5x2

Příběh jednoho končícího manželství s pěti zpětnými, zřejmě klíčovými zastávkami jejich soužití. Jeden nejmenovaný uživatel by mně na to řekl, takový už je holt život, což je bezesporu pravda, ale bylo nám to naservírované docela zajímavou formou. Pár otázek mi sice zůstalo nezodpovězeno, ale možná to byl úmysl, abych mohla zapojit i svou fantazii. Ozon umí rozhodně vzbudit zvědavost na další jeho snímky: (30.08.2014)

Manželské etudy pozpátku. Film, v němž je o vztahu dvou lidí úplně všechno a (kvůli snaze o „zobecnění“) přitom nic. Nejkladněji hodnotím první část, jejíž nedýchatelné dusno na rozdíl od výtečného herectví Valerie Bruni Tedeschi nepřetrvává až do konce. Což dává smysl. Konce jsou obvykle méně příjemné než začátky. 60% Zajímavé komentáře: POMO, kleopatra, Isherwood, Gore (22.02.2009)

Zajímavý experiment. Každá z těch pěti epizod začala vcelku standartní situací, ale po chvíli se ubrala nějakým nečekaným směrem. Vyprávění od konce kupodivu nepůsobilo příliš rušivě a film mi utekl jako voda. Obsazení není tak hvězdné jako v předchozích Ozonových filmech, ale je stejně kvalitní (obzvlášť Valeria Bruni-Tedeschi). Pokud by mi autor umožnil pochopit motivace k jednání svých postav, bylo by to za pět. (05.03.2005)

Hodně smutný film o tom, jak se v každém vztahu ty dva jen míjí a těžko se hledá rovnováha, kdy by si neubližovali, ale prostě se jen měli rádi. Jen tak. Výborné herecké výkony, výborná hudba, příběhem mi film připomněl české Paralelní světy. Podle ohlasů tady film spíše ocení melancholičtější ženská polovina :-) (15.05.2006)

Nedokážu si pomoct, ale po celou dobu mi 5x2 připomínalo divadlo. Bylo to hlavně tím, že režisér a scénárista Francois Ozon celý snímek zkoncipoval do pěti dějství, ve kterých vždy představil dva stejné lidi. Jenomže ať už se jedná o počáteční rozvod (obrácená časová chronologie) výchovu syna, jeho narození, svatbu a závěrečné seznámení, pokaždé jako by divák viděl úplně odlišné lidi. Jenomže v těchto pěti hlavních bodech manželského soužití mi něco chybělo. Chyběla mi celistvost děje, který se mi odehrával před očima. Scény by totiž šli použít i jako dobrý podklad pro televizní minisérii, než jako jednotný celovečerní film. Jejich vzájemné propojení si divák musí domýšlet a ač to není nic těžkého – Ozon jako režisér se opravdu vyznamenal – právě toto „spojení“ mělo být hlavní bodem jeho „přitlačení na pilu“. Takhle divákovi zůstane pět epizod, které bude sledovat bez sebemenšího zájmu, protože film jako celek postrádá jakoukoliv atmosféru a jakýkoliv „záchytný bod“, ve kterém by jsme si mohli k postavám vytvořit vztah. Tenhle film je vlastně natolik zahleděný do sebe a sám sebe tak hýčká, že už vlastně ani nic a nikoho nepotřebuje, včetně diváka. A to je fakt stejně pevný, jako že 5x2 bude 10. Škoda, že s tím jedním by se hnout dalo. (08.07.2005)