Willy Kufalt

Když jsem zde poprvé před lety na tento film narazil, vůbec bych si vzhledem k názvu nepomyslel, že se na něj jednou podívám. Když jsem se obtížně, s nepříjemnými pocity až odporem u záběrů na násilí se psy a navíc jistou nechutí i k postavám, prokousával první povídkou, rovněž by mě nenapadlo, že filmu nadělím 4 hvězdičky... ale s režisérem Iñárritu v nejlepší formě je asi možné leccos. I čistě papírově neuvěřitelná povídka s pobýváním pejska pod podlahou se může změnit v emocionální smršť na vlně několika katarzí. Amores perros je film, který mě svou syrově autentickou atmosférou nakonec dostal a chtě nechtě přiměl k sledování s plným zájmem, přestože jsem se na začátku po prvních minutách konfrontace tomu mírně bránil. Jenže neklidné akční tempo první povídky mě stejně občas donutilo ke střehu... a u dalších dvou napínavých povídek, nakolik zčásti mnohem poklidnějších, jsem se již vyloženě vezl na vlně příběhu a do jisté míry i nacházel soucit s vybranými postavami, přestože rozpolcenost a až temperamentně drsná životnost charakterů ve vypjatých scénách většinou brání k plnému zachování si sympatií. Zdařilé je i propojování tří povídek, odvíjející se od úvodního vyvrcholení, což je oxymoron, jaký by mě až do zhlédnutí tohoto filmu zřejmě nikdy nepřišel na um... a postava starého chovatela pejsků, proti davu i vysloveně žijícího, nesmírně osobitá. [75%]

Filmů s výhradně mužským obsazenstvím bych v paměti aspoň pár vylovil (třeba ze stejného roku Oáza), ale film, v němž vystupují pouze ženy (nepočítáme-li neslyšený hlas manžela jedné z nich na druhé straně telefonu), mi přijde aspoň v této chvíli jako menší unikát. Naštěstí je scénář plný psychologie, úvah nad životem obecně a rozvíjí více témat, s přirozeným spěním k lesbickému motivu, že být divákem opačného pohlaví nemusí být vůbec překážkou. Částečnou překážku jsem ale začal vnímat ve výrazné odtažité stylizaci, skrze níž na mě film působil místy trochu uměle a tím i méně silně, než by mohl. Spoustou konverzace, psychologie v komorním stylu mi Hořké slzy Petry von Kantové připomněly Ingmara Bergmana a filmy jako Persona či Scény z manželského života, z nichž jsem mnohé viděl loni a emočně zapůsobily na mě mnohem víc, přestože mě jejich sledování podobně vyčerpalo. Tady ale ten zásah až na pár krátkých záblesků ne a ne přijít a v hysterické scéně s jakýmsi „zblížením“ s panenkou na podlaze mě už ona vyumělkovanost mírně štvala... Rainera W. Fassbindera uznávám a dobrá polovina z asi 12 mnou viděných filmů se mi od něj vyloženě hodně líbila, ale tady mi připadalo, že kdyby stejný scénář natočil zaměnitelný, ale řemeselně zručný režisér běžných TV inscenací, dost možná by se pro mě konal i silnější zážitek. [65%]

Bizarní přehlídka násilných krutostí a zvrhlostí (minimálně 2x jsem si zakrýval obrazovku rukama...), ve vrcholné scéně s jazykem dovršena krvavým potokem všude kolem stříkajícího patosu, je jedním z důvodů, proč jsem si ani na další pokus nepotykal s jihokorejskou žánrovou tvorbou... Úvod mě přitom nadchl, stejně jako následně okamžité vhození do situace, kdy divák absolutně netuší, proč je hlavní postava najednou uvězněna, a ani pozdější vývoj děje, kdy se schéma chystané pomsty stává již očekávaným, není vzhledem k postupnému pátrání nijak jednotvárný, ale s gradujícím zamícháváním výše zmíněných ingrediencí se ukázalo, že Old Boy není filmem pro mě. I tak v rámci možností musím vyzvednout působivou režii vícera scén, které mě po stránce vizuálu nebo atmosféry přes veškerou nechuť i lhostejnost na nějakou chvíli opakovaně vtáhla. Třetí hvězdičku uděluji především za skvostný symfonický soundtrack, jaký v tomto případě dokázal pro mě výrazně pozvednout i film, s jehož stylem a částečně i obsahem jsem se často míjel. [55%]