Amonasr

Schormova prvotina ve stylu socialistického neorealismu skvěle zachytila společenskou deziluzi z vývoje socialismu a ztrátu prvotních ideálů i u hlavního hrdiny, což kongeniálně ztvárnil Jan Kačer. Ve vzduchu už je ale zaroveň cítit závan Pražského jara, který se zejména v uměleckých kruzích rodil právě z této atmosféry - jinak by ani nebylo možné tento film natočit. O to víc je škoda, že na to, co filmoví tvůrci dokázali v polovině šedesátých let, se ti dnešní vůbec nezmůžou - vždyť společenská deziluze ze stavu současného kapitalismu je té tehdejší víc než podobná a nezbytnost zásadních změn také visí ve vzduchu. Film má ale zároveň i své mouchy, jako je až přílišná mozaikovitost a chaotičnost, místy až křečovitost. Což je ale u prvotiny pochopitelné i omluvitelné.

Sice poněkud americký konec, ale proč ne. Vše ostatní bylo docela uvěřitelné a moralizující vyznění je lepší než realistická beznaděj. Snímek je na české poměry poměrně akční a poutá divákovu pozornost.

Zpočátku jsem byl dost rozpačitý, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť, až mě to úplně vcuclo. Zejména jemné předivo vztahů mezi Kačerem, Landovským a Pucholtem, které se postupně vyjevovalo, bylo až dechberoucí. Úplně nejsilnější ale byl dialog mezi Kačerem a Šafránkovou. Sice zvláštní dokument, ovšem o některých aktérech toho vypověděl mnohem víc, než zvládají tradičnější formy tohoto žánru, protože neklouže po povrchu, ale jde až hluboko pod něj.

Tuctový záznam jednoho večírku, plného nesympatických sebestředných celebrit, které se předhánějí v jízlivosti, falši a pokryteckém předvádění se. Úplně stejný je ale celý film, který je jen jakousi povrchní etudou panoptika různých figurek bez nějakého hlubšího smyslu. Opravdová dramatická zápletka tomu naprosto chybí.

Horory nejsou můj šálek kávy a nestanou se jím ani po shlédnutí tohoto, přestože ho dávali na ČT Art. Možná právě proto jsem od něj čekal něco víc, avšak nedočkal jsem se. Natočené to je ale dobře. Jen ten obsah je bohužel stejně fantasmagorický, jako u většiny jiných.

Je skvělé mít možnost shlédnout tento raritní záznam a vidět na vlastní oči režii slavného Jana Grossmana, která měla ty nejvyšší parametry. Herecky exceloval především Luděk Munzar, výtečná byla i Jana Hlaváčová, jen měla poněkud menší prostor v této hře. Překvapením ale pro mě bylo, že Marie Málková už tenkrát trpěla neduhem dnešních mladých herců - totiž, že nezvládala patřičně jevištní řeč, takže jí občas nebylo rozumět, čímž bohužel poněkud narušila pro mě jinak perfektní zážitek z této inscenace. Proto jsem bohužel nemohl dát plný počet hvězdiček.

Bohdalová je nepochybně Paní herečka a i ve svém věku je stále profesionálně obdivuhodná. Film je však bohužel od začátku až do konce falešně vylhaný a slouží snad jedinému účelu   - povýšit lež na pravdu, pokud slouží jakémusi imaginárnímu "dobru". Přesně ve stylu dnešní mainstreamové propagandy (Reflex je zde docela případný) - jak příznačné pro ohebnost dnešních vyznavačů té jediné přípustné "pravdy"! Hvězdička je výhradně pro Bohdalovou, Vlasákovou a Beretovou - obsahově je to ale na "odpad".

Lacině televizně působící film, čemuž odpovídají i neživotné výkony mnohých slavných herců, které křečovitý scénář zřejmě nutil místy až do parodické polohy.

Typická americká limonáda, kdy divákovo dojetí má vyvolat dítě jako vypravěč a hlavní postava zároveň. A zneužití amerického syndromu z 11. září vše jen podtrhuje. Pravdivého na tom není vůbec nic, příběh je smyšlený tak, aby se co nejvíc podbízel lacinému diváckému sentimentu, což se mu ale stejně moc nedaří - ta chtěnost je zkrátka příliš křečovitá.

Seriál není špatně natočený, má správné napětí, ale je v něm až moc všelijakých podivných náhod i slepých míst. Scénář mohl být propracovanější, aby bylo jeho vyznění věrohodnější.