Je to i můj život

Velice zajímavý námět podle stejnojmenné knižní předlohy se sympatickou a dobře hrající Abigail Breslin. Bohužel scénář a ztvárnění zas až tak zajímavý jak na první pohled vypadá není a už od první třetiny se tu děj místy neuvěřitelně vleče. Postavy nejsou ani více vykresleny a tudíž mi bylo jedno co cítí a emoce z tohoto snímku se tudíž ani nestačily projevit. [5/10] (31.10.2009)

Naprosto uplakaný film, sice jsem tak nějak tuto pointu čekala, ale to nevadí. Docela těm sourozencům závidím jejich vztah, tak pěkný ho já a moje sestra mít nikdy nebudeme, ale možná je to vygenerováno nemocí, kdyby nepropukla, nebyli by všichni k sobě třeba tak hodní... kdo ví. Ale nastaly chvíli, které mě moc nebavily - třeba vztah dvou nemocných, prostě už jsem čekala, kdy smrtka zaťuká. Tak nějak jsem si ke konci filmu říkala: "Tak už umři." A když se tak stalo, ani jsem neplakala, smutnější mi přišly jiné věci. Takové slabší 4*. (23.01.2011)

O lidské bolesti s úctou. Neb ona je tím hlavním hybatelem, ta která inspiruje. Kate je človíček s pletenou čepičkou, čekající na sestřin poklad. Má bublifuk a každá prasklá bublina značí bližící se konec. Myslím. Taky myslím, že je lepší se s věcmi vyrovnávat. Dlouho jsem neviděl tak rozporuplný film, jehož mnohotematičnost a především síla vyprávění, mě zadupe a nepustí. Slyším výtky a souhlasím. Konec dře a strašně chce, aby se divák vypustil z podoby a vypařil se do éteru. Pak si ale vybavím Kate a její poslední přerod v holku, kdy sestupuje ze schodů, připravená na bál. Do té doby klidná bedna má, vybafá poslední sousto emocí a vyšle do mozku zprávu: v tomhle případě srdce nekrotit a umlkne! "Vždyť je to i můj život!" (07.03.2010)

"Chci žalovat rodiče o právo nakládat se svým tělem." A já s Annou snaživě souhlasím. Taková je totiž role muže v tomto filmu - být sympatickou oporou a nechat malé i velké dámy rozpoutat vlnu emocí. Přiznám se, že filmy proklamující již svým námětem touhu vyvolat pláč obecenstva u mne dopředu vyvolávají ostražitý odpor, ale s trochou zdráhání musím konstatovat, že tento se celkem povedl. (16.08.2016)

Příběhy s podobným poselstvím jedině kvituji a respektuji, ale tenhle ambiciózní kýč mě za srdce bohužel příliš nechytl. Cassavetes má dobře napsaný scénář, kde promyšlené časové skoky zvýrazňují hloubku i emocionální stopu, kterou za sebou až existenciálně pohnutý vztah ústředních postav v průběhu děje zanechává, ale jako režisér tenhle povrchní humanista nudí - film nejenže probíhá i končí naprosto očekávaně, ale hlavně se zdá, že drží pohromadě pouze zásluhou procítěných hereckých výkonů. Vše ostatní je sice velice profesionální a dojemné, ale nikoli oním osobním, realisticky-uměleckým způsobem jako v případě Lasse Hallstroma, nýbrž strojově, samoúčelně a zcela neosobně. Škoda... 65% (07.11.2015)