Katka

Oproti původnímu dokumentu V pasti, v němž byly převládající emocí solidarita a naděje, jsem po celovečerní verzi zanechán s určitou formou rezignace i zhnusení. Lítost nad bojující myslí se kamsi vytratila, zbyl jen devastující pohled na rozkládající se tělo (mnohokrát jsem si vybavil Aronofského Requiem za sen). Úpadek a rezignace hlavní hrdinky potlačuje i odstup Heleny Třeštíkové, když v závěru dokumentu zkouší "příběh napsaný životem" alespoň trochu vyretušovat vlastní iniciativou. Drobný přešlap proti dosavadně výtečně vedenému "časosběru". Je to ale jen důkaz o drtivosti téhle "drogové romance", zřejmě jedné z nejsilnějších a nejsyrovějších podob závislosti a sebezničení. Po skončení projekce jsem měl pocit, jako bych se hodinu a půl válel v hnijících odpadcích. Lítost je asi to poslední memento, co za příběhem Katky zbývá... Možná právě tohle mi paradoxně trochu překáželo – že už to není očekávání katarze, ale jen jedna velká krize. (09.02.2010)

Katka je fetka, takže ji těžko můžeme litovat. Třeštíková má dost perverzní choutky, když roky leze mezi feťáky. Její přístup je však pro mě za hranou. Ve jménu diváckého zájmu nezasáhla ani v situaci, kdy si dva drogově závislí pořídili dítě a reálně přemýšleli, že si budou hrát na rodiče. Její občasné naivní apely byly pouze na kameru. (22.06.2021)

Velký dokumentární počin hodný uznání, který je ovšem (pro mě) obsahově odporný a i když jsem se snažil najít soucit, vůbec je nelituji, takový lidé se mi hnusí a celkem obdivuji sociální pracovníky, kteří se smažkami pracují, na druhou stranu mají děti v Peru a Kolumbii odbyt heroinu a neumřou hlady. Dokument od stejné režisérky: René mi jako film i jako osobnost na hraně, byl alespoň trochu sympatický. Hodnocení: 55 % lepší 3* (29.04.2012)

U sledování dokumentů si vždykcy říkám, jakou náturu jejich tvůrci musí asi mít: silnou. Hodně silnou. Zaznamenávají až neskutečné příběhy a nemohou do nich nijak zasáhnout, nijak je ovlivnit. Jen se na to dívat a obraz předávat ostatním. Helena Třeštíková patří mezi ně - kouká na třicetiletou Katku, která si do břicha, v němž roste nový tvor, píchá heroin a nekomentuje to. A já ji za ty časosběrné výjevy obdivuju. // Čtrnáct let ze života narkomanky Katky je vtěsnaných do 90 minut působivé podívané. Nedalo by se ani spočítat, kolik hektolitrů Katka vybrečela. Ale přitom nevyvolává soucit... Pláče sama nad sebou. Uvědomuje si, co MUSÍ udělat... ale taky si uvědomuje, že na to zkrátka nemá. Katka je ztracený případ (a je stále V pasti, jako tomu bylo před několika lety). Ale tento dokument ztraceným rozhodně není. (02.03.2010)

I když to dobytek napsal prakticky za mě, nedá mi to a musím i já něco napsat. Tenhle dokument mě nezasáhl tak, jak by měl. A není to proto, že bych nebyl empatický, ale prostě proto, že jsem sledoval jednoduchou osobu, která neustále hledala výmluvy proto, aby mohla pokračovat v tom svém "jednoduchém, volném" světě, kde nemusí nic řešit. Osobu, která se bojí a schovává se před realitou. Nejlépe to vystihl ten její bývalý (který seděl ve vězení), když se ho ptali, proč vlastně bral - "je to celé o té sobeckosti, o tom, že si myslíte, že jste svobodní". A prakticky o tomhle je tento dokument. Dlouho, hodně dlouho jsem přemýšlel o hodnocení, protože jako dokument o škodlivosti drog (schválně si najděte Katčiny fotky z roku 1997-98 a nějaké novější) je to perfektní, ale jako dokument o lidské osobě, to se na mě nezlobte, to nestojí za nic. Takže musím volit průměrnou cestu. 50 %. (30.06.2011)