Cesta ven

Klaudia Dudová o tom, jaké je to být Romem a přitom cítit odpor k cikánskému šálu či cickimen haluškám. Po celou dobu metráže se naše Romka potácí v kruhu vší, ubytoven a laciných párty, kde touha šáhnout si na stehno Romky je stejně velká jako vstup do kina se slevou. Fantastickou myšlenkou filmu je jeho zakončení - zmar nad zmar. 76 % (04.03.2020)

Jeden fragment ze života mladé rodiny. Hodně silná výpověď bez příkras. Skoro dokumentární snímek, kde se všichni chovají naprosto přirozeně, reagují jak by reagovali i v životě. Jako divák jsem se necítila být manipulována, nečekala jsem žádný růžový konec plný optimismu ani cestu k lepším zítřkům. (14.02.2015)

Vtahující, ale uměřené, nic neulehčující, nepřikrašlující, nezakrývající, ale ani neupadající do klasických polarizujících černobílých nálepkujících klišé.... a také autenticky, civilně poetické v detailech i dynamice dramatické křivky, jako je poetický život sám... Sledujeme mladou rodinu, která nezastírá svoje kořeny a geny, a zároveň si přeje žít důstojně ve většinově bílé společnosti a dobře vychovávat svou dcerku, a potýká se přirozeně a věrohodně se všemi nešvary a překážkami, o něž to má v naší společnosti těžší jak právě pro svoji etnicitu, tak pro přináležitost k nejchudším vrstvám občanů, což se s tím žel drtivě pojí, a v neposlední řadě právě proto, že odmítá žít kriminálním či vyloučeným způsobem života, ač ji do toho v podstatě celý systém i jednotlivci absurdně tlačí.... Sledujeme tak zevnitř, zblízka propadání dvou schopných, sympatických dospělých lidí sociálním systémem, drsně limitované životní možnosti v pastech sociálního vyloučení, dávkových pastech a dluhových pastech a  máme šanci pochopit, jak komplexně se takové smyčky utahují, a jak nespravedlivě jsou v tom oběti ponechány se stigmatem, že si za to můžou samy, ač to v devadesáti procentech případů není pravda - a z určitého úhlu pohledu to není pravda nikdy. Téma sociálního vyloučení, nedůstojného života na okraji, zrcadlí Petr Václav střízlivě, s citem a s klidem (ale nikoli netečností) skutečného filmaře, a také s hlubokým smyslem pro zdrchanou, rozprášenou, ale stále ještě přežívající cikánskou kulturu, která je v mnohém (péče o rodinu, pospolitost) pevnější než ta převládající soudobá... Petr Václav toto vše plasticky a hodnověrně vystihuje nejen zde, ale i v dalších svých snímcích, a přitom se nejedná o účelovou sociální kritiku, ale o plnokrevná filmová díla, jaká mají v Česku posledních dekád svojí filmařskou kvalitou jen stěží a zřídka obdoby (umí to třeba Olmo Omerzu, Všechno bude). Jestli vás Cesta ven oslovila, podívejte se určitě i na Nikdy nejsme sami. *~ (07.11.2022)

Já cestu ven řadu let nevidím. Nevidí jí zákonodárci, nevidí jí majitelé zdemolovaných ubytoven, nevidí jí úředníci, ředitelé škol, sociální pracovníci.. Nemění to ovšem nic na tom, že to zase jednou, po delší době klaplo. Tuzemský film, za který se divák nemusí stydět. Petr Václav platil za velký talent, pak se však odmlčel. Celovečerně pauzíroval, žil ve Francii, pracoval na dokumentech. Vrací se (znovu) „neutěšenou“ situací Romů, kterou ilustruje strastmi mladé ženy z Ostravy ztvárněné neherečkou Klaudií Dudovou. Pracovat chce, vychovávat dceru také, jen sociální systém to vidí jinak. Některé pasáže filmu nejsou úplně jasné, místy jde o podivné posuny v prostoru i času, stylizovanější momenty snímku také nejsou zrovna z těch vydařených. Václavova osobitost a vhled do problematiky jsou nicméně docela zajímavé, nenadržuje nikomu, Romové mají v jeho očích své chyby i slabosti, stejně jako ostatní. Ženské sportovní drama Fair Play mě ve výsledku chytlo víc, nicméně za těch několik silných obrazů díky. 70%. (01.03.2015)

Navzdory vcelku pozitivním recenzím i řadě proměněných nominací na lva (protože nám vládne pokrytectví a nechceme být označováni za rasisty, že), jsem čekal čistě manipulativní záležitost od začátku do konce. Něčeho takového jsem se ovšem dočkal jen z menší části, tvůrci naštěstí netlačili zbytečně moc na pilu a mile mě překvapili snahou o jakousi alespoň místy trochu objektivní sondu a sebereflexi, což rozhodně kvituju. A z hlediska dramaturgického se mi také dostalo docela slušně odvedené práce. Osobní výtku bych měl k ale faktu, že jsem postavám chvílemi špatně rozuměl (když mluvili česky, samozřejmě), což možná byl částečně účel, ovšem celkově to padá na hlavu zvukaři (a lva v této kategorii považuju za největší výsměch). Ve výsledku to vidím na čistý průměr. (22.02.2015)