Hmyz

Na film jsem byl zvědavý, protože mám jeho tvůrce v oblibě, bohužel jsem se ale neubránil značnému zklamání. Ten scénář, forma nebo co to vlastně je, je zde tak - nenapadá mě jiné slovo než - zvláštní, že jsem si k tomu prostě cestu nenašel, celou dobu to sledoval značně nezúčastněně, místy až znuděn. Občas jsem u toho zasmál - to když z filmu sem tam probleskne starý dobrý Švankmajer - ale jako celek mě to neoslovilo, a asi jsem to nepochopil (protože mi přišlo, že Švankmajer je zde zcela suverénní a naprosto každý záběr a scéna tam má pro něj svůj smysl, což mě fascinuje, protože já to tam prostě nevidím, bohužel). A dost by mě zajímalo, co si o tom mysleli herci během natáčení, jestli to prostě brali jako práci jako každou jinou a mysleli si o tom své, nebo jestli je fakt Švankmajer přesvědčil a viděli v tom ten smysl, který tolika divákům snímku včetně mě unikl. (22.09.2018)

Vzhledem k tomu, že ještě Šílení považuju za špičkové, jsem neměl důvod očekávat, že je Švankmajer za zenitem - takže neberu jako výhru, že tenhle Deadpool pro intelektuály není přímo špatný. Má několik zajímavých momentů, několik ukázek důmyslnosti (už chvíle, kdy Švankmajer "musí" opakovat záběr, ve kterém avizuje, že scénář vznikl na jedno posezení, je v dobrém slova smyslu symptomatická pro humor a smysl filmu). Určité zastaralost na mě ale sálá. Celá linie s bořením čtvrté stěny je v důsledku spíš banální a v době snadné viditelnosti do zákulisí každého filmu díky různým internetovým klipům působí strašně neobjevně. Na jednu stranu oceňuju výrazné oddalování uspokojení diváka a narušování potenciálních vrcholných scén, ale tenhle gimmick se mi celkem rychle okoukal. Ke konci jsem jen přemýšlel, kde končí tumpachovost záměrná a kde už se odhaluje limit tvůrce (například prostříhávání na akci s Lábusem, která se vždy po dobu nepřítomnosti diváka úplně zastavila - měl být i tohle metakomentář, nebo jde prostě o vypravěčskou chybu?). Abych to nějak shrnul, Hmyz působí jako film vynikajícího a důmyslného filmaře, který už ale vymýšlí a inovuje tak odděleně od světa, že mu prostě nestačí. Je cosi smutného na scénách, které mají zjevně překypovat podvratností a nekonvenčností, ale prostě nestíhají dnešnímu kontextu. Pro někoho bude tohle vytržení z dneška atraktivní a vlastně to chápu, ale osobně to ve mně vyvolávalo spíš lítost. Lítostí k tomu, že i lidi jako Švankmajer musí zestárnout a že se to (s velkou pravděpodobností a jen občasnými výjimkami) musí projevit na jejich tvorbě. Není to lítost nad Švankmajerem jako takovým, který našel i ve svém věku dost energie natočit film, ale nad lidskou smrtelností a nad tím, že Švankmajerův talent není nesmrtelný a nebude se manifestovat napořád. (12.02.2018)

Švankmajer se loučí s filmovou tvorbou – dílem, v němž zůstává jako vždy svébytný a věrný svému stylu, avšak zároveň jsem se nemohl zbavit dojmu, že už šlape jen na půl plynu. Hmyz na mě působil jako experiment snažící se mj. nechat splynout několik umění... a tak se Čapkova hra zkouší nejdříve u stolu za mikrofony, kdy jsem měl pocit, že točí rozhlasovou hru, posléze už na divadelním jevišti a zároveň u toho je přítomen filmový režisér (sám Švankmajer), který z děje hry točí film. Svou výstavbou mi však film připadal samoúčelně zmatený, zejména zařazením některých pasážích ze zákulisí výroby filmu, které připomínají bonusový materiál, ale zde jsou vloženy uprostřed snímku a celek za mě spíše rozmělňují. Objevují se i Švankmajerovy typické animace, ač v tak nevýrazné míře, že jejich přítomnost vyvolá spíš jen nostalgické vzpomínky na to, co pan režisér celý život točil. Hmyz je možná především režisérovým dárkem pro jeho skalní fanoušky a možná ani nelze očekávat víc. Já si Švankmajera hodně cením, ale tento film si spíše zařadím k těm, které mě oslovily méně, přestože jedna z myšlenek spočívající v tom, že dokonalý počin či umění se skládá z drobných, dokonale provedených maličkostí, je rozhodně podnětná. Bohužel označit tento film za dokonalý už nedokážu, když mám skoro na všech frontách výhrady. Celý absurdně laděný proces zkoušení mě tu často bavilo sledovat, přestože některé „kreace“ postav extrémně neschopných herců už pro mě byly hůře strávitelné. Vyzdvihnout si určitě zaslouží Jaromír Dulava, který skvěle dominoval celému ansámblu a možná by i výsledku prospělo, kdyby se film ještě více soustředil na jeho herecké sólo v roli režiséra. [65%] (15.12.2022)

Před čtyřiapadesáti lety započal mistr českého surrealismu svůj dodnes nikým nepřekonaný, zcela originální filmový styl...navzdory všemu. Dříve pokrytečtí soudruzi, dnes usměvaví sponzoři, kteří z filmu udělají prezentaci svého podnikatelského záměru a vše je pro ně jen investice. Švankmajerův geniální tvůrčí talent, navzdory všemu, diktuje i v roce 2018, ve své podstatě neuvěřitelné, i když se muselo čekat, dělat sbírky...ale o tom to současné umění asi také je. V letech, kdy ještě ve světě stále nebylo nalezeno dno, kam lze po tvůrčí stránce klesnout, v době, ve které se česko-slovenská tvorba mění v záměrně přelouhovaný čajíček s kapkou vždy trochu jiného příběhu, v těchto časech si mistr stále hraje, jede si své a po svém a mě opět baví každý záběr i celá absurdnost tohoto díla, které je ovšem schopno silnou podstatu předlohy velmi výstižně sdělit. Opět skvělá předmluva, dokonalé prostředí a rozdělení rolí, výběr herců je pro mě velmi povedený. Profesionální herec vedlejších rolí Dulava se konečně dočkal, fantasticky úlisný, herecký kanón Lichý, ajznboňák, recitující v polospánku krále Leara, nestárnoucí dáma staré, dobré československé filmové školy, jedna z nejtalentovanějších hereček současnosti v neodolatelné roli Jitušky larvičky, Lábus v nejlepší formě a Budař, který se v této velké konkurenci vůbec neztratil, proto tu také je, že ano? Neztratila se ani zmíněná podstata společenské alegorie bratří Čapků, jež je naprosto skvěle podchycena v rozkošné scéně Larvička - Tulák - Parazit. A co pro nás, doživotní obdivovatele, může mistr udělat ještě navíc? Nechat nás nahlédnout do své kuchyně. Děkuji moc, každý Váš počin je poctivý, precizní originál, kterého většina tvůrců nedosáhne za celý život. [Filmový klub Citadela] (21.03.2018)

Hledal jsem (marně) na všeznalecké síti (co na ní není, to neexistuje), jaký je finanční poměr (nejlépe v dolarech) nákladů dosud investovaných do vyhubení hmyzu (i když se to dnes už nedělá plošeně, ale selektivně) a na vyhubení lidí (to se dělalo selektivně vždycky). Ani jedno se dosud nepodařilo, a pokud se to podaří, tak to určitě nebude na straně třetihorního hmyzu. Co jen jsme se netápili s "americkým broukem", a stále ho nalézám na zahradě ve společnosti berušek (i když brambory nepěstuji) a dívám se na lidi sbírající ho na svém malém políčku.. Zřejmě poslední opus Jana Švankmajera se rozhodně vyhýbá senilně erotickým vizím, jako třeba jeho kolegové Menzl či Jakubisko. Jeho feérie čapkovského "(Ze života) hmyzu je příjemným rozptýlením po práci na zahradě. Rozdělení "hmyzích rolí" (tedy divadelnách) je sice dost podezřelé a jejich interakce dost svérázné, a možná ani překvapení není vždy na divácké rovině. Švankmajer to vysvětluje či omlouvá "automatickým psaním", tedy činností svéráznou a podezřelou, která ve mně vždycky budila pochyby. (I tento text píšu "automaticky", nemám nic připraveno, navíc tak píšu vždycky.) Něco, co se zhmotní do myšlenky či slov, či dokonce písma, ztrácí svoji bezprostřední autenticitu. (Sysifos, Klub českých skeptiků to hodnotí takto: "Při automatickém psaní je text nebo kresba řízena podvědomými impulsy, které ovlivňují svalstvo ruky bez plného vědomí pisatele nebo kreslíře. Jde v podstatě o tzv. ideomotorický pohyb, jaký se uplatňuje při proutkaření. Jako prostředek k relaxaci a odstranění stresů je to jistě metoda vhodná." Nedávno zesnulý surrealista Milan Nápravník mě za to proklel jako heretika, protože tím napadám samou podstatu učení, přestože JEHO automatické psaní považuji za velmi dobrou literaturu. (05.09.2019)