Kuroi ame
Black Rain
Black Rain
Obsahy(1)
Po Baladě o Narajamě natočil japonský režisér Šóhei Imamura další mistrovské dílo, oceňované na festivalech po celém světě, včetně prestižní přehlídky v Cannes. Psal se 6. srpen 1945 a milionové město Hirošima se právě probudilo do dalšího dne. Dne, který navždy poznamenal jejich životy. Po atomovém výbuchu nezbyly z města nic než trosky. A právě mezi ně putuje kamera režiséra Imamury, aby divákům zprostředkovala tamní atmosféru den po jaderném výbuchu. Aby ukázala nejen kolik lidí tu tragicky zahynulo, ale také neštěstí desetitisíců, kteří přežili a byli předem odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Mezi nimi také tragédii mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli příslušnosti k postiženým rovnají nule. (Řitka video)
(více)Recenze (31)
Sice svým hodnocením snižuji to celkové o 1% (na 77%), ale nemůžu dát víc. Začátek filmu je sice výborný a správně apokalyptický, velmi sugestivně ztvárněný, ovšem příběhy přeživších už mě tak moc nezaujaly. Občas se objeví nějaká působivá scéna za doprovodu skvělé hudby, ale celkově na mě Černý déšť zapršel průměrným dojmem. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Tragédie Hiroshimy a tragédie přežití Hiroshimy. Tragédie desetitisíců těch, kteří přežili a byli tak odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Tragédie mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli její příslušnosti k postiženým rovnají nule. Především o tomto je Černý déšť. Shôhei Imamura jakoby ještě v tradiční škole japonské režie a výborná černobílá kamera Takashiho Kawamaty. ()
Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. ()
Mé první setkání se známým japonským režisérem Shoheiem Imamurou nedopadlo sice špatně, ale své tradiční výhrady k východoasijské produkci jsem si jen utvrdil. Je to ono lehké přehrávání a emocionální odlišnost, která mi podstatnou část tamní produkce odcizuje. Režisér použil černobílý materiál a záměrně se snažil vytvořit film, který jako by vznikl v 50. letech, kdy se odehrává děj jeho příběhu. Výbuch jaderné bomby je zobrazen ve flashbackcích a je mu věnována jen relativně malá část filmu. Rozhodující je popis strádání a umírání postižených řadu let po výbuchu. Imamura ukazuje, že přeživší museli čelit nejen fyzickému postižení, ale i společenské ostrakizaci. Hlavní hrdinkou je dívka, která se v japonské společnosti prakticky nedokáže provdat, protože nese cejch ozářené osoby s podlomeným zdravím. Vzhledem k tématu a zpracování je celkem logické, že snímek sklidil na festivalech slušný ohlas a dá se považovat za kvalitní pokus o vyrovnání se s japonským traumatem. Je to komorní záležitost s pro mě poněkud přetaženou stopáží, ale s řadou míst emocionálně maximálně působivých. Scéna, kde zasažený muž popisuje, jak opustil svého malého syna, kterého nedokázal vyprostit z trosek, a zanechal ho napospas blížícímu se ohni, je prostě mrazivá. Celkový dojem: 75 %. ()
O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... ()
Veľmi zaujímavo vystavaná dráma, kde viac ako na globálny dopad zhodenia atómových bomb na Japonsko je braný ohľad na to, akým spôsobom to obvplyvnilo bežné životy obyčajných ľuďí. Snažia sa vrátiť do normálneho kolobehu života, venujú sa bežným činnostiam, rodine, neprikladajúc katastrofe veľkú hodnotu. No vojna a predovšetkým symbolický Čierny dážď, navždy zmenili osudy všetkých a aj relatívne pozitívna atmosféra sa postupom deja stmavuje, zobrazujúc neodvratný koniec populácie zasiahnutej radioaktívnym ožiarením a dažďom. Pod amosféru a zážitok sa silno podpísal aj úžasný soundtrack. (9/10) ()
"Threads" zrejme nič netromfne, pričom ukážkovo podaný dopad tragického činu na ľudskú existenciu + zamýšľanie sa nad rozhodnutím zhodiť atómovú bombu na civilistov, nakoniec stačilo "len" na priemerné hodnotenie. Tie dve hodiny "neušli" ako voda, nemá to také grády, no stále je to slušná záležitosť v rámci "žánru" .. ()
Prvých 15 - 20 minút tohto čiernobieleho japonského filmu ukazuje ako vyzerala Hirošima tesne po výbuchu. Ulice plné mŕtvol, zmrzačených ľudí, hromady tehál a prachu. Táto časť je naozaj zaujímavá , ale horšie je to potom s prostrednou časťou v ktorej sa ľudia snnažia vyrovnať so situáciou.Sledujeme bežný život dedinčanov a tragédia sa spomína iba okrajovo. Samo o sebe to nie je zlé, ale vzhľadom na dobrý úvod som čakal scény hrôzy a skázy. Záver bol ale opäť výborný. Pri scéne kde si dievča pred zrkadlom pri česaní vytrhne chumáč vlasov , ma zamrazilo. Aj táto scéna a aj záver celkovo ma presvedčili a vyvážili celkový dojem. 80%. ()
Ačkoliv se z Trumana za rozkaz svrhnout atomovky dělá arcilotr, před jejich svržením s dostatečným předstihem Japonsko varoval, že USA mají zbraň nebývalé síly ať kapituluje a složí zbraně. Japonci na to nereagovali a nereagovali na to ani po svržení bomby na Hirošimu. Přitom ti co na místo dorazili z okolí jako první byli naprosto šokováni tím apokalyptickým výjevem. Musela to odnést ještě Nagasaki aby generálové a Hirohito pochopili a docvaklo jim... Když se hovoří o obětech, nemluví se paradoxně o zachráněných životec a byly to právě obě atomovky, které je ušetřily. Statisíce amerických vojáků při vylodění, na lodích v letadlech, miliony japonských zfanatizovaných a propagandou vystrašených civilistů v samotném Japonsku. Taková se odhadovala bilance ztrát. Proti tomu Normandie by byla je heřmánkovým odvarem co se týče ztrát na obou stranách. Samozřejmě, že v obou městech to nejvíce schytali civilisté... Ale bohužel civilisté jak v Německu tak v Japonsku umožnili aby se k vládě dostalo to co tam bylo... Dnes se ze všech postižených bombardováním dělají oběti, ale položme si otázku jak by se ti civilisté chovali v případě, že by Německo nebo Japonsko vyhrálo válku? Proto je mi vždy těch prostých lidí jako v tomto filmu líto, uvědomuji si ale i to B. Že to jejich země vyvolaly válku a zkázu nepředstavitelných rozměrů. Mimochodem viděli jste někdy když z rádia zaznělo, že je konec války reakce spojenců? Tu radost, výskání, házení čepic, objímání, slzy únavy, dojetí a radosti... A v tomto filmu když božský Hirohito přečetl projev o kapitulaci? Nic. Žádná reakce. A to už mleli Japonci z posledního a smyčka se utahovala víc a víc. Tokio vysmahly B-29 do základů a z Marian startovaly den co den k drtivým úderům na japosná města... Pro mne byl film zajímavý v mnoha ohledech. Jednak samozřejmě snahou ztvárnit bezprostřední následky po odletu Enoly Gay. Ale líbil se mi i ten kouzelný tradiční japonský venkov se svojí architekturou a svatyněmi, který je dnes už v moderním Japonsku tak vzácný. Muselo být složité v rámci tradic provdávat dívku u které hrozilo, že má nemoc z ozáření. A samozřejmě bylo šílené sledovat, jak si smrt vybírá svoji daň dávno po válce. Jak nahodile a někdy i nečekeně rychle. Tohle je velmi silný film. Jeho poslání je jasné. Varuje aby se lidstvo probralo a atom už nikdy nepoužívalo. A ono k tomu asi nikdy už nedojde, protože dnes už jsou lepší zbraně. Bez jaderného spadu a devastujícího žáru při uvolnění obrovské energie při štěpení jádra... Jinak doporučuji k přečtení knihu lékaře Mičihiko Hačiji - Deník z Hirošimy. Dávám za 4 malé kapříky. * * * * ()
O hirošimské katastrofě je zdánlivě známé všechno. Když se to ale vypráví na konkrétním příběhu o konkrétních lidech, kterým bomba vstoupila do života, do jejich plánů, nadějí, zkroutila jim budoucnost, je rázem jiné. Intenzivnější, bolavější, pravdivější. ()
Velkým plusem filmu je bezpochyby drobnohled namířený na jednu konkrétní rodinu, jejíž osudy po výbuchu pitvá. Bohužel tím pozitiva končí. Jedinou živoucí postavou celého snímku je posttraumatickým šokem trpící kameník Jujči. Zbytek uprchnul z muzea podchlazených voskových figurín. ()
Emocionální dopad tohoto prestižního opusu rozhodně není takový jako v případě filmů Vlákna či Den poté, nicméně jeho snaha zapůsobit na divákovu psychiku je patrná. Přesto mě tolik oceňovaný Black Rain neoslovil. První nevýhodou je možnost porovnání s výše zmiňovanými filmy, jejichž emotivní vlivy jsou daleko intenzivnější. Další nevýhoda (ačkoliv je pochopitelná) spočívá v okrajovém zaměření na události bezprostředně po výbuchu. Nákres života po 5 letech od exploze spolu s prozaickým příběhem nemá bohužel takový efekt jako úvodní minuty. 6. srpen je vyprávěn v retrospektivách a vliv na zážitek z filmu má jen minimální. Imamurovo nezpochybnitelné umění nejsem tedy prozatím schopen docenit. ()
Imamurov návrat k čiernobielemu filmu. Jeho poňatie pádu atómovej bomby na Hiroshimu je podobnou výpoveďou ako Šindové Deti Hirošimy alebo Kurosawové Žijú v strachu. S tým, že sa tu oproti iným režisérom nezaprie Imamurova povestná explicitnosť. Pochod zdevastovaným mestom je plný mŕtvol, umierajúcich ľudí a celý výjav tejto hrôzy sugestívne umocňuje strach trojice protagonistov, ktorý sa snažia pred katastrofou utiecť. Schovaný v malom mestečku potom čakajú či sa radioaktivita na ich zdraví nejako prejaví. Snaha o začlenenie do normálnej spoločnosti, spolu s dôsledkami ( psychickými aj fyzickými) tvoria z idylky dedinského života miesto, kde sa čaká na smrť. To, že šťastie mladej hrdinky zavisí na jej zdravý je motív, vďaka ktorému sa snaží Imamura ukázať na hrôzu a stratu, ktorá zasiahla Japonsko v plnej sile. A to sa netýka len staršej generácie ale aj tej mladšej. Ktorej prospekty na šťastie sa s každým dňom nenávratne strácajú. Jeden z tých Imamurových filmov, ktoré treba vidieť. Ukazuje mentalitu japonská (ktorá sa snaží s katastrofou vysporiadať) v plnej sile. ()
Čierny dážď padajúci na tých, čo prežili, plné ulice ohoretých ľudí, plávajúci mŕtvi v rieke, brat nespoznávajúci svojho brata pod množstvom spálenín, otec vyčítajúci si, že nemohol zachrániť svojho syna spod ruin, ktorý nemôže dostať z mysle jeho posledné slová "Pomôž mi, otec", polospálená matka držiaca v náručí vlastné skoro až na popol zhoreté dieťa. Také sú tie najsilnejšie scény (z Imamurovho filmu Čierny dážď) z častí, ktoré sa venujú dňu po spadnutí atómovej bomby. Zbytok je tlmený idylkou vidieckeho života, ktorá však idylkou prestáva byť, keď sa dostavujú následky ožiarenia u obyvateľov, ktorí boli počas výbuchu v Hiroshime. Príbeh je sústredený na trojicu osôb (nevlastní rodičia a dcéra) a strieda obrazy z inkriminovaného dňa s postupnými prejavmi v období potom. Film z roku 1989 je nakrútený čiernobielo, čo dodáva utrpeniu ešte viac na pôsobivosti a relatívne pokojné scény po výbuchu majú takisto niekoľko vrcholov (absolútnym u mňa bola predzáverečná scéna "pohľad matky na utrpenie dcéry"). Shohei Imamura nakrútil veľmi sugestívny film, ktorý spája šialenstvo apokalyptických obrazov so stoickým pokojom vidieckeho života, film, ktorý je viac než spomienkou na viac ako 44 000 mŕtvych v Hiroshime. ()
Velmi sugestivně působící snímek, který vypráví příběh obyčejných lidí. Několikrát jsem chtěla film stopnout, protože mi z něho nebylo zrovna moc dobře po těle, ale něco mě nutilo se dodívat až do konce. Ten konec mi ale stejně úlevu nepřinesl. Nutil mě přemýšlet. Užití černobílého filmu umocňovalo už tak zvláštní atmosféru, která byla o to působivější. ()
Popravdě mě na snímku nejvíce zaujala skutečnost, že i když jsem si Hirošimu představoval jako obrovskou oblast, kde už nic neexistuje, tak se lidé ukázali být jako šváby. Dokáží přežít v podstatě kdekoli, i když samozřejmě podmínky nejsou zrovna ideální. Jen to umírání pak může být o dost nepříjemnější. ()
Autenticita Čiernemu dažďu nechýba. Nerobí ho totiž zaujímavým a mojej pozornosti hodným Hiroshimská katastrofa ako taká, ale práve autentické zachytenie spôsobu života na japonskom vidieku po jadrovom výbuchu. Imamurovo rozhodnutie točiť na čiernobiely filmový materiál plní svoj účel dokonale, Kuroi ame tak nevyznieva ako film z konca osemdesiatych rokov, ale ako dielo natočené priamo 6. augusta 1945 a päť rokov neskôr. Táto ilúzia je dokonalá. Atómový hríb ako osud, ako prekliatie zabraňujúce slušným, avšak ožiareným bezbranným ľuďom humanistickému postaveniu v spoločnosti. Rozumné dievča odsúdené vďaka umytiu "čiernym dažďom" na veľmi nízke miesto v spoločenskom rebríčku nedovoľujúce jej vytúžene sa vydať, vojnou psychicky traumatizovaný chlapec... Pramálo kamerových jázd, dlhé statické zábery - to je už akoby trvalý režisérsky podpis Shôheia Imamuru, japonského režiséra opäť (po Balade o Narajame) venujúceho sa vykresleniu uzavretého mikrosveta v japonskej dedinke - a opäť to robí takmer bezchybne. 80% ()
ocenenia : MFF Cannes 1989 - Cena spoločnosti "Commission supérieure technique de l'image et du son" (CST) ()
Já bych možná dal i čtvrtou hvězdu, ale bohužel jsem neměl jinou možnost než to vidět v dabingu a tak mi to nepřišlo silné, jak by mi to v originálu možná přišlo. I tak mi ale vadily nedostatečně propracované postavy, na kterých to má stát, fakt, že o Hirošimě vznikly i lepší filmy a také ta nesourodost mezi tématem Hirošimy a přílišného lpění na japonských tradicích, která na sebe sice navazuje a propojuje se, ale je občas poznat, že ne zrovna dokonale. Jinak to ale není špatné, určitá propracovanost tam je, svá témata to umí nastínit dobře a za sebe nemůžu říct, že bych se za ty dvě hodiny nějak výrazněji nudil. Jen mi přijde, že tomu chybí větší síla. Možná na tom má trochu vinu i to, že se Imamura s ničím neštve a pád atomové bomby vrazí rovnou do úvodních minut, načež je drtivá většina filmu popisem toho, co se s pár postavami stalo po 5 letech. Tak trochu mám pocit, že to chce být trochu jako Ozu, jen znatelně emotivnější, ale na rozdíl od Ozua jsem zde nevnímal tu skrytou psychologii, kterou na jeho filmech tak obdivuji. Jak moc a jestli vůbec ji Imamura zvládá, budu moct posoudit až v budoucnu, jelikož od něj určitě mám v plánu i další filmy. Tenhle rozhodně není špatný, ale zatím nenacházím důvod pro udělení čtvrté hvězdy. Silné 3* ()