Chuť zeleného čaje v misce rýže

Manželství, obzvláště to dohodnutné, je křehká věc. Ozu krásně demonstruje pozitiva i negativa takového svazku. Zároveň v postavě neteře zosobňuje boj s tradicemi, který je ale stejně zarputilý jako snaha starší generace zachovat je.  Ozu pohlíží na ústřední trio chápavě a jejich chování připomíná spíš umanuté děti, které občas doma lžou, aby se vyhnuli potrestání, ale ve skutečnosti v hloubi duše nechtějí své okolí zklamat. Jak je ve snímcích režiséra zvykem, nechybí humor i intimní atmosféra japonských příbytků. Přesto se tentokrát dočkáme i scén ze strýcova zaměstnání, letiště, pačinkové herny nebo závodiště. Krásný film a povznášející zážitek, pokud máte rádi Ozuovu poetiku. Sledováno za konzumace zeleného čaje (bez rýže). (07.01.2023)

Od konce 2. světové války utekla příliš krátká doba na to, aby ten rozvrat každodenních hodnot nechal Japonce v klidu a nevyryl u nich hlubokou vrásku nejen prohry na světovém poli, ale i ze změn ve společnosti. Ve filmu se objevují všechna podstatná témata své doby - dozvuky války, emancipace žen, pronikání americké kultury zatím jen v podobě knih, narušení tradičních zvyklostí včetně domluvených sňatků, závislost na hrách jako úniku, snižování role muže v rodině. O tom posledním se zdá být film především, ačkoliv pečlivě buduje spíše ony střípky jednotlivých osobností "starého" a "nového" Japonska. Ústřední postavou je zajisté postava manžela, který reprezentuje kladné hodnoty, ale především ony nadčasové věci, které nám při podobných změnách unikají - láska ke všedním drobnostem, které nám dělají radost, touha po lásce a po společnosti, po kamarádech, prostě hledat a nacházet i tak radost ze života. Ostatně sem patří i monolog manžela o samotě, že člověk může být mezi lidmi, a přesto se cítit sám. Škoda jen, že japonští herci mají tak kamenné obličeje, třeba u manželky nepozorujeme jediné emoce kromě úsměvu, což je škoda. Při tom jízlivém rozhovoru s manželem, při nejistotě sama v noci, při scéně samostatné večeře, tam to chtělo alespoň nějak zahrát i obličejem. Trochu mi příběh připomněl knihu Já nebyl u tebe, když začínalo jaro, kterou pod pseudonymem Mary Westmacotte napsala Agatha Christie. O jisté nutnosti uvědomění si potřeb druhého člověka, protože - abych citoval film - "když ji budete k sňatku nutit, dopadne její manželství jako naše" nebo "na vázance nezáleží, důležitější je spolehlivost", případně celý ten dialog o tom, jak se jí ve tvé rodině a jakou třídou se jezdí a proč on kouří levné cigarety. Jo, z mého pohledu manžela musím potvrdit, že snažit se ženě něco vysvětlit, aby manžela pochopila, je často velmi, velmi marné. Nu, a pak jsou zde drobnosti, které mne potěšily čistě subjektivně, protože třeba podobný cyklodrom máme u nás v Brně a jakých jsme tam dosahovali světových výsledků. Nebo mě pobavila myšlenka, že kuličky sledují diváky, prostě hra že by mohla být naruby. (03.05.2023)

„Všechna manželství jsou stejná.“ Když už jsem si myslel, že mě Ozu nemůže s ničím překvapit (všechny jeho filmy jsou totiž o problémech se svatbou), shlédl jsem tento film a byl jsem překvapen. Zpočátku se totiž odvíjí jako typický Ozu – mladá dívka řeší svatbu, ale pak se děj stočí na její tetu a strýce a řeší se problém soužití ženy, která chce od života víc zábavy s mužem, který je skromný a tichý. Výsledek je typicky Ozuovský, takže mi zůstal příjemný úsměv na rtu. Zpracování je klidné, kamera statická, nicméně obrazová kompozice je osvěžující svou harmonií a prostotou. (17.08.2021)

Ako ma David Lynch prekrasnu rozpravku o vitazstve dobra nad zlom, vola sa to Blue Velvet, nassky Modry samet, tak jasudziro Ozu ma Ochazuke no Aji, po nasom Chut zeleneho caje v misce ryze. Tematicky ide o polepsenu zensku, ako sa z mrchy stane polepsena zena. Manzelskym etudom som casto nerozumel, mne sa dlhodobo v tomto nedari takze asi z mojej rodovej linie bude hovno. To ale ja som s tym zmiereny, ludi je na planete dost a rodovych linii tiez. Nevermind. Jo a com viem, ze na rezisera Ozu je to dost atypicky akcne a dynamicke - vacsina jeho filmov je pomala a akcnym scenam sa vyhyba. Aj tak ale plna palba, filmovym yntelechtuanom som zase dokazal, ze aj taky obstarozny mentalny invalid ako som ja vie kto je Yasujiro Ozu a jeho filmy. 100 % (14.01.2017)

On to nakonec je dobrý film o jedné hodně sobecké ženě, která si nakonec začne vážit svého manžela, ale bohužel je to příliš dlouhé (dvě hodiny tu jsou prostě moc) a kamera mohla být víc nápaditá, takhle mě to tolik neoslovilo. Taky mi to chvílemi připadalo celé dost chladné, a to ve všech vztazích, ať to byl kdokoli s kýmkoli. Ale nebylo to vždycky, takže bych to celkově označil za celkem dobrý film. Herci zde hrají dobře, najde se zde prostor i pro pár myšlenek a závěr to má hezký, byť trochu pohádkový. Možná to mohlo jít víc do psychiky hlavních postav, ale jinak se mi to líbilo. Kdyby to mělo vynalézavější kameru, bylo to kratší nebo mě to víc bavilo, dal bych slabé 4*, takhle dávám jenom silné 3*, ale film je to dobrý. (21.03.2020)