Anatomie pádu

Potřebuji víc než jen dobře hrající herce v adekvátním scénáři. Ten každopádně také není nikterak zázračný, protože celý je vlastně obtočený kolem nedůvěryhodně napsané postavy zázračného slepého (ach jo) cca desetiletého mladíka, který je ve zvyku obvyklých klišé nepozornější, nejvnímavější a nejartikulovanější z celé zdejší menažerie. Pokud se mi prokáže teorie o tom, že film je vlastně metafikcí na Shining, která se věnuje tomu, co by dnes následovalo poté, kdyby se Wendy s Dannym rozhodli zbavit Jacka dříve než to úplně rozpoutá, budu smířlivější, nyní se mi nechce. Mimo jiné i proto, že dle současného francouzského trendu substance over style, je film poměrně ošklivě natočený. Kamera působí roboticky, místy se zvláštně trhá, jindy je zase nepřirozeně plynulá. Ve filmu jsou dohromady tři strašně agesivní "jakoby omylem" švenky, ale působí, že se tam ocitly z ničeho nic, protože film jinak nějakou ostrou paradokumentární formu nenásleduje. Scénář a herce můžete obdivovat v divadle. Tohle je film a já chcu víc. (20.10.2023)

Nebudem klamať, že ma táto procedurálna dráma nestrhla. Pomalé, sústredené a chladné rozprávanie dokáže pohltiť a klásť správne otázky. Aj keď ich nie vždy zodpovie. Výsledok vyšetrovania je nepodstatný a viac sa tematizujú  životné pravdy, ktorými si mnoho ľudí pri svojej každodennej existencii prechádza. Možno vyžaduje trochu viac trpezlivosti, no nakoniec dokáže chytiť pod krkom a vyvolať debatu. (21.12.2023)

Jako náruživý čtenář detektivek vždy upřednostňují jasně schéma - zločin, oběť, pátrání, vyšetřování, klidně co nejvíce zvratů a závěrečné vysvětlení nejlépe s posledním zvratem a šokujícím překvapením. Věděl jsem, že v Anatomii pádu mě toto schéma nečeká a ani vlastně nejde o to, kdo co spáchal a nespáchal. Především jde o důkladnou analýzu jedné rodiny, jež se dlouhodobě potýká s řadou překážek, jímž někteří její členové nedokáží čelit. Tuto skutečnost nejlépe vystihuje dle mého soudu nejlepší scéna celého filmu - gradující manželská hádka. Justine Triet na základě zatím dvou zhlédnutých filmů považuji za svéráznou autorku, netočí standardní podívanou. Sandra podává senzační výkon, o tom nemůže být sporu. Není možné nezmínit, a hlavně nezdůraznit výkon dětského herce, pro něj natáčení muselo být extrémně náročné! Zlaté glóby zasloužené. (08.01.2024)

Väčšina sujetu sa odohráva v súdnej sieni a v tejto podobe by film mohol trvať aj štyri hodiny a zainteresovaný divák by si plynutie času ani nevšimol. Avšak nie každý divák bude zainteresovaný. Dôležitejšia je cesta k výsledku než samotný výsledok, ale to pri počúvaní súkromných nahraných hovorov na verejnosti pochopí každý, kto si uvedomí, že výsek z celku nemusí prezentovať aj samotný celok. Ale nemusí ho zároveň ani popierať. Dali by sa nájsť aj niektoré relatívne objektívne námietky, ktoré súvisia priamo s logikou príbehu, tie subjektívne budú u každého zrejme odlišné. Mimochodom polícia a súd úplne zabúda na tretiu variantu, ako sa pád mohol odohrať a podľa mňa ide aj o správne riešenie. (26.04.2024)

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)