Očazuke no adži
The Flavor of Green Tea over Rice
Režie:
Jasudžiró OzuKamera:
Júharu AcutaHudba:
Ičiró SaitóHrají:
Šin Saburi, Mičijo Kogure, Kódži Curuta, Čišú Rjú, Čikage Awašima, Keiko Cušima, Kuniko Mijake, Júko Močizuki, Jóko Kozono, Mie KitaharaRecenze (16)
Manželství, obzvláště to dohodnutné, je křehká věc. Ozu krásně demonstruje pozitiva i negativa takového svazku. Zároveň v postavě neteře zosobňuje boj s tradicemi, který je ale stejně zarputilý jako snaha starší generace zachovat je. Ozu pohlíží na ústřední trio chápavě a jejich chování připomíná spíš umanuté děti, které občas doma lžou, aby se vyhnuli potrestání, ale ve skutečnosti v hloubi duše nechtějí své okolí zklamat. Jak je ve snímcích režiséra zvykem, nechybí humor i intimní atmosféra japonských příbytků. Přesto se tentokrát dočkáme i scén ze strýcova zaměstnání, letiště, pačinkové herny nebo závodiště. Krásný film a povznášející zážitek, pokud máte rádi Ozuovu poetiku. Sledováno za konzumace zeleného čaje (bez rýže). ()
Vyzerá to na prvý pohľad ako príbeh náhleho osvietenia ženy, roky neveľmi šťastnej vo vopred dohodnutom manželstve. Nespokojnosť ženy pramení v nasledovnom. Nedokáže zmeniť manželove rituály. Vadia jej. Muž fajčí lacné, smradľavé cigarety. Vo vlaku rád cestuje treťou triedou. Hrozí uspokojenie živiteľa rodinného krbu s nízko príjmovým štandardom Ona to však má rada nóbl. On je kožený úradník so zabehanými rituálmi doma i v práci. Monotónnosť ale často zabíja manželstvá. Ženám chýba to, čo čakajú: prekvapenie zo strany partnera. Snaha zaujať niečím. V nej drieme šidlo dračice, čo by si rada ešte užila. Napríklad neviazané párty v kúpeľoch s kamoškami. Sami nemajú deti, podujmú sa teda dávať rady neteri. Na jej budúce osudy, čo sa týka výberu partnera, ale nemajú s manželom rovnaký názor. Celková komunikácia má ďaleko od láskyplného rešpektu. Je vynútená skôr každodennou rutinou prebrať nevyhnutné. Až dôjde k zlomu. Nechcem vyzrádzať dej, zovšeobecním. Čo ak tá párty pri miske ryže so zeleným čajom bola len rafinovaným ťahom manželky? Urobila tak pred kamarátkami a neterou zamilovanú sväticu, pričom zároveň s navonok čistým morálnym profilom mohla pokračovať v sérii výletov, vrtochov a saké párty. Zároveň bola dôsledkom toho, čo celý čas čakala - náhleho prekvapenia, zmeny zo strany partnera. A ešte k hodnoteniu: ak by som mal dať tomuto filmu štyri hviezdičky, tak väčšinu štvorhviezdičkových by som musel prehodnotiť. Pretože v Ozuovom filme toho bolo oveľa viac, ako som stručne načrtol. Všetko pritom podané jasne a priezračne ako ryža na tanieri a pritom myseľ diváka si to môže vyložiť storakým spôsobom. Otvorený, vnímavý film. Mňamka. ()
Příběh takřka pohádkový. I o tom jak se mávnutím kouzelného proutku (střihu) jedna sobecká a sebestředná žena po mnoha letech promění v milující, starostlivou a chápající manželku...Závěr filmu je k jeho škodě hodně zjednodušený a naivní. Stejně jako celý tento můj komentář. ()
Manželská dráma o nespokojnom živote ženy v dohodnutom manželstve. Problémom je, že napokon príde k nelogickému záveru, napriek tomu, že manželove návyky a zlozvyky nedokáže zmeniť. Očakával som viacej. ()
Od konce 2. světové války utekla příliš krátká doba na to, aby ten rozvrat každodenních hodnot nechal Japonce v klidu a nevyryl u nich hlubokou vrásku nejen prohry na světovém poli, ale i ze změn ve společnosti. Ve filmu se objevují všechna podstatná témata své doby - dozvuky války, emancipace žen, pronikání americké kultury zatím jen v podobě knih, narušení tradičních zvyklostí včetně domluvených sňatků, závislost na hrách jako úniku, snižování role muže v rodině. O tom posledním se zdá být film především, ačkoliv pečlivě buduje spíše ony střípky jednotlivých osobností "starého" a "nového" Japonska. Ústřední postavou je zajisté postava manžela, který reprezentuje kladné hodnoty, ale především ony nadčasové věci, které nám při podobných změnách unikají - láska ke všedním drobnostem, které nám dělají radost, touha po lásce a po společnosti, po kamarádech, prostě hledat a nacházet i tak radost ze života. Ostatně sem patří i monolog manžela o samotě, že člověk může být mezi lidmi, a přesto se cítit sám. Škoda jen, že japonští herci mají tak kamenné obličeje, třeba u manželky nepozorujeme jediné emoce kromě úsměvu, což je škoda. Při tom jízlivém rozhovoru s manželem, při nejistotě sama v noci, při scéně samostatné večeře, tam to chtělo alespoň nějak zahrát i obličejem. Trochu mi příběh připomněl knihu Já nebyl u tebe, když začínalo jaro, kterou pod pseudonymem Mary Westmacotte napsala Agatha Christie. O jisté nutnosti uvědomění si potřeb druhého člověka, protože - abych citoval film - "když ji budete k sňatku nutit, dopadne její manželství jako naše" nebo "na vázance nezáleží, důležitější je spolehlivost", případně celý ten dialog o tom, jak se jí ve tvé rodině a jakou třídou se jezdí a proč on kouří levné cigarety. Jo, z mého pohledu manžela musím potvrdit, že snažit se ženě něco vysvětlit, aby manžela pochopila, je často velmi, velmi marné. Nu, a pak jsou zde drobnosti, které mne potěšily čistě subjektivně, protože třeba podobný cyklodrom máme u nás v Brně a jakých jsme tam dosahovali světových výsledků. Nebo mě pobavila myšlenka, že kuličky sledují diváky, prostě hra že by mohla být naruby. ()
Jak naložit s vlastním životem, který nám předepsal kdosi jiný, zvláště pak manželská smlouva? Chuť zeleného čaje v misce rýže není mdlá nebo melancholická ani jitřivá či vzrušující. Je silná tím, čím slabost dokáže postihnout celý svět, když se skloní a ucítí trpkost i sladkost přijatého břemene… Tento snímek nesvědčí ani o lásce ani o sebezapření, ale o cestě. O takové pěšině, která se z houštin a mokřin jediná smysluplná vynořila. ()
Manželský život může být stejně fádní a monotónní jako obyčejná porce rýže zalitá zeleným čajem. Česká alternativa by asi nabízela šťouchané brambory (s mlékem) nebo chleba s máslem. Kdo se však pořádně vynasnaží a nezdráhá se koštnout, pozná, že jeho chuť je vynikající. Tradičně největší předností i tohoto Ozuova filmu jsou lidské rysy a vzájemné ovlivňování jeho podmanivých postav. ()
Na Ozuho atypicky akčné a dynamické. Odpútal sa od svojich typických zorných podhľadov z pozície sediaceho dieťaťa a dáva do pozornosti komplikovaný vzťah dlhoročného manželstva, ktorý si potrebuje určité veci vyjasniť a prediskutovať. Naruseho poetickejší pohľad na túto tému mi ale prišiel kúzelnejší a viac implikujúcejší ono povestné ázijské čaro. A trošku ma mrzí, že napriek tomu, že Šin Saburi dáva s ľahkosťou zabudnúť na Čišú Rjúho (a ktorý pôsobí mimoriadne prirodzene) nemá vytvorené to abstraktné pole, ktorým Ozu koordinuje svoje vrcholné diela. Oplatí sa vidieť, niektoré humornejšie pasáže dokážu ladiť s tými dramatickými, ale vo výsledku sa mi nedostavilo "to", s čím som pred projekciou dúfal. ()
On to nakonec je dobrý film o jedné hodně sobecké ženě, která si nakonec začne vážit svého manžela, ale bohužel je to příliš dlouhé (dvě hodiny tu jsou prostě moc) a kamera mohla být víc nápaditá, takhle mě to tolik neoslovilo. Taky mi to chvílemi připadalo celé dost chladné, a to ve všech vztazích, ať to byl kdokoli s kýmkoli. Ale nebylo to vždycky, takže bych to celkově označil za celkem dobrý film. Herci zde hrají dobře, najde se zde prostor i pro pár myšlenek a závěr to má hezký, byť trochu pohádkový. Možná to mohlo jít víc do psychiky hlavních postav, ale jinak se mi to líbilo. Kdyby to mělo vynalézavější kameru, bylo to kratší nebo mě to víc bavilo, dal bych slabé 4*, takhle dávám jenom silné 3*, ale film je to dobrý. ()
Ako ma David Lynch prekrasnu rozpravku o vitazstve dobra nad zlom, vola sa to Blue Velvet, nassky Modry samet, tak jasudziro Ozu ma Ochazuke no Aji, po nasom Chut zeleneho caje v misce ryze. Tematicky ide o polepsenu zensku, ako sa z mrchy stane polepsena zena. Manzelskym etudom som casto nerozumel, mne sa dlhodobo v tomto nedari takze asi z mojej rodovej linie bude hovno. To ale ja som s tym zmiereny, ludi je na planete dost a rodovych linii tiez. Nevermind. Jo a com viem, ze na rezisera Ozu je to dost atypicky akcne a dynamicke - vacsina jeho filmov je pomala a akcnym scenam sa vyhyba. Aj tak ale plna palba, filmovym yntelechtuanom som zase dokazal, ze aj taky obstarozny mentalny invalid ako som ja vie kto je Yasujiro Ozu a jeho filmy. 100 % ()
Vlastně je to pohádka o tom, jak se ze sobecké a panovačné mrchy stane milá a pokorná ženuška. Příběh jednoduchý, místy až naivní, ale stejně mě ta japonská atmosféra, kdy manželé sedí na zemi, jedí rýží, popíjejí čaj, dostala na kolena. V jednoduchosti je opravdu krása. ()
Zvlastni, pomaly a slozite uchopitelny film, kde se vlastne tak nejak nic nedeje, a v podstate nabada k tomu, ze zena ma uctivat sveho muze. Ale nevim... Natoceny je to pekne, zahrany taky, ale takovy divny... Nebo me to nejak nesedlo, nevim. ()
černobílý civilní snímek točící se kolem domluveného manželského svazku a jeho svéhlavé neteři, jež odmítá jít stejnou cestou; aneb kultivovaná romance na japonský způsob s velmi příjemnými herci. jednání postav je typicky japonské, z našeho pohledu zvláštní, ale moc hezky se na to dívá. ()
Ten chlap umi vazne dobre mrucet! ()
Můj třetí Ozu a musím říci, že po "Příběhu z Tokia" a "Sklizni obilí" jsem nevěřil, že koukám na film od stejného režiséra. "Chuť zeleného čaje" je natočena naprosto odlišným stylem, dokonce jsou zde pohyby kamery a celé to působí akčněji a odlehčeněji. Nedivím se, že tento snímek tu stále nemá popisek, protože zde žádný děj vlastně ani není... ()
„Všechna manželství jsou stejná.“ Když už jsem si myslel, že mě Ozu nemůže s ničím překvapit (všechny jeho filmy jsou totiž o problémech se svatbou), shlédl jsem tento film a byl jsem překvapen. Zpočátku se totiž odvíjí jako typický Ozu – mladá dívka řeší svatbu, ale pak se děj stočí na její tetu a strýce a řeší se problém soužití ženy, která chce od života víc zábavy s mužem, který je skromný a tichý. Výsledek je typicky Ozuovský, takže mi zůstal příjemný úsměv na rtu. Zpracování je klidné, kamera statická, nicméně obrazová kompozice je osvěžující svou harmonií a prostotou. ()