Zuza_na

Díky svojí lásce k Irsku a jeho příběhům jsem nedávno objevila opravdu nevšední pohádku, která mě okouzlila jak svým poetickým příběhem o irské mytologii, tak i nádhernou hudbou a svou minimalistickou, ale neotřelou animací. Příběh o ustaraném otci, němé malé dívce Saoirse a Benovi, jejichž následné dobrodružné putování v doprovodu věrného psa Cú mě neskutečně bavilo a potěšilo. Vše doplňují emotivní písně: tajemná Song of the Sea a krásná Lullaby a hlavně graficky dokonalá, jiskřivě barevná ale přitom jednoduchá animace, která nechává prostor pro představivost.

Je zvláštní, jak z některých filmů ve mně zůstává tak hluboký dojem, že o nich můžu napsat až po několika měsících. Oppenheimer je jedním z nich a už od prvního shlédnutí 70mm IMAX v Praze mám ten film ráda po všech stránkách. Sice mě dost štvaly české titulky v 1/3 výšky IMAX formátu, ale i tak bylo hned jasné, že jde o další Nolanův mistrovský kousek. Prostě poctivá filmařina bez počítačových vylepšení v kombinaci s inovátorstvím v podobě černobílých částí a perfektní kamerou. Tiché herectví, které předvádí Cillian Murphy, mě zaujalo ve filmech s ním už roky před uvedením Oppenheimera a zde je dovedeno k vizuální i verbální dokonalosti. Při každém dalším shlédnutí filmu už v klasickém 2D jsem objevila další a další nuance příběhu i zpracování, které mě neskutečně bavily: precizní obsazení herců dalších postav, pohled Lewise Strausse (Robert Downey Jr.) v černobílém formátu, atmosféra nehostinné pouště s městečkem Los Alamos, dokonalost detailních záběrů, třeba dešťových kapek při rozhovoru Oppenheimera a Einsteina (Tom Conti), imaginace světel štěpení doplněná dynamickou hudbou Ludwiga Göranssona, která skvěle doplňuje i celý děj filmu a v DOLBY ATMOS je nepřekonatelná, samotný obraz a zvuk zkušebního výbuchu s potencionální hrozbou zničení světa i podivná oslava úspěšného ale zároveň hrozivého jaderného testu s jeho děsivými důsledky, přehlížení J. R. Oppenheimera po splnění vládou zadaného úkolu i následný nerovný pohovor u vyšetřovací komise ve stísněné místnosti a obscénní obraz bezbrannosti vědce. Všechna ocenění tohoto filmu jsou bez výhrad zasloužená ve všech nominovaných kategoriích.

Až s odstupem času a nyní i v souvislosti s Covidem dokážu plně ocenit tenhle neobyčejný film. Neotřelé použití scénických záběrů z veřejných kamer ve ztichlém a opuštěném Londýně má svou děsivou atmosféru a žádný následující film s podobným tématem zombie mě už tolik nezaujal. Hned po probuzení bezbranného Jima (Cillian Murphy) v liduprázdné nemocnici dokonale ukazují zkázu, která postihla lidi ve městě a rychle se rozšiřuje dál. Míjení mrtvých lidí v ulicích a také setkání se zuřivými infikovanými lidmi bez citu je děsuplné a mohlo by být pro Jima smrtící, a proto pro mě bylo hodně emotivní sledovat, jak beznadějně bloudí městem sám a pokouší se nejen zoufale zjistit, co se vlastně přihodilo, ale hlavně najít někoho nenakaženého. Nebyla to úplně milá představa ani když Jim potkal další podobně vystrašené lidi, kteří se stejně jako on snažili dostat někam do bezpečí a nějakým způsobem přežít v prostředí, kde začal každý myslet hlavně sám na sebe. To je stále poměrně aktuální téma i v současné době.

Mrazivě chladný a v podvodech naprosto precizní Thomas Ripley v brilantním podání Andrewa Scotta rozehrává zřejmě ne svoji první zručnou hru o cizí identitu v touze po životě v luxusu. Atmosféru absolutního nedostatku citu a samoúčelné vypočítavé empatie podvodníka podtrhuje černobílý formát v realitě jinak tak prosluněné Itálie a Scottovy korálkově tmavé pichlavé oči spolu s přímořským prostředím a krásnými interiéry budov a vynikající kamerou tento příběh dotváří k nečekané dokonalosti. Minisérie zpočátku plyne volně až nudně, aby vzápětí nabrala rychlejší tempo, a z obyčejného podvodníka se stává zištné vypočítavé monstrum, které jde tvrdě a nekompromisně za svým cílem. Brilantní minisérie, která si cela jistě zaslouží ocenění jako zajímavá filmová událost letošního roku.

Chtěla bych, aby mě někdo tak hluboce a bezvýhradně miloval? Aby toleroval všechny moje chyby a bezmezně obdivoval mě jako jedinou a jedinečnou bytost, se kterou chce být už napořád? Ve svých protipólech děsivá, ale zároveň i dojemná představa. Ten film je ve svém přístupu tak pragmatický, arogantní, a přece se zde odehrává příběh nevšedních hlubokých emocí dvou zranitelných dětí a později mladých puberťáků, Pig (Darren) a Runt (Sineád), kteří si se svými city ještě neumějí zcela poradit. Bohužel na vztah musí být vždy aspoň dva a nikdo si nedokáže vynutit upřímnou lásku toho druhého násilím. Mám moc ráda tenhle příběh plný poetiky i hrubého zoufalství, posazený někdy až mimo realitu, doplněný parádní muzikou, třeba od Davida Graye (Flame Turns Blue), Glena Hansarda a jeho kapely The Frames (Your Face) nebo na závěr také Cilliana Murphyho (So New), zasazený do ulic vibrujícího irského města Cork, ale i krásných písečných pláží kolem Dublinu. Maximálně na mě zapůsobilo přesvědčivé herectví Cilliana Murphyho a Elaine Cassidy, stejně jako pragmatismus a bezelstnost dětských představitelů obou hlavních postav. Jen mě mrzí, že vidět původní stejnojmennou hru Endy Walshe, asi už nebude možné, což by mě jako fandu tohoto filmu moc zajímalo.

Znovu a znovu mě dostává okouzlující nesmělost Inmana (Jude Law) a naivita spolu se zdrženlivostí nezkušené a nepraktické Ady (Nicole Kidman), které jsou postaveny do kontrastu válečných zvěrstev včetně násilí na vlastních lidech samozvané domobrany, ale i vypočítavosti a pragmatismu vtipné, životem protřelé Ruby (Reneé Zellweger) a jejího podivného příbuzenstva. Zpočátku jiskřivá nádhera horského prostředí a života v pohodlí se s občanskou válkou změní v holý boj o přežití nesourodé dvojice dívek a také ve strastiplnou, nebezpečnou cestu Inmana a jeho nezlomnou snahu vrátit se zpět k milované bytosti, přestože jako dezertér prožívá po cestě spoustu nebezpečných situací. Hvězdné obsazení hlavních i mnoha bravurně ztvárněných větších i malých vedlejších rolí (Natalie Portman, Brendan Gleeson, Cillian Murphy) vytváří z tohoto díla zajímavý filmový kousek, u kterého si vždycky pobrečím.

Zcela upřímně mě překvapilo, jaký John Travolta může být fajn chlapík. Jako bývalý profesor literatury Bobby Long sice chlastá a pajdá a je i pěkně kousavej, ale umí taky popadnout kytaru a vysmažit docela dobrý kousky. Ve spojení se zoufalcem Lawsonem Pinesem (Gabriel Macht), co možná někdy „něco dobrého napíše“, tvoří bezva dvojku opilců a filozofů, kteří sypou citáty slavných z rukávu jak popcorn a perlí nadčasovými myšlenkami a příběhy. Když je v trochu ošuntělém, ale přesto okouzlujícím prostředí starého domu v New Orleans doplní mladičká Pursy (Scarlet Johanson), rozjíždí se parádní biják, který se blíží dokonalosti.

Mám pocit, že tohle mohl být docela pěknej kousek. Horory nejsou úplně můj oblíbený filmový žánr, i když duchařina občas pěkně pošimrala za krkem, ale krve bylo nakonec až moc a místo gradace příběh předvídatelně vyšuměl do ztacena. Bavila mě ale hlavně první polovina filmu s proměnou trochu staromódní ale půvabné dívky Eloise (Thomasin McKenzie) v sebevědomou studentku návrhářství, protože šedesátky jsou moje srdeční záležitost ať už jde o módu nebo o hudbu. I když Anya Tylor-Joy jako okouzlující sebejistá Sandie předvedla své maximum, příběh nakonec sklouznul trochu do laciného braku. Ale Jung-hoon Jung s kamerou přímo kouzlil, triky s odrazy v zrcadlech mě nadchly a barevná atmosféra nočních klubů a zhýralé čtvrti Londýna ve spojení s parádní muzikou si určitě zaslouží ocenit.

Tohle je praktická lekce irštiny se dvěma milými, trochu přitroublými hochy z Dublinu, jedním ostrým zlodějíčkem Seanem (Don Wycherley) a druhým tak sladkým, i když trošku jednodušším mladíkem Gerem (Cillian Murphy), a postarší dámou (Aine Ní Mhuiri) doplněná atmosférou poklidného života na irském venkově ve své absurdnosti. V bezmála jen půlhodině filmu mě nadchla nezastavitelná smršť gagů, ať už šlo o nákup v supermarketu (arán = chleba, cáis = sýr, im = máslo, toitíni = cigarety), bloudění krajinou (chlé = vlevo, ceart = vpravo, bó = kráva), předjíždění tajemné dodávky, speciální svačinu na odpočivadle (scian = nůž) a hledání klíčů od auta (eochair = klíč), nebo o překvapivý závěr s losováním, který všemu dění dodá nečekaný spád, protože „Zrada se vrací“ (An dtuigeann tú? = Rozumíš?). Atmosféra pohodového Irska za tónů singlu Clubber´s Dream od Buckleyho a Carolyn Lugo, parádní herecké výkony i dobře vystavěný příběh předznamenávají skvělý filmový zážitek z tohoto minimalistického díla.

Milá a pohotová Lisa Reisert v podání Rachel McAdams a bezchybný Cillian Murphy jako přesvědčivý vyděrač Jackson Rippner předvedli v tomto filmovém kousku parádní podívanou. I mě okouzlil (a koho taky ne, že?) zpočátku milý a empatický elegantní mladík s ledově modrýma očima, jejichž světlo se vám vryje do mozku a už nezmizí. Ale zdání na první pohled se v tomto případě rychle změní v panickou hrůzu a strach o své blízké. Uvolněná atmosféra nočního letu se pomalu mění v drama zasazeného do stísněného prostoru letadla i do prostředí luxusního hotelu a okázalého života jednoho politika. Tenhle film zaujme svým minimalistickým přístupem, neotřelou a bezvýchodně vypadající zápletkou i nevšední kamerou a dynamickým zvukem.