Hmyz

V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek... (20.02.2018)

Tenhle film je... Krásně divnej. Sice postrádá dokonalou, surreální úchylnost a magoření, které mám od Švankmajera nejraději (Šílení), ale i tak se najde pár dobrých momentů, které dokáží zapůsobit tím správně nepochopitelným způsobem a tam, kde film začne ztrácet dech, přichází velké osvěžení, v podobě scén ze samotného natáčení, což je část filmu, které jsem se hodně bál, ale nakonec tohle stříhání fikčního děje a natáčení působí hrozně osvěžujícím dojmem a je vzájemně v dobrém poměru. A přestože je tu animace dost málo, vůbec to nevadí, protože je tu hned několik hereckých koncertů a ať už se jedná o nádherně nesympatického Dulavu, nebo Lábusovská variace na Indiana Jonese, kde je místo obřího šutru nadměrná koule pana hovnivála, je pořád na co koukat. Tady fakt nemá smysl, hledat smysl. Buď to diváka baví, nebo ne, nic mezi tím. (12.01.2019)

Filmy Jana Švankmajera nejsou pro každého a bohužel já se k této skupince lidí řadím. Beru jej jako umělce, výtvarníka a animátora. Má osobitý styl a už je ze záběru na rozsypané zápalky na staré podlaze z prken poznáte jeho styl a vidění světa či reality aniž by jste věděli z úvodních titulků, že koukáte na jeho film. Mám rád tu krásu detailu, celek mi však často uniká. U jeho filmů mívám pocit, že si je točil pro sebe, aby něco niterně svého sdělil, aby uvolnil přetlak. To je práce všech umělců, záleží však jak srozumitelně to těm venku podají. U něj ne vždycky mám ten pocit, že jej chápu. A tak tu nebudu sázet řady hvězd a psát o vyvrcholeníé jeho tvorby tímto filmem jako jiní, kterým se to možná pochopit podařilo. Téma zpracování ďivadelní hry pánů Čapků bylo ale zajímavé i to, že jsme vlastně sledovali v rámci hlavního filmu i film o filmu... A trochu jsme měli možnost nakouknout do Švankmajerovy alchymistické kuchyňě, což také nebylo k zahození. Herci hráli parádně, hlavně pan Dulava se mi líbil. A pěkný byl i ten závěr, kdy se nikdo při zamykání domu nepozastavil nad tím, že ochotnictvo už není klompletní... Dávám tedy za 3 kuličky brouka potemníka. * * * (05.08.2018)

Švankmajerovu surrealistickou komedii jsem bohužel neviděl v kině. V lecčem je to esence prvků známých z jeho dřívějších filmů, ale navíc to máme včetně filmu o filmu a autorské předmluvy. Bratři Čapkové by se asi podivili, a dobře jim tak! U té předmluvy jsem ještě tápal, ale pak už jsem se vlastně bavil nepředvídatelností filmu. U posledního filmu bych si mohl dovolit i zabilancovat: Švankmajerovy filmy sice mám rád, ale z těch celovečerních to u mne vlastně žádný na nejvyšší hodnocení nedotáhl. Nechtěl by Mistr přidat ještě aspoň nějaký kraťas? (06.09.2019)

Vzhledem k tomu, že ještě Šílení považuju za špičkové, jsem neměl důvod očekávat, že je Švankmajer za zenitem - takže neberu jako výhru, že tenhle Deadpool pro intelektuály není přímo špatný. Má několik zajímavých momentů, několik ukázek důmyslnosti (už chvíle, kdy Švankmajer "musí" opakovat záběr, ve kterém avizuje, že scénář vznikl na jedno posezení, je v dobrém slova smyslu symptomatická pro humor a smysl filmu). Určité zastaralost na mě ale sálá. Celá linie s bořením čtvrté stěny je v důsledku spíš banální a v době snadné viditelnosti do zákulisí každého filmu díky různým internetovým klipům působí strašně neobjevně. Na jednu stranu oceňuju výrazné oddalování uspokojení diváka a narušování potenciálních vrcholných scén, ale tenhle gimmick se mi celkem rychle okoukal. Ke konci jsem jen přemýšlel, kde končí tumpachovost záměrná a kde už se odhaluje limit tvůrce (například prostříhávání na akci s Lábusem, která se vždy po dobu nepřítomnosti diváka úplně zastavila - měl být i tohle metakomentář, nebo jde prostě o vypravěčskou chybu?). Abych to nějak shrnul, Hmyz působí jako film vynikajícího a důmyslného filmaře, který už ale vymýšlí a inovuje tak odděleně od světa, že mu prostě nestačí. Je cosi smutného na scénách, které mají zjevně překypovat podvratností a nekonvenčností, ale prostě nestíhají dnešnímu kontextu. Pro někoho bude tohle vytržení z dneška atraktivní a vlastně to chápu, ale osobně to ve mně vyvolávalo spíš lítost. Lítostí k tomu, že i lidi jako Švankmajer musí zestárnout a že se to (s velkou pravděpodobností a jen občasnými výjimkami) musí projevit na jejich tvorbě. Není to lítost nad Švankmajerem jako takovým, který našel i ve svém věku dost energie natočit film, ale nad lidskou smrtelností a nad tím, že Švankmajerův talent není nesmrtelný a nebude se manifestovat napořád. (12.02.2018)