or shot. -Would you photograp that moment if I get shot? -What do you think?). Film je celkem nekompromisní, strany neberou zajatce. Setkání se dvěma snipery, kteří jdou proti ostrostřelci ve velikém domě (-Hey. What's going on? -Someone's in that house, they're stuck. We're stuck. -Who do you think they are? -Hmm. No idea. -Hey. We're press. -Cool. Now I understand why it's written on the side of your vehicle. -Are you WF? Who's givin' you orders? -No one's giving us orders, man. Someone's trying to kill us. We're trying to kill them. -You don't know what side they're fighting for? -Oh, I get it. you're retarded. You don't understand a word I say. Yo! What¨s over there in that house? -Someone shooting.) Jesse Plemons, jehož role mě z doslechu lákala neskutečně si tu střihne velmi krátké cameo... a opět na malém prostoru předvádí neskutečný výkon, tentokrát vojáka v červených brýlích (což jeho perspektive "vidět červeně" ještě přidává, mimoto musím říct, že mě nalákala i jedno meme, kde nějaký z diváků po jeho nástupu řekl "oh yea, here we fucking go", I can get it), který kdoví, lost his fkin shit, takže ihned poznáte, že není radno ho jakkoliv trollit, protože vás z fleku odstřelí na základě toho, jak "američtí Američané vlastně jste" ("What kind of American are you?"). Jsou to silné scény rozbité společnosti, stejně jako mentální stránka reportéřiny, fotografování. Adrenalin ("Never felt more scared in my life and I never felt more alive"). Krásná krajina, jak člověk projíždí tím lepším z USA a nadechuje se v lese, než ho čeká finální dobývání DC, při kterém má Lee po smrti blízkého přítele panický záchvat - je síla. Chvíli jí trvá, než se sebere a dostane zpátky, Wagner Moura tu taky hraje skvěle to mentální napětí, hodně chlastá, zároveň ho ta práce bere a dokáže se do ní plně položit, skvěle to ukazuje kolektivně těžce traumatizované lidi, kteří ale kráčí dál... vojáky, kteří se dobývají do Bílého domu, aby odstranili prezidenta. To je intenzivní watch. No happy end.

Stuntman-turned-director David Leitch a jeho love letter všem těm, kteří dělají heavy lifting, pády a skoky a lámou si kosti. Výhodou je, že tenhle film není tak sebeposedlý touhle základní ideou a má i příběh, který by mu dnes leckteré béčko mohlo závidět... o prohnilém a hrabivém Hollywoodu (trefná Hannah Waddingham) a opět musím vyzdvihnout (po Nocturnal Animals) Aarona Taylora-Johnsona, který neskutečně skvěle hraje tyhle sebestředné dull postavy, násilný hovada, dost se v téhle poloze našel (co víc chtít od nastávajícího Jamese Bonda?). Ryan Gosling a Emily Blunt jsou tu spíše tradičně fajn, pokud nemají "cool moment", nicméně, tohle není character-driven story. Double fingers na konci bylo skvělé zakončení finální akce a já se překvapivě bavil a vypnul, ač jsem filmu úplně-plně pozornost nevěnoval. Pes, na kterého musíte mluvit francouzsky je taky addition. Na vypnutí/večer je to ok jednohubka.