Očista

Připosraná, bezkrevná, nenápaditá a většinu času úplně retardovaná očista divákova času. Tohle tu vážně nemáme každý den! Pokud pomineme základní myšlenku, která je ze sociologického i jakéhokoli logického hlediska totálně vymaštěná, stejně nám zbyde absolutní nic, což je problém poměrně kolosální - no, vlastně docela nepoměrně! Nebudeme ale pitvat filozofii, morálku a intělechtuální podtexty a tvůrci zvolená pravidla přijmeme, vždyť je to jen film, že jo. A za dané konstelace má potenciál na řádně šťavňatou a bezskrupulózně macatou kritiku (a)morální společnosti. Sledujeme standardní americkou rodinu, která se sestává z úspěšného tatínka, moralistické ženušky, dcerky, jejího tatínkem neoblíbeného bouchače a nakonec taky poněkud vyšinutého synka, který si staví úchylné hračky s kamerou. Tatínek je machr přes zabezpečovací techniku, takže svůj barák v průběhu Očisty přeměňuje v opancéřovanou pevnost. Přejdeme nějaká ta seznamovací klišé a vyčkáváme chvíli, kdy začne akce. Až sem je všechno relativně v pořádku a divák si oprávněně říká, že sleduje solidní náběh na nekorektní masakry. Pak to přijde. Synkovu stupiditu, když vpustí dovnitř úplně cizího člověka, omluví buď slovo dítě, nebo slovo stupidita (spíš to bude plichta). Přesně tady nastává nejsilnější moment filmu - těch několik sekund poté, kdy se anonymní postava dostane dovnitř, dveře se opět zavírají a všichni po sobě koukají v očekávání, co teda jako bude, je zdaleka nejnapínavější a nejnevyzpytatelnější scénou filmu. Pak jde všechno do kopru. Záhy se totiž na scéně objevuje boyfriend dcerušky, v ruce má bouchačku a snaží se sejmout nepřejícího tatínka. Představoval jsem si, co by bylo dál, kdyby se mu záměr povedl: Objal by se se svou dívkou, jíž právě popravil tátu, usmáli by se na sebe a žili spolu šťastně až do smrti? Mezitím se v nastalém zmatku kdesi v domě ztratí náš anonymní návštěvník, což by snad nebyla taková tragédie, kdyby krátce poté na dveře nezaťukala banda mladých maskovaných magorů a nezačala se dožadovat svého obětního beránka - a tím není nikdo jiný, než onen černoch. Nastává čas pro porci jednoduchých morálních dilemat, na jejímž konci maskovaní magoři vtrhnou do domu a debilita na hranici svých sil šplhá na pomyslný vrchol. Tady se mi na mysl vtírala další neodbytná myšlenka: jsem expert přes zabezpečovačku, miluju svou rodinu, vím, co se při Očistě každý rok venku odehrává a nakonec ze mě rezignovaně vypadne, že můj proslulý systém domovní ochrany je vlastně jen důmyslnou maketou? Kterou si navíc prozíravě namatlám i na svůj barák, aby jí parta magorů mohla za pět sekund strhnout svým žigulikem? Parta magorů je ovšem partou magorů skutečně profesionálních, takže jejich útok na dům probíhá zhruba následovně: Strhnou kryty na oknech a dveřích, vlezou dovnitř a následně začnou bezcílně courat či pomateně poskakovat chodbami jako zfetovaný gazely, přičemž jim vůbec nevadí, že se v domě ozývají výstřely a sami mají v rukou povětšinou sotva mačetu. Co to je? Útok sebevražedného komanda? Pythoni si s tím poradili líp. V závěru se dočkáme jednoho zvratu, o jehož smyslu raději polemizovat nebudeme a dostaneme se do vtipně moralistického závěru. Mimochodem, je tam zcela vážně myšlená scéna, v níž jedna mamina praští druhou maminu do držky pažbou pušky, vyrazí jí všechny zuby a zahlásí: "Už žádný násilí!" S tím se dá nakonec souhlasit, jelikož tenhle film spáchal tolik násilí na mojí chatrný trpělivosti, že to hraničí s genocidou. (09.08.2013) (méně) (více)