Alphaville

Klasika. A keď si predstavím, ako som sa kedysi nudil pri BLADE RUNNEROVI, ani sa nečudujem nízkemu hodnoteniu ostatných. Godard totiž narába s kvázi detektívnym a noirovým príbehom rovnako voľne ako so sci-fi zápletkou. Skôr mu ide o myšlienky a pár zaujímavých postupov, ako rozprávať príbeh, než o jednoliate dielo. Tak trochu si myslím, že toto je presne ten starý typ klubového artfilmu, kde je dobre si najprv vypočuť (prečítať), o čom film je a o čo sa v ňom (pravdepodobne) režisér snaží, a až potom si ho pozrieť. Na prvý krát som tiež trochu tápal v jeho nejednoznačnosti, kým som film dokázal uchopiť... Bez tohto filmu by okrem Scottovho majsterštiku zrejme nevznikol ani skvelý a podobne temný SMRTIHLAV... (03.02.2017)

Je to něco na způsob Gulliverových cest po Godardovsku ovšem s notnou dávkou absurdity, symboliky a surrealismu, která zas jako u všech jeho snímků jen otravuje a nudí. Další z nekoukatelných snímků od Godarda, příklad toho, že režisér, který toho točí moc nestojej jeho výtvory potom za nic, ale i když je to nudou ubíjející a nesmyslný, za pár nápadů a hlavně za ten barytonovej hlas místního computera hvězdu udělím. (31.03.2010)

Na Alphaville jsem se chystal už delší dobu a byl jsem rád, že jsem ho nakonec viděl na velkém plátně. Godard je mi trochu protivný tezovitostí svých filmů, ale zároveň je pro mě jedním z nejzásadnějších stylových inovátorů nejen šedesátých let. Obojí do Alphaville prosakuje. Jedná se o snímek, který je zábavný ve své naivitě, s kterou nekriticky přebírá podněty dobového francouzského strukturalismu (zejména sémantiky) a francouzské avantgardy (citování dlouhých pasáží Éluarda atd.). Zároveň je ale třeba říct, že vytvořit snímek na podkladě tak abstraktního tématu jako je (ne)možnost dorozumění a ovládání komunikace (dystopická vize odcizené společnosti se zcizeným jazykem je vlastně jen metaforou pociťovaného současného stavu), představuje nesmírně zajímavý koncept. Připočítejme k tomu surrealistickou výstavbu a výraznou intervenci noirového žánru a je na zajímavý film zaděláno. Mimochodem, jde to k sobě lépe, než by člověk čekal: absurdita fikčního světa budoucnosti ovládaného strojem má skvělou paralelu ve fikčním světě noiru, který je skrz naskrz temný a ovládaný zlem v podobě zločinu. V obou případech je pak hrdinou postava detektiva, který se světu vymyká a zastupuje nezapadající živel. Tak jako se detektiv drsné školy nebojí prosazovat byť i malé dobro ve zkorumpovaném světě, Lemmy Caution (jehož jméno je mimochodem také odvozeno z lingvistického pojmu) je zase mužem, který se dokáže vzepřít nastavenému systému a nenechat počítač kontrolovat svou řeč nebo činy. (07.08.2017)

A já se přiznám k tomu, že se mi to celkem líbilo. Rozhodně to není klasická sci-fi, ale tak točil to Godard, co jiného čekat. A mě se to celkem líbilo, dokonce to mělo i nějaký příběh, co má začátek a konec, a dokonce ten příběh ani nebyl blbý, to je na Godarda hodně nezvyklé. I to experimentování s kamerou, hudbou a akčními scénami mi tu přišlo celkem příjemné a zajímavé. Jako jo, jednu ucelenou myšlenku to nemá (opět - jak je u Godarda zvykem), je to smršť všech možných myšlenek, některých zajímavých (je člověk bez emocí ještě vůbec člověk?), některých míň. Pak mi taky vadí, že je to místy strašně ukecané a některé nelogičnosti, třeba to, že ten tajný agent má snad nekonečný počet nábojů. Ale jinak se mi Alphaville celkem zamlouvalo. Pravda, rozhodně to není film pro každého, proto tu taky jsou (a právoplatně) rozdílná hodnocení. Mě tímhle ale Godard docela překvapil, už jenom tím, že to má nějaký děj (ne jako brutálně nudné U konce s dechem). Silné 3* (24.10.2019)

Ale jo, sice nemůžu říct, že by se Eddie Constantine stával vyloženě mým oblíbencem, ale tohle je druhý film v hlavní roli s ním, který po čase vidím a uznávám, že ten jeho stylově chladný projev s často cynickým pohledem v těchto rolích tajných agentů cosi do sebe má, do podobně laděných rolí se hodí a většinou mě ho tady, stejně jako celý film, i bavilo sledovat. V Kartách na stole na mě Constantine sice párkrát během akčních scén působil až komicky, ale tady tomu režisér invenčně předešel dost neotřele snímanou akci, kterou snad nikdy nevidíme pořádně v celku – ale přesto svou atmosférou či nečekaným náhle útokem spoza záběru ta akce zapůsobí... a vůbec Jean-Luc Godard, ačkoliv jsem ho dříve rovněž nepovažoval za svého režisérského favorita, mě teď dalším šedesátkovým filmem (a opět žánrově odlišným) hodně upoutal. Alphaville dýchá vyloženě černým béčkovým stylem, během akčních scén teprve, temný vizuál v kombinaci s nízkým rozpočtem působí až undergroundovým dojmem, dění zachází až do parodie a příběh agenta se stále více proměňuje ve futuristické sci-fi, v rámci něhož i dost oceňuji samotný námět nového světa bez emocí vytvořeného počítačem. Ve světě se zákazem (po letech již téměř vyhynuté) lásky dojde i na pár náběhů k silným myšlenkovým odkazům, jen mi připadalo, že nejsou v rámci dialogů rozvinuty tolik, jak by si to možná zasloužily. Ale dle mého skromného názoru se Godardovi i tak určitě podařilo přispět do sci-fi žánru neotřelým, originálním snímkem. Není možná ve všech směrech dokonalý, ale zapomenout na něj jen tak nelze a já si ho zejména díky silné atmosféře hodně užil. Godard má totiž štěstí, že minimálně v 60. letech patřil k tvůrcům, kteří dokážou natočit film s tak specifickým rukopisem, že ani jistý rozkol mezi vážným a parodickým či béčkovým a artovým nemusí znamenat mínus. [80%] (15.09.2022)