Mythago

Zbytečně podceňovaný díl, který jednoznačně má své problémy, ale ani zdaleka tak zásadní, jak by se podle profilu tady mohlo jevit. Podstatné jsou jen dva. Tím prvním je, že Halloween III se jmenuje Halloween - krom dvou scén z prvního dílu někde v pozadí v televizi nemá s touto sérií absolutně nic společného a svým stylem se zásadně vymyká. Tím druhým je, že původní scénář Nigela Kneala zřejmě ještě upravoval Tommy Lee Wallace, který svým "talentem" prohloubil béčkovost tohoto titulu. Nigel Kneale jinak totiž přichází s pro něj celkem klasickým mysteriózním thrillerem, který v sobě kloubí britskou folk hororovou rurálnost a sci-fi prvky, což v rámci britské televizní tvorby 70. a 80. let nebylo nic nezvyklého. Scénář se navíc poprvé v rámci této série snaží o jakýs takýs příběh. Přidejme navrch zatím nejbrutálnější úmrtí v sérii (byť místy extrémně absurdní), funkční a dostatečně osobitý soundtrack (First Chase je banger) a ochotu zabíjet i děti (na což si americká mainstreamová ani indie produkce netroufá většinou ani dnes). Vyjde vám tak film, který sice není děsivý, je úsměvně béčkový, místy nudí a kvalit prvního ani druhého dílu nedosahuje, nicméně objektivně si nezaslouží pohybovat se v černých číslech.

Pěkná Ashley Laurence ve filmu pro BDSM nadšence. Kultovost tohoto snímku mi však nějak uniká.

K sérii Amityville jsem přistupoval jako k restu, který je třeba dohnat, tudíž jsem od něj neměl nijak velká očekávání. Místo béčkové duchařiny jsem však dostal jedny z nejlepších klasických hororů přelomu 70. a 80. let, které jsou na mnohem vyšší úrovni než třeba první Pátek třináctého nebo Noční můra v Elm Street. Oba filmy totiž fungují jako horory i jako mysteriózní dramata s dobře napsanými postavami a dialogy. Tam, kde je v případě jiných žánrových kousků z podobného období přílišná expozice otravná, tady je naopak žádoucí, jelikož divák si je k postavám schopen rychle vytvořit vztah a sledovat jejich vzájemnou dynamiku je stejně zábavné jako sledování hororových aspektů snímků. Jsem si jistý, že svůj podíl na tom mají v případě prvního dílu Stuart Rosenberg, v případě druhého Damiano Damiani. Ani jeden z nich není totiž primárně hororový režisér a oboum se povedlo funkčně zapracovat zkušenosti z dramat, kriminálek a thrillerů, kterým se věnovali v minulosti. Zatímco první film se potýkal s vícero nedokonalostmi (vedlejší linky s knězem a detektivem, které na děj nemají žádný vliv a nebyly ani nijak ukončeny nebo SPOILER fakt, že v celém filmu nikdo nezemře SPOILER), druhý se v těchto ohledech poučil a předkládá funkčnější vyprávění okořeněné o těžká témata (incestní vztah nejstarších sourozenců), která filmu dodávají specifický nádech a osobnost. Co na prvních dílech Amityville rovněž oceňuji je snaha vyhýbat se laciným lekačkám či snaze šokovat diváka přehnaným násilím. Místo toho sází na znepokojivou atmosféru, která prostupuje oběma filmy a stále více se stupňuje. I díky tomu oba filmy zestárly s grácií a vyjma pár drobných výjimek nedochází k přehnaně "cheesy" momentům, které by moderního diváka odradily. Horor v Amityville i jeho pokračování se pro mě okamžitě staly srdcovými záležitostmi a byť jsem si vědom mnohem nižší kvality dalších dílů, pravděpodobně se jim nevyhnu.