Nejkrásnější věk

Film s velmi jemným humorem, který tématizuje zejména plynutí času. Stáří a mládí zde stojí vedle sebe a v mnoha případech je stírán rozdíl mezi oběmi životními etapami. Pan Hanzlík hlasitě chrápe, čímž ruší sochaře. Podobně je pak také ruší křik malého dítěte v kočárku. Penzisté, kteří čekají na to, zdali budou vybráni jako model se handrkují a pošťuchují podobně jako malé děti ve škole. Když přijde sochař jednoho vybrat, tak se div nepoperou o to, kdo u něj bude nejblíže, podobně jako když něco půjčujete malým dětem a ony se mohou skoro přetrhnout, aby byly první. Scény, kdy Hana Brejchová mluví na své dítě v kočárku, jsou střihnuty se scénami, kdy mluví pan Hanzlík se starými babkami v obchodě. Když jde malá holčička pro pivo, tak o ní Josef Šebánek říká, jak vyroste do krásy své matky. Ten samý pak vidí mladé slečny a vzpomene si na mládí a krásu své manželky. Neustále se zde hovoří o nejkrásnějším věku, ale nikdo sám o sobě v něm není, vidí v něm jenom ty druhé. Do toho hudební podkres tvoří jazz (mládí) a hudba klasická (stáří). Celým filmem se tím pádem nese nostalgie až sentimentální lpění po starších časech. Je zde však nástroj, který dokáže zachytit prchavost okamžiku a tím nástojem jsou právě sochy! Hlava pana Hanzlíka bude stále mezi námi, ikdyž už z něj zůstane jen lebka. Šebánek bude stále řvát, ikdyž už nebude ani moct otevřít pusu. Postava Brejchové bude stále vzrušovat muže, ikdyž již bude na smrtelné loži. S odstupem času se pak tato funkce uchování času přenesla i na film samotný, který podobně jako sochy zakonzervoval určitý prchavý moment. Můžeme tak i dnes vidět pana Hanzlíka ve svém junáckém výkonu a budeme jej moct vidět stejně i v dalších desetiletích (stoletích, tisíciletích). (26.10.2015)

V jistém smyslu to bylo tak obyčejné, až to bylo krásné. Na druhou stranu to bylo vlastně o ničem :). Jediné vysvětlení, co mě napadá je, že aspoň tímhle způsobem se tehdejší filmoví tvůrci mohli vyjádřit, aniž by na sebe poštvali komunisty. Papoušek vlastně stejným stylem natočil i trilogii Homolků, kde nejde až tak o příběh, ale o skvělé postavy a situační komedii. (19.12.2022)

"Že si nedáte pokoj. Vždyť jsme tady všichni lidi… Penzisti. Copak penzisti nejsou lidi? Starý penzisti to budou taky lidi". Jaroslav Papoušek si s těmi neherci asi nikdy nedá pokoj... A já si opětovně uvědomil, že můj šálek kávy tedy ten jeho režijní styl vážně není a asi ani nikdy nebude. Místy je to možná i vtipné, ale celkově jako moc nevím, o čem, že ten film vlastně měl být. O tom, že "nejlepší  věk" je pojem relativní? No nevím. Spíše bych podle těch všech vybraných "figurek" stojících modelem (usínající důchodce, mladá žena na mateřské dovolené a zraněný uhlíř středních let) řekl, že žádný věk není nejlepší. Ale ono je to taky dost těžké činit nějaký závěr o nejlepším věku, když střední věk je prezentován zrovna poněkud bizardní postavou  zraněného zavalitého chlapíka (v podání Josefa Šebánka), který na povel sochaříků huláká "hurááá". Nebo když stáří je představeno věčně se handrkujícími důchodci čekajícími na chodbě sochařského ateliéru. A když už je na scéně nádherně vnadná Hana Brejchová), musí být poblíž žárlivý manžel, jemuž se tedy ani není moc co divit. Zkrátka a dobře Papoušek se vybral do filmu postavy tak bizarní, že se sice občas člověk neudrží smíchy, ale po většinou spíše kroutí hlavou. (16.08.2022)

,,No jo, ale my jsme penzisti. My jsme potřebnější." Tak zábavná, skoro dokumentární podívaná (ne)všedních dnů jednoho sochařského ateliéru. To se nám Jaroslav Papoušek po společných projektech s Passerem a Formanem v roce 1968 osamostatnil a vytvořil svůj první vlastí autorský film. Ponechal si řadu "zavedených" neherců z dřívějších filmů (mimo jiné nezapomenutelného dědečka z Hoří, má panenko!), dal dohromady skupinku mládeže představující odvázané "sochaříky" v uvolněné atmosféře 60. let, naproti tomu partu důchodců schopných hrát si na chodbě umělecké školy u sochy koně na intelektuály vedoucí debatu nad uměním... Mezi tuhle sbírku amatérů doslova vecpal coby profesora sochařství hereckého profesionála Vladimíra Šmerala, který se zhostil své typické "intelektuální" roli opět s gustem, nenápadně popři tom sáhl i po mladém Jiřím Hálkovi z Činoherního klubu... No a vznikla velice svérázná podívaná, kterou fanšmejkr československé kinematografie musí ocenit, jen popři několika hluchých místech mé hodnocení sráží především pár scén se šíleným dětským řevem. Ovšem, lezení hospodských kumpánů do oken za nahatou ženskou uvnitř i venku nemělo chybu! ,,Už ani nepřeleze plot, no! To je buď penze, anebo 30!" Kterýpak že věk je nejkrásnější? Možná že právě ten, jaký člověk v danou chvíli přežívá. 70% (Filmová výzva 2019: Idée_fixe) (01.01.2019)

Ceskoslovensky film z umeleckych atelierov maliarov a socharov. Vyborny ceskoslovensky film a zaroven dalsi dokaz toho, ze najlepsie diela v cs. kynemtagografii vznikali v neprekonatelnych 60. rokoch. Reziser normalizacnej trilogie Ecce Homo, Homolka - Homolka a Tobolka natocil fakt krasny film, ktory bude smakovat nejednemu fundovi ceskoslovenskej kinematografie. Hlavne za ucasti hercov ako Vladimir Smeral /Polnocna Omsa, Cintamani a Podvodnik/, Milady Jezkovej /Vesnicko ma strediskova/, krasnej Hany Brejchovej a vtedy este stale mladej Very Kresadlovej /Intimni osvetleni, Skrivanci na Niti/. 80 % (13.06.2015)