milancecil

245."...naštěstí je dost atraktivní, což pomáhá, aspoň si to užiju, až na to, že když jsem odcházela, tak ani nevstal, aby mě objal, rozloučil se, aby mě políbil na tvář, byl to vážně hodně nepříjemný odchod, to on předtím vážně nikdy neudělal.." tak se svěřuje přítažlivá dívka, profesionální společnice majetných mužů, Chelsea, opravdu výborný film, i k tématu přiměřeně zvolenou téměř dokumentární formou, nad nejvyšším hodnocením jsem nezaváhal, takový výstižný obraz naší doby, ukázka vztahů bez opravdových, upřímných citů, předstíraná náklonnost a sympatie, uplácený klam, že nás má někdo rád, že je mu s námi dobře, iluze vzájemné blízkosti, sdílená intimita jako obchodovatelná komodita, něco zpeněžitelného, získané peníze možná pak otupí ty nepříjemné pocity, když jsme s někým nebo děláme něco, co nás jinak odpuzuje, je nám odporné, jakou skutečnou cenu, nevyčíslitelnou, za to platíme, smutné, ale velmi podnětné, opakovaným zhlédnutím jen dále prohlubující úvahy, umocněné právě i volbou herečky, díky jejímž životním zkušenostem dílo získává na silnější autenticitě, mohu jen doporučit ke zhlédnutí.

244. První zhlédnutá filmová novinka v letošním roce, a hned v několika ohledech překvapující, už jen tím početněji zaplněným promítacím sálem a k tomu při letmém pohledu převážně diváky, kterým měl být příběh a charakter hlavní postavy určitě bližší než mě, cítil jsem se spíše jako strpěný host společnosti lidí, kteří motocykl a jízdu na něm víceméně nadřadili ve svém životě nad cokoliv ostatní a své sdruženi ve společenství podobných je pro ně významným vyznáním odlišnosti nebo jakýmsi potvrzením výjimečnosti, možná právě taková mimořádná účast byla jedním z příkladů jakého si skupinového ztotožnění, vyjádření klanové sounáležitosti, tak význam díla i obecně vnímám, proto zřejmě opět ta výrazná rozpornost hodnocení, je spíše vyjádřením míry sympatií, než odrazem opravdové kvality díla, myslím, že právě to je tím zásadním problémem, teď, s odstupem, si uvědomuji, že je to dílo spíše pro diváka s jinými nároky, ale určitě to není dílo, které si oprávněně zaslouží tak silné odsouzení, že bylo spíše velmi odvážným a tedy i obdivuhodným filmařským počinem, který časem ještě zřejmě přehodnotím.

243. První dokumentární film předvedený dnes v rámci pravidelných filmových nedělí z postupně narůstající řady úspěšné tvorby představené na některém z patnácti ročníků festivalu Jeden svět, tentokrát dílo z roku 2011, film s rozsáhlým diváckým ohlasem i odměněné cenou diváků, jednotlivé příběhy pěti Evropanů, tří mužů a dvou žen, s věkem výrazně přesahujícím naše běžné představy o sportujících lidech, Alfred Proksch, Gabre Gabric, Herbert Liedke, Ilse Pleuger a Jiří Soukup, pět statečných připravujících se a následně i úspěšně se účastnících soutěží na 18. Atletickém mistrovství světa veteránů ve finském městě Lahti 2009, nádherné, motivující a povzbudivé dílo, jen potvrzující stále platné, že odhodlání a vůle člověka je jedinou vážnou překážkou pro naplnění jeho vlastního života, okolnosti se mohou vždy jevit nepříznivými a omezujícími, když se jim nevzepřeme. Určitě mohu jen doporučit.

242. Nádherné, mám všeobecně rád taková uvedení diváků do zákulisí a do příprav nějakého uměleckého představení, ale může být snad něco úchvatnějšího než právě tak impozantní pocta největšímu umělci všech dob, jeho genialitě, jeho oddanosti hudbě a tanci, jak silným inspiračním zdrojem zůstává i mnoho let po své smrti, v kolika srdcích a myslích lidí z celého světa stále žije, stále a stále motivuje, povzbuzuje, pozvedá úsilí ostatních, úžasné, tak rád bych takové vystoupení viděl ve skutečnosti, ale i za televizní zprostředkování jsem velmi vděčný a alespoň v nahrávce si ho s potěšením uchovám, skvělé, díky za uvedení.

241. Pro mne jednoznačně nejsilnější žánrové dílo roku, ideový příval, fascinující, mocný, schopný bořit překážky v našem omezeném chápání, jsme zasažení explozí tvořivosti, zaskočení divokou živelností, bezohledně dravou hravostí, proto ta rozpačitá odezva, to chabé, nejisté přijetí, proto ta neschopnost se srozumitelně k dílu vyjádřit, prostě není nic čeho se bezpečně zachytit, jak tak zběsilému dění vzdorovat, zbývá jen jediné, prostě podlehnout, nechat se strhnout a ovládnout, stejně nevyhnutelně, jako hlavní aktérka příběhu, Lucy, mladá žena, které okolnosti dostanou do situace, v níž nemá rovněž na vybranou, když se jí do organismu nekontrolovaně uvolní droga s překvapivě stimulujícími účinky ovlivňujícími úroveň vědomí, ve sledu překotných přeměn se rozvine její potenciál vnímání mimo jakékoliv představitelné meze, uvolní v ní dříve blokované schopnosti a spustí tak události spádem utržené laviny, bezohledně se ženoucí a ničící vše, co se jí postaví či jen připlete do cesty, skvělá, vtipná a současně i napínavá podívaná, provokující svou všudypřítomnou nadsázkou, jsem opravdu nadšený, k takovému filmu se rád opakovaně vrátím, bravo!!!

240. Gravitace, nejen projev duchovní jednoty a vzájemné soudržnosti Vesmíru, ale i velmi mocné filmové dílo, ve vyjádření s převahou důrazu na naši emocionální složku vnímání, právě od jejího rozpětí se odvíjí náš osobní divácký prožitek, samotný příběh je spíše v pozadí, tvoří jej jen jednoduchý rámec událostí, které děj pohání s prudkostí téměř srovnatelnou s účinkem setrvačných sil působících na vše, co se na oběžné dráze vzájemně střetne, najednou, až tisíce kilometrů vzdálení od Země si máme možnost uvědomit , jak jsme s ní existenčně sepětí, jaké mimořádné jistoty nám ona, jako ochranitelská matka, poskytuje, jak pevně nás svou neustávající gravitační silou tiskne, jakoby v náručí, cítíme se mnohdy spoutáni a omezení, když se toužíme vyprostit a vzlétnout, Gravitace, jako pocta, pokorné vyjádření vděčnosti Zemi, našemu domovu. Zajímavý komentář: Fridecka

239. Má první divácká zkušenost s filmem z festivalové řady Jeden svět, velmi svěží, poutavý dokument, který nás dokáže snadno podnítit i k velmi překvapivým úvahám a zamyšlení, ano, bez pochyb jde o ojedinělý, originální experiment, ale i o hazardní počin ohrožující zdraví i život obou mladíků, snaha odpovědět na otázku po smyslu takového počínání se může pro nás stát tím hlavním podnětem k přemýšlení, ani pro ně dva samotné není jednoznačná odpověď snadná, i oni si jí často, v konfrontaci s neočekávaně obtížnou realitou pokládají, právě smysl všeho počínání procházel po celý čas velmi pozoruhodným vývojem, stejně tak jako se vyvíjeli pod vlivem nových, nezvyklých podmínek a situací oni dva, jejich snaha přizpůsobit se, přežít a zároveň si i přes překážky udržet možnost věnovat se svým oblíbeným aktivitám, je nejvíce lidsky posunula a pro nás ostatní může být silným povzbuzením, i když se nestaneme jejich následovníky.

238. Náš život je jen tak těžký, jak rozhodně se obtížím v něm postavíme, až obtěžkaní vlastními nezdary si uvědomíme jeho skutečnou tíži, jak draho platíme, abychom získali ztracené jistoty, čeho se vzdát, jak mnoho obětovat, jen aby náš život dostal opět smysluplný směr a řád, tak závažné jsou úvahy, k nimž je tragickými okolnostmi dovedena Alice, po nehodě manžela zůstává sama s dospívajícím synem, bez pomoci, jen s penězi z prodeje věcí z jejich domácnosti, je postavena před volbu a rozhodování, které do jejího života dříve nepatřilo, přesto musí jednat, zajistit sobě a synovi zázemí, odklady, ani otálení si nemůže dovolit, tak se s oběma vydáváme na dalekou cestu, hledat společně místo, kde začít znovu život, kde i přes omyly a vzájemná nedorozumění vytvořit pro sebe domov. Úžasně pravdivý film o životě, skvěle herecky obsazený i režijně vedený.

237. Odlehčený, úsměvný příběh, spíše pro naše pobavení, než pro nějaké závažné poučení, moudrým se člověk nerodí, ale může se moudrým postupně stát, třeba právě skrze takové chyby, jakým vinou své nezkušenosti podlehla šestnáctiletá studentka, hezká, ve studiu úspěšná, ale ještě naivně důvěřivá slečna, stačilo velmi málo, jen aby jí někdo protřele zběhlý oslovil, zahrnul lichotkami, naplnil některou z jejich dívčích tužeb, o kterých si její vrstevnice mohli jen mezi sebou závistivě povídat, a ona je spolehlivě lapená, i přes výhrady a varování, jakoby omámená upadá do područí o mnoho let staršího muže, ženatého, s rodinou, ale bezohledného, bez výčitek vypočítavého dobrodruha, který s obratností zkušeného obchodníka využívá každé její slabiny, udržuje si vliv, ovládá nejen ji, ale pro mne nepochopitelně i její rodiče, kteří měli být podle mne těmi nejopatrnějšími a včas předejít událostem, které nemusely skončit pro všechny jen trpkým rozčarováním, ale tak měl patrně film vyznít, s milosrdnou shovívavostí pro všechny, bez následků, kterých by bylo nutné opravdu hluboce litovat.

236. Film, ke kterému jsem se musel několikrát vrátit a pokoušet se opakovaně, vždy znovu a znovu, při každém dalším shlédnutí o jiný náhled, ano, je to zvláštní, obtížněji uchopitelné dílo, bez pochyb, ale proto ne horší, jak se opět v hodnoceních potvrzuje, jen se jimi nenechat předčasně odradit, vytrvat i třeba sám a pokusit se porozumět, nechat se dotknout námětem, který je velkou částí vyprávění propojen s jiným rozměrem reality, ne jen tím hmotným, smysly uchopitelným, téma kontinuity existence, kdy ti, co nás fyzicky opustili, zůstávají v našich srdcích a myslích s námi a my s nimi pevným poutem propojení, násilná smrt dospívající dívky, nenaplněná očekávání, zmařené iluze a ideály, místo radosti smutek, tragédie ukončeného života, film nás ale nadmíru nejitří, spíše utěšuje, tlumí bolest ze ztráty milovaných, je milosrdný i přes krutost činů, vede nás k přijetí a usmíření, nepodněcuje konfrontaci. Díky!!!