Wrestler

Stylistická poznámka úvodem: Wrestler řeší nesmírně pozoruhodným způsobem spojování po sobě následujících scén. Předešlou scénu zakončuje vždy staticky a následující dynamicky (měřeno chováním postav v záběru) a vice versa. Kupř. Rourke sedí v bejváku a rozjímá, čímž scéna končí, načež v následující scéně pochoduje do baru. Tím pádem je divák vždy vytržený něčím jiným, opačným, než co předcházelo, a proto na toto předcházející ihned zapomene. Což je přinejmenším kuriózní, protože tento postup zajišťuje velice účinně kontinuitu filmu, přitom samotná metoda (střídající dynamiku a statiku) zdaleka kontinuální z principu není. Ale funguje to až překvapivě dobře. ____ Zatímco hudba pochází z 80. let a funguje pro hrdiny jako paměť, obraz a vizuální pole zastupuje aktuální zkušenost – zápasiště pak předěl; místo bolestného návratu i eventuální naděje. Společné a nikoliv náhodné znaky mezi wrestlingem a striptýzem nelze přehlédnout. Oboje je sehrané a má blíže k divadlu než ke sportu. Oboje je opakem člověčenství. ____ Empatie je jeden z nejsilnějších způsobů, jak působit na diváky, proto pokud chcete zapůsobit v nejvyšší možné míře, zajistíte ve scénáři, aby bylo s protagonisty příběhu zacházeno nevybíravě a nespravedlivě. Kupř. v jedné ze scén vidíme domláceného Rourka po konci zápasu, ale přes flashback jsme nuceni ho znovu prožít (a nikoliv s hlavní postavou, režisér přetáčí děj pouze kvůli divákovi). Po celých 109 minut vyvstává napětí mezi tím, zda skončí (a to doslova) dřív hlavní postava, nebo film. Divák na jednu stranu sympatizuje s postavou a uvítal by, kdyby film skončil ještě před koncem Rourkea, na stranu druhou, jak vysvětlit libost, kterou pociťují diváci dobře napsaných tragédií ze smutku, strachu, úzkosti a podobných vášní, jež jsou samy o sobě nepříjemné a stísňující (tímhle paradoxem se jako první zabýval Aristoteles)? A odtud vyplývá – nesympatizujme s hlavní postavou pouze proto, aby nám zajišťovala slast a libost, která ze sledování každé tragedie vyplývá, přičemž konec této postavy by pro nás znamenal nikoliv konec lidského života (to je nám jedno), ale především konec zdroje těchto našich slastí? ____ Připojuji se k RT komunitě, která byla konsternována nominací Předčítače na úkor TDK / Wrestlera, a stejně tak se připojuji k těm, kteří by sošku za herecký výkon viděli mnohem raději než u Seana Penna v rukou Mickey Rourka. Wrestler je opravdu nezřízeně dojemný, silný a bravurní biják. Takovou intenzitu jsem si prožil naposled u Mostu do země Terabithia a v menší míře u Milionáře z chatrče, jenže ten na rozdíl od Wrestlera, který ohledává uvnitř území, odrážel hlavně imperialistickou fantasii Boylea. Americký film, americký režisér a americký herec hrající v amerických filmech, toliko upřímný Wrestler. Nikoliv koprodukční film, francouzský režisér a belgický herec hrající v amerických filmech jako u translokačního, eticky mnohem ošemetnějšího JCVD. (14.04.2009)

Překvapení i zklamání v jednom. Nešlo očekávat, že Darren Aronofsky naváže na geniální Requiem za sen a snovou Fontánu tak, jak bych si přál. Přesto jsme potěšen. Téma wrestlingu, který občas sleduji a využití životního příběhu Mickeyho Rourkea, působí v Darrenových rukou sebevědomě a smysluplně. Nejde o žádnou vizuální nádheru ani o rytmicky stříhaný film s geniálním hlavním motivem, ale o film o muži a jeho cestě a smyslu životu. Mickey Rourke si zde opět prožívá svoji filmovou kariéru, ale tentokrát jako wrestler, který se dostal z vrcholu na samé dno a chce opět být tam nahoře na provazech a skákat na nemohoucího soupeře v ringu....a slyšet ten dav.... Tahle cesta je velmi osobní, velmi civilní a získá si vás. Rourke totiž předvádí zase po pár letech výkon, který si někteří pamětníci pamatují z jeho začátku ve filmové branži. Velmi se mi líbilo, jaké kamerové úhly a pohledy nechal režisér zabírat. Když vidíme prvních pár minut hlavní postavu z pohledu nad jeho hlavou a sledujeme jeho cestu, dává nám to pocit, že vidíme to co on. Tyto vizuální drobnosti dávají divákovi velmi příjemný pocit osobního a přitom komorního dramatu, který se svým způsobem netýká jen hlavní postavy, ale každého člověka, který někdy byl v jakékoliv záři reflektorů. A snad jako malá třešnička na závěr nelze opomenout Marisu Tomei, která mi poprvé dokázala, že je pěkná ženská a tělo nemá jen "jako věšák na oblečení drahých značek". Velmi kvalitní a příjemný film, který sebou nese zamyšlení nad životem i životní kariérou. (26.01.2009)

„Už som sa natancovala dosť.“ Čakal som tnutie do živého a spoveď, dočkal som sa dosť povrchnej komercie. nič proti komercii, ale nemala by sa za seba hanbiť a (klamlivo) sa vydávať za niečo iné, než čím je v skutočnosti. Aronofsky sa síce (konečne!) na nič nehrá a za minimum dolárov rozpráva v dobrom obyčajný príbeh odpísanej ľudskej trosky, ktorá si za všetko môže sama, ale tak zas aspoň vie, za kým sa má ísť sťažovať. To je poloha, ktorá Mickeymu Rourkeovi náramne sedí, lebo je to „naozaj“. Alebo som si aspoň myslel, že sedieť bude. Čakal som niečo podobne melancholické a nostalgické, ako bol ROCKY BALBOA. Rourke však väčšinu času mlčí, na siahodlhé monológy sa nechystá... a to je možno poctivé a úprimné, ale nie je to ono, nie je to silné, nie je to dojemné. I finálny preslov bol na môj vkus triviálny. Aronofsky mal podľa mňa viac zatlačiť na pílu a byť, nuž, doslovnejší. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://recenzie.org/sportove/316-wrestler-60- (25.06.2010)

Darren Aronofsky točí jeden filmový skvost za druhým, to se tedy musí nechat. Jeho (ale možná ještě víc Rourkeho) Wrestler je po formální i umělecké stránce velkým úkrokem z očekávané tvůrčí dráhy - nejde o to, že Aronofsky je nezávislý filmař, atributy nezávislého filmu se dají lehce vysledovat ve všech jeho filmech (a Wrestler není výjimkou, ba právě naopak), překvapivá je žánrová volba citlivě vedeného komorního dramatu a to, jak Aronofsky coby formálně vytříbený režisér dobrovolně ustupuje do pozadí ve prospěch civilnosti i hlavního hereckého představitele. Že nepůjde o primitivní adoraci wrestlingu (ve smyslu primitivnosti nekonečných pokračování Rockyho v ranku boxerských snímků) bylo vcelku jasné, takhle sociálně kritický film jsem ale nečekal. Už pompézně zpracovaná sekvence s úvodními titulky, po nichž se do tmy rozlehne stařecký chraptivý kašel a divák uvidí na židli zhroucenou zápasníkovu postavu, je příznačná...a pak už následuje koncert doslova fyzického herectví hlavního představitele. Rourkova vizáž je tak autentická, každý jeho pohyb tak uvěřitelný, že lze s nejvyšší pravděpodobností prognózovat jejich hlavní příčinu - Rourke tu hraje sám sebe... I jeho kariéru provázely drogy (či jejich filmový obraz doping) a i ona opisovala spíše reflexi Americké krásy, než čiré realizování amerického snu... Darren Aronofsky točí sugestivně - kamera často dokumentárně provází titulního hrdinu nalepena za jeho zády z pohledu třetí osoby, mizanscéna je dokonalá, autenticky špinavá a lacině blyštivá, hudba je ukotvena v úpadkových 80. letech a dobře charakterizuje hlavní postavu... Silně depresivní podtón snímku vnáší do (profesionální) podstaty sportu dosti nelichotivého světla (narozdíl od většiny sportovních dramat, které zobrazovaný sport téměř vždy adorují), ale neodsuzuje ho a nemoralizuje. Randy "The Ram" prostě stárne a zápasí (a Wrestler jako popkulturní ikona amerického stylu života je demýtizován i mýtizován zároveň...). Darren Aronofsky natočil skutečně silný i působivý film...a já snad ještě nakonec začnu obdivovat a mít rád Mickey Rourkea...'-) (20.02.2009)

Requiem bez vizuálních cinkrlátek... aneb indie verze Rockyho... aneb Aronofskyho nejzajímavější film. Nikoliv tím, co sděluje (zase tolik toho není, ostatně příběhy o loserech se nikdy neztratí), ale tím, jak se prezentuje. Jako osobní zpověď vyhasínající hvězdy, která "TO" tam stále má a potřebuje "TO" dostat ven, je velice stimulující, jako nezávislé drama za pět švestek odzbrojující a v konkurenci jiných direct-to-oscar fláků přímo fascinující, jako civilní cvičení filmařského umu pak neuvěřitelně uchvacující. Jako by si Aronofsky řekl, že zřetelných onanií bylo dost, a tak obrátil o 180 stupňů, přičemž je Wrestlerova dokumentární vicizelovanost vlastně úplně stejnou exhibicí jako Fontána. Jen nepůsobí tak namachrovaně a kromě výtečné formy nabízí i velikánské srdce. (26.06.2009)