Děti velké revoluce

(1001) Tenhle film mě ze všech Griffithových zaujal nejvíc, a to asi tím, že jeho děj mě nejméně iritoval. Zrození národa je ve svém vyznění hrozné, Intolerance oproti tomu zase působí patolízalsky a svatouškovsky a Zlomený květ prostě hraje tak strašně na city, že se to skoro nedá vydržet. I když v Dětech velké revoluce je nejspíš formálně za zenitem, alespoň se mi dostalo zajímavého dobového pohledu na zkaženou novověkou šlechtu. Třeba si nedovedu představit, že by v současném americkém mainstreamovém filmu hrdina příslušící "k těm špatným" dělal ty špatné věci, které páše jeho skupina, než se přidá k druhé barikádě, a tady vidíme de Vaudreyho jako docela parchanta, než se v něm hne svědomí. A dokonce se mi u tohohle filmu dostalo i jakéhosi napětí, které jsem u předchozích režisérových filmů postrádala. Ačkoliv byl děj stále předvídatelný a jednoduchý, opravdu mě zajímalo vidět, jak dopadne. (23.07.2009)

Období Velké francouzské revoluce poskytlo Griffithovi ideální prostředí pro rozehrání jeho výpravného příběhu; s patřičnou dávkou patosu, sentimentality, protivenství a heroismu. Přesně jak to měly masy jeho diváků rády. Snad nikdo v období němého filmu neuměl takhle prvoplánově, a přitom do detailu přesně a účelně, pracovat s diváckými pudy a emocemi. A nikde nepřinášela finální katarze větší pocit zadostiučinění, než v jeho efektně nasnímaných filmech. (03.05.2024)

Pátý film od D.W. Griffitha a stále nejsem schopen pochopit, proč se objevil v knize ´1001 filmů, které musíte vidět...´...jen proto, že byl první? To se mi zdá málo... Tento film stejně jako ostatní je plný pitvoření a afektovanosti a strašně mi už L. Gish leze na nervy.... Lepší než Intolerance nebo Zlomený květ, ale stejně tak tak průměr..v porovnání s Vozkou smrti brak... (11.06.2018)

[3,5*]     Po výbornom Way Down East (1920) akoby Griffith spravil krok späť a vrátil sa k štýlu filmov The Birth of a Nation (1915) a Intolerance (1916), čiže k veľkolepej výprave, epickosti, ale aj k povrchnosti pri budovaní príbehu a vykreslenia charakterov. A opäť si neodpustil aj nejakú tú propagandu (skvelá americká demokracia versus anarchia a boľševizmus). Scenár bol vymýšľaný za pochodu a je to vidieť na jeho rozháranosti. Bavilo ma skoro všetko okolo sestier, to ostatné už menej. Herecký prejav Lillian Gish bolo opäť radosť sledovať, tentokrát bola navyše výdatne podporená svojou sestrou Dorothy. Film prináša niekoľko nezabudnuteľných, veľmi pôsobivých scén, medzi ktoré je ale žiaľ napchaté množstvo vaty, plnej naivity a teatrálnosti. Z tých najpôsobivejších scén spomeniem dekadentnú oslavu aristokracie (niečo ako ples upírov) a oslavu ľudu po víťazstve, ktorá sa jej podobala svojou zlovestnou povahou. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (14.09.2021)

D.W.Griffith bol majstrom réžie nielen z hľadiska svojho neuveriteľného megalomanstva, ale predovšetkým dokázal pracovať s hercami, divákovimi emóciami a gradáciou svojich príbehov. Dve a pol hodiny pri 90 rokov starom filme a ani minúta nudy, tomu hovorím nadčasovosť. Orphans ponúka aj dostatok podnetov na zamyslenie, podávaných síce polopaticky, ale v kontexte doby to vôbec neprekáža a skôr film udivuje nečiernobielym poňatím postáv, respektíve davu, ktorý nie je ani v prípade šľachty, ani v prípade chudoby vykreslený v pozitívnom duchu. V tom sú zobrazené až jednotlivé postavy, či už z jedného, alebo druhého tábora. Nech sa dajú súčasní režiséri so svojimi CGI historickými veľkofilmami a instantnými melodrámami vycpať, ja si radšej pozriem tisícky štatistov v reálnych kulisách a krásny príbeh lásky dvoch sestier v 90 rokov starom veľkofilme. (11.02.2013)