Ten třetí

[komentář po prvním zhlédnutí plný spoilerů] Že se jedná o skládačku, je asi jasné. Že se jedná o skládačku bez opravdu expresívních vodítek, diváku dojde až v samotném závěru, do té doby musí protrpět dvě hodiny bublání okolo, aby teprve s téměř doslovným závěrem přišel na to, co vlastně sleduje. Naštěstí film má svůj název, a to je první vodítko. Druhým je samotný Liam Neeson a první a poslední scéna, které jsou veskrze tytéž. Na začátku filmu se ozve "Watch me..." a po něm si Neeson vezme nějaké pilulky a do sklenky s vodou hodí padesát centů. Na konci filmu na fontáně sedí chlapec a divák už ví, že má vazbu na Neesona. Do fontány se vhazují nějaké ty mince, ne? Třetím vodítkem jsou tři faktory, které prolínají každý jeden příběh. Odpuštění (sobě samému), vina, důvěra. A čtvrtým vodítkem je dle mě bílá barva. Ženské postavy v podání Bello, Kunis, Atias a Chabanol jsou smyšlené, jsou to jen postavy doprovázející mužské protagonisty, do kterých se Neeson vtěluje při vyprávění svého příběhu. Máme tady amerického špiona Brodyho v oblasti konfekce, který krade návrhy, stejně jako Neeson krade v průběhu filmu repliky, které zaslechne. Brody potkává v baru cikánku (Atias), která potřebuje peníze na vykoupení své dcery (ponechme stranou otazník v průběhu filmu, že se ho snaží jen okrást). Jako ve správném románu a filmu, Brody v příběhu záchrany její dcery nachází vykoupení, odpuštění. Mila Kunis bývala (asi slavnější) herečkou, stejně jako Neeson byl slavným spisovatelem, držitelem Pulitzerovky, který nyní bloumá světem literatury bez toho, že by jej dokázal znovu nějak ovlivnit. Kunis a její exmanžel v podání Jamese Franca, se perou o právo Mily Kunis navštěvovat svého syna, kterému prý ublížila. Ona to popírá, ale v průběhu filmu divák vnímá, že se spíš vyrovnává s vlastní vinou, kterou nakonec přizná. Stejně jako ji přizná Neeson. (Tady se dá říct, že se Neesonova postava spisovatele vtěluje do postavy bývalé herečky.) Právnička Mily Kunis je v podání Marie Bello, trochu jiné verze Neesonovy vlastní manželky Basinger. Čirou náhodou je to taky žena Adriena Brodyho, který nachází vykoupení v odpuštění sobě samému v příběhu cikánky Moniky. Zajímavou postavou tak trochu vedle je nová partnerka Jamese Franca, v podání okouzlující Loan Chabanol, ale abych se přiznal, její postava mi přijde tak nějak navíc bez významu k příběhu. (Možná se pletu.) Ta nejhlavnější linka ale spočívá v příběhu Neesona a jeho milenky v podání Olivie Wilde, která má... děsivý tajemství. To je ta linka o důvěře, kterou ani jeden k druhému nemá, a končí schizofrenní naháněčkou v prostředí Říma. O stejné důvěře, jakou by chtěl mít Neeson vůči vlastní ženě a vice versa. Je už jen na divákovi, jestli si Olivii Wilde přiřadí k fiktivním ženám, či nikoliv. Protože ona tak nějak Wilde zasahuje svým papírkem s číslem do příběhu Mily Kunis v New Yorku, ačkoliv hotel, ve kterém bydlela, byl v Paříži, že. Snad to na vás bliká stejně jako na mě. Celkově vzato bych film, bez dalšího /spoilerování připodobnil k filmu The Words, ve kterém je příběh v příběhu, který je příběhem příběhu. (A taky v něm hraje Wilde a nějaký spisovatel ^_^). Myslím, že když si divák dosadí všechno, co jsem si dosadil v tomhle komentáři, je "třetí osoba" veskrze jednoduchá na pochopení, a přitom z reakcí na internetu se dočítám, že to vlastně spousta recenzentů a diváků nepochopila. Ten film má jednoduchou myšlenku, v katarzi sebe sama pomocí slov a příběhů, které vykrádají a reflektují skutečnost. Zároveň Neeson o sobě vypráví v třetí osobě, a přitom sledujeme i jeho příběh z pohledu třetí osoby, a tak se závěrečnou scénou v zatemnělém pokoji s příběhem divák rozloučí. Podle mě mu chybí výraznější vodítko v příběhu Neesona-Wilde, tam by to dle mě chtělo expresivnější vyjádření myšlenky, a je celkem dost dobře možné, že chápu postavu Olivie Wilde úplně špatně, ale odrážím se od toho, napsal Neeson sám: "Bílá je barva lží." A tak si říkám, jestli náhodou (a bohužel) scénárista a režisér v jednom při psaní neměl takovej malej mindfuck a nechtěl obrátit svět naruby příběhem v příběhu, který byl jen příběhem v příběhu jednoho katarzního příběhu. Stačilo by trochu zjednodušit a vysvětlit, a bylo by to hned pochopitelnější - a taky stejně emoční jako The Words. Které mimochodem vřele doporučuju pro srovnání. (17.09.2014) (méně) (více)

Prvý a pevne dúfam, že aj posledný veľký prešľap Haggisa! Nasledujúci komentár VYSPOILERUJE záver, aj niektoré udalosti filmu, takže vopred varujem pred jeho čítaním. SPOILER bude zakaždým označený aj pred konkrétnou vetou. / Jeden z mojich najočakávanejších tohtoročných filmov, síce natočený už minulý rok, a nakoniec veľké sklamanie. Prúser dávali tušiť už zdrvujúce kritiky (Metascore: 37/100!), ale ja som stále naivne dúfal, že to si len kritici potrebujú dokazovať svoju dôležitosť. Nepotrebujú, vlastnú dôležitosť si tento krát potrebuje silou mocou dokazovať ten film. Haggis prekvapivo nezlyháva ako režisér, ale práve ako scenárista. Čo je u neho po vynikajúcich kúskoch ako Crash, Casino Royale priam prekvapivé. Očividne chcel napísať ďalšiu mozaiku po vzore Crasha, ale napísal, nebojím sa povedať až, hlúpy film, ktorý sa len hrá na niečo viac. Je to len taká naoko komplikovaná mozaika pre nenáročných, ktorí si u toho budú dokazovať ako sú tí ostatní nechápaví a udelili filmu nízke hodnotenie. No nie, tu v tom prípade niekto nepochopil, že ten film si nezaslúži viac ako priemerné hodnotenie. Haggis asi po niekoľkých cenených snímkoch nabral priveľké ego, ale výsledkom je len taký „Inarritu-wannabe movie“ (Babel, 21 Grams, Amore Perros), ktorému však chýba patričná ucelenosť a hĺbka. Celá tá kvázi komplikovaná mozaika je jasne čitateľná po pár minútach, ale to by nebol problém keby sa v nej neprezentovali príbehy, ktorých aktérmi sú až psychicky narušení jedinci. Vo filme tak postavy nemajú problém doslovne zo sekundy na sekundu zmeniť svoju povahu a od scény bozkávania prejsť k hysterickému záchvatu bez najmenšieho opodstatnenia. Žiaden z príbehov nemá dostatočnú silu zaujať, pretože sa v ňom pohybujú postavy, s ktorými sa jednoducho nie je možné stotožniť. Väčšina z nich je na hrane (ale často aj ďalekou za ňou) mentálneho zdravia. Výborní herci sa síce môžu snažiť, ale slabé príbehy jednoducho neutiahnu, pritom ten najnezmyselnejší (Liam Neesom / s maximálne prestrelenou postavou Olivie Wilde) zaberá bohužiaľ väčšinu stopáže. Na rozdiel od takého Babelu, nič nepôsobí dôveryhodne a príbehy sú len účelovo prepojené. Napríklad ako v línii s Milou Kunis a Jamesom Francom, kde postava Mily je tak nezodpovedná, že si nevie ustriehnuť ani jedinú šancu na stretnutie so synom u prokurátorky a do cesty sa jej stavia toľko náhodou a neprirodzene pôsobiacich prekážok až to otravuje, zároveň s vynúteným spojovníkom v podobe odkazu na stole z iného príbehu. V inej línii s Adrienom Brodym sa zase jeho postava chová tak naivne až sa prezentuje ako spasiteľ celého sveta. Záver všetkým príbehom síce dáva odôvodnenie, ale to divákovi predhodí pred očí ako holý fakt bez ľadu a skladu (SPOILER Adrien Brody napríklad zachraňoval dcéru neznámej cigánky v Taliansku a obetoval všetky úspory, len preto mu zomrelo dieťa jeho vinou utopením v bazéne a teraz sa cíti vinný a snaží sa to odčiniť? Wtf, really? / prípadne kvázi šokujúca „incestná“ pointa v príbehu s Oliviou Wilde, ktorá aj tak nemá vo filme žiadne opodstatnenie a pod. KONIEC SPOILERU). Nič, čo by si divák mohol domyslieť, vyskladať alebo interpretovať sám. Jednoducho vo filme príde na rad jeden telefonát kde jedna postava tej druhej všetko povie. Samotné záverečné rozuzlenie (SPOILER to, že všetky príbehy boli len literárnymi príbehmi z hlavy Liama Neesona, v ktorých sa odzrkadľoval jeho život KONIEC SPOILERU) sa síce snaží pôsobiť až neuveriteľne prešpekulovane, ale vo svojej podstate je veľmi jednoduché, nedôveryhodné a pri spätnom zamyslení mu chýba jasné kontinuita. Je to škoda, lebo Haggic vie točil veľmi solídne, vie pracovať s hercami a tu nalákal priam prvotriedny ansábel, kde každá podáva skvelý výkon a samotní herci dokážu ten film utiahnuť, darí sa mu udržať aj tempo a nechýba ani množstvo scén, pri ktorých sa skutočne ukáže jeho sila (napr. emotívny výstup Milly Kunis v byte jej ex-manžela, citlivé zbližovanie sa v línii s Adrienom Brodym), len tie v celkovom kontextu príliš nefungujú. CELKOVO: 2,5* (5/10) (19.09.2014) (méně) (více)