5x2

5x2, do tohoto součinu je citlivě vkódováno pět krátkých retrospektivních zastavení v životě jedné dvojice, pět pečlivě propracovaných dějových epizod odkrývajích proti toku času vztah Marion a Gillese, sledujeme pět jako by filmových nápověd, promyšlených indícií, se kterými by asi měl vnímavý divák vystačit a i přes takovou vypravěčskou úspornost pochopit nevyhnutelnost právě takového konce, tedy filmového začátku, můžeme si domýšlet jaké ty jejich společně prožité roky asi byly, opravdu nádhera, i když hodně trpká, přesto zřejmá nádhera, poučná, hodná hlubšího zamyšlení, právě s ubíhajícím dějem jsem si stále ostřeji uvědomoval tu nevyhnutelnost konce jejich vztahu, tu nezvratitelnost, vycházející již z počáteční povahové nesourodosti obou, ten přehlížený nesoulad, ti dva nikdy neměli být spolu, měli se bez zájmu minout, ale osud jim připravil jiný životní scénář. (07.07.2012)

Po 8 ženách jsem čekal podobně formálně vytříbený film. Dočkal jsem se, navíc nevtíravě a všedně podaný vývoj jednoho vztahu dvou lidí. Díky zvolenému plynutí času (chronologicky pozpátku v kapitolách) pátráme po příčinách krachu manželství. Naštěstí jako diváci máme prostor přemýšlet o motivacích a jednáních, o nevyřčených výčitkách.. Režisér nevysvětluje, netlačí, lacině se nepodbízí. Podařilo se myslím zachytit nezbytnost nepatrného štěstí, které je potřeba, aby se soukolí nezadrhlo a běželo dál... (06.06.2009)

Psychologické drama ze života Marion a jejího muže Gillese. Prostřednictvím retrospektivně vyprávěného příběhu postupně sledujeme pět klíčových scén nenaplněného patologického partnerského vztahu a později manželského soužití. Od emočně nejsilnější části rozvodu a realistického „sexu na rozloučenou“ pokračuje nevěrou (i když se chtějí změnit, jsou si již tak navzájem odcizení, že to asi nejde. Kdyby jen měli tu moc vrátit se do minulosti udělat ve vztahu něco jinak...), narozením dítěte, svatbou a končí seznámením. Film lze chápat jako střípky neúplné mozaikovité sondy do rozkladu partnerství. Celé to na mě působilo smutně, světobolně a až na svatbu dost skutečně. Film bych pouštěl studentům psychologie k tématu problémy manželských a partnerských vztahů. (03.02.2007)

Zajímavý film, který se odvijí opačně. Tedy od konce k začátku. Chvíli trvalo, než jsem se zorientovala, brala jsem to napřed jako vzpomínky, ale potom jsem pochopila, že se jedná o režisérův záměr. Líbilo se mi to, to zpracování. Méně už příběh, který je celkem běžný a nijak mě nešokoval, ale ani nepřekvapil. Ráda jsem se ovšem znovu, po dlouhé době, podívala na "nový" francouzský film a konstatuji, že byl dobrý. Je prostě náš- evropský. Američané by do toho určitě zamíchali prachy, advokáty a jiné zbytečnosti a stupidity. (10.06.2008)

Fešně vystrojená úvodní pětina nedokáže přebít čistou formálnost celku a duchaprosté scenáristické zkratky. Ozon si při šplhaní do výšin zajímavosti podkopl stylem zpětného vyprávění žebřík a nezbylo mu tak místo ani na pointu (z kýčovitého západu slunce ční leda bezradnost), ani na prokreslení charakterů (nepochopil jsem motivaci ani jedné z postav). Pokud to byla jen odpočinková stylovka, doufám že Ozon brzy nabere zpět svůj umný vypravěčský dech. (16.01.2005)