Amonasr

Schormova prvotina ve stylu socialistického neorealismu skvěle zachytila společenskou deziluzi z vývoje socialismu a ztrátu prvotních ideálů i u hlavního hrdiny, což kongeniálně ztvárnil Jan Kačer. Ve vzduchu už je ale zaroveň cítit závan Pražského jara, který se zejména v uměleckých kruzích rodil právě z této atmosféry - jinak by ani nebylo možné tento film natočit. O to víc je škoda, že na to, co filmoví tvůrci dokázali v polovině šedesátých let, se ti dnešní vůbec nezmůžou - vždyť společenská deziluze ze stavu současného kapitalismu je té tehdejší víc než podobná a nezbytnost zásadních změn také visí ve vzduchu. Film má ale zároveň i své mouchy, jako je až přílišná mozaikovitost a chaotičnost, místy až křečovitost. Což je ale u prvotiny pochopitelné i omluvitelné.

Sice poněkud americký konec, ale proč ne. Vše ostatní bylo docela uvěřitelné a moralizující vyznění je lepší než realistická beznaděj. Snímek je na české poměry poměrně akční a poutá divákovu pozornost.

Zpočátku jsem byl dost rozpačitý, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť, až mě to úplně vcuclo. Zejména jemné předivo vztahů mezi Kačerem, Landovským a Pucholtem, které se postupně vyjevovalo, bylo až dechberoucí. Úplně nejsilnější ale byl dialog mezi Kačerem a Šafránkovou. Sice zvláštní dokument, ovšem o některých aktérech toho vypověděl mnohem víc, než zvládají tradičnější formy tohoto žánru, protože neklouže po povrchu, ale jde až hluboko pod něj.