Anatomie pádu

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :) (10.12.2023)

Justine Triet předvádí výborně napsanou i natočenou studii rodinných pout v okamžiku největší zkoušky důvěry, ale abych byl upřímný, míjelo mě to velkým obloukem. Tohle dlouhé, z velké části procedurální drama je bohužel studené jako čumák psa, který v něm figuruje, potažmo jako horské prostředí, ve kterém se odehrává. Zřejmě to byla tvůrčí volba, ale pro mě potom všechny ty stěžejní dramatické momenty, na které jsem si musel hodnou chvíli počkat, vůbec nefungovaly a nezajímaly mě. Nejednoznačnost některých vyznění trochu potěšila, ale i tak zde mám k nějakému diváckému nadšení rozhodně na míle daleko. [KVIFF 2023] (26.07.2023)

Na povrchu obyčajná detektívka s anatómiou jedného (nešťastného?) pádu a detailného súdneho procesu, v jadre silná psychologická dráma s detailným rozborom jedného manželského vzťahu, ktorá vie klásť tie správne nepríjemné otázky zo života, ktorými si prechádza/môže prechádzať každý z nás. Síce pomalý, ale plne sústredný film, ktorý vie čo chce povedať a hovorí to bez zbytočných príkras. Surová dráma, ale o to intenzívnejšia v prezentovaných dialógoch. Výborne napísané, v poriadku zrežírované. Akurát škoda, že sa režisérka trochu viac nevyhrala aj s vizuálom, pretože Anatomy of a Fall pôsobí občas až príliš televízne, čo síce podčiarkuje chladnosť celého snímku, no uchvátiť diváka aj po tejto stránke a mohol byť ten zážitok nezabudnutiľný. Takto "len" veľmi dobrý film. CELKOVO: 8/10 (01.01.2024)

Anatomy of a marriage. Problematický vztah film rozebírá slušně, ale zdaleka ne tak drtivě jako Marriage Story - a v detektivní rovině, která zabírá valnou většinu z té přestřelené stopáže, víc nudí než zaujme. Herecký projev Sandry Hüller je impresivní, ale to bohužel zůstává jedním z mála důvodů proč stojí za to ho vidět. 7/10 (06.02.2024)

Už od začátku pěkný exkurs do vyšetřování včetně ukázaní různých typů rekonstrukcí nebo dvou znaleckých posudků z nichž každý tvrdí něco jiného. Mám docela rád ve filmech soudní prostředí. Toho je tady taky docela dost. Líčení u soudu, kde se postupně odkrývají tajnosti okolo charakteru hlavní postavy a jejího vztahu s mrtvým manželem byly taky celkem pozoruhodné. Je to silné, když syn postupně zjišťuje, že by matka mohla být mostrum. Scéna přehrávání  nahrávky je tady nejeemotivnější a Sandra se v ni ukáže vážně jako zaškplá  intelektuáýla. Vlastně je toho v tadytom filmu hodně zajímavého a hodno (i pro mě chvály), i tak se zatím nemůžu rozhodnout pro subjektivní čtvrtou hvězdu. Párkrát jsem u toho (já barbar) zaklinbal. Je pozdě a přišlo mi to  trochu  neúměrně roztáhlé do dvou a půl hodin (!), a místy tak civilně a věčně natočené, až se mi to zdálo až chladné včetně samotných postav (snad až na možná až moc přemýšlivého synka, který byl ale jinak fajn.) To hlavně v první půlce, v té druhé soudní je to takový kolotoč dialogů a psychologie, že to i tak svým způsobem strhne a u závěru mi zase přišlo, že tak nějak vyšuměl do ztracena, ale svým způsobem to tak mělo být. Možná jsem to ani správně nepochopil. (24.10.2023)