Optimisté

Byl jednou jeden pan Sam, který v dřívějších časech úspěšně bavil jako kabaretiér, a skončil opuštěný kdesi v zapadlém domku na kraji jedné londýnské ulice. Naštěstí si ho v jeden čas všimli dvě děti, které mu alespoň na chvíli věděli dopřát o něco větší smysl života a on mohl nalézt nové citové pouto... Byl jednou také jeden britský film Optimisté, ve kterém hrál sice slavný herec, ale ke své smůle tento film rovněž jaksi zapadl. V končinách česko-slovenské filmové databázy si ho všimli jenom dva aktivnější uživatelé, kteří se zmohli jen na velmi kratičké skonstatování, ale osobně mi jeho objev i opakované zhlédnutí přinesly velmi pěkný zážitek. Měl v sobě i trochu deprese a šedivého realismu opuštěných londýnských míst, ale převládala naštestí jiskra, krása, kouzlo, možná až malinko přehnaná dávka melancholie, pravidelně doplňována humorem a poezií. Měl v sobě také skvělého Petera Sellerse, který se silným zápalem a hlubokým procítěním zde odehrál (a částečně i odzpíval :)) postavu komika v ojedinělé smutné poloze. Sellersovo ztvárnění daleko staršího muže než on sám, je zde stejně fascinující jako později v mnohem známějším snímku Byl jsem při tom (1979), a to zdaleka nejen pro ten věkový rozdíl mezi postavou a hercem... K celkové spokojenosti ze Simmonsova snímku musím navíc přičíst i pěknou poetickou kameru. 90% (07.11.2019)

♪Sem tam..nebylo mi vůbec tolik špatně...Sem tam... vybavím si  jen vzpomínky matné..Ze starých časů, velký flám.  Sellersův   životopisec Optimisty označuje za depresivní a pochmurný snímek s ironickým názvem. Ano, sice se z většiny odehrává v opuštěných zchatrálých  lokacích  odlehlé část Londýna. Navíc  hlavní hrdna žije ve zchatrálé barabizně,  dostává se do melancholických stavů a venku je většinou zatažené  počasí. Ale i tak jsem se (především v první polovině) během sledování  mnohdy usmíval. Hlavně díky pravidelným pouličním písničkám, svérázným průpovídkám hlavní postavy  Sama, vznikajícímu dojemnému  vztahu, který vznikal mezi  ním a dětmi a  celé té poezii, kterou to dohromady vytvářelo. Dokonce došlo místy i na nenápadný humor (zasmál jsem, jak si Sam vydatně cukroval kávu.) Takže přes depresivní vrstvu, jak filmu, tak samotné postavy Sama, se jedná  film, který si zaslouží žánr poetický a má svoje kouzlo,  opodstatněný název i smířlívé zakončení. Nedivím se, že uvrhl Petera Sellerse  do nostalgické nálady.  Nejlepší část byl pro mě výlet do centra Londýna, kde Sama a děti navíc doplnil ještě další pouliční bavič s papouškem. Ve druhé polovině by si film  možná zasloužil trochu zkrátit, ale tak s nemyslím, že by tento film byl  ve své době kasovně  propadák a dodnes byl převážně neznámý kvůli nějaké pochmurnosti. Spíše kvůli minimalistickému  stylu vyprávění s mimem akce a postav a díky zdánlivé banálností příběhu. Ale fajnšmekrům minimálně  přes Petera Sellerse by utéct  neměl. Ten záhadný výtečník s Britských ostrovů  zde opět  fascinujícím způsobem,  opět ztvárnil úplně jinou  úplně jinak ,  další záhadnou postavu. Už když v úvodu procítěne zpívá tu písničku, věděl jsem, že mi to skončí jako citace v komentáři (:D). Jeho dětští  partneří ho ale  skvěle  doplnili. Ale on je to hezký film celkově,  se skvělou hrou  očí v závěru navrch. (02.02.2022)

Osud (a/nebo Willy Kufalt?) tomu chtěl, že v prvních dvou celých říjnových týdnech (2.10. - 15.10.), se ve virtuálním retro kině objevily dva britské snímky z počátku sedmdesátých let, jež sledovaly život děti-sourozenců uvržených do bídy a strádaní, žijících v podmínkách materiálního nedostatku, děti-sourozenců, je(n)ž se však tomuto socio-ekonomickému vyloučení nepodávají, naopak, pulsují energií, mají v sobě objevitelský pud, radost z prostého bytí a netransakčních vztahů. Díky této podobnosti se nemohu ubránit evaluačnímu srovnání (pro nezainteresované: s filmem Děti železnice). Uvědomuju, že jdu proti proudu, ale prostě nemohu jinak: lépe se mně zkrátka koukalo na Děti železnice. Optimisté se sice mohou opřít o tradičně spolehlivý výkon Petera Sellerse (díky němuž a skrze jehož postavu si budu na tento film nějakým způsobem pamatovat), působí o mnoho realističtěji (v protikladu k idylismu Děti železnice), ale tři jsou nakonec prostě více než dva, resp. sourozenecká trojice z Děti železnice u mě vítězí nad sourozeneckou dvojici z Optimistů, jejich herečtí představitelé (Jenny Agutter, Sally Thomsett, Gary Warren) mně přišli nadanější, a vůbec mě čas strávený v jejich společnosti bavil víc, byli mně sympatičtějšími. Větší problém, který však s tímto filmem mám, spočívá v tom, že se až příliš soustředí na jeden jediný mikropříběh, a to mikropříběh koupě psa, respektive SPOILER ALERT! máme tu - když si film fragmentarizujeme - asi čtyřicetiminutovou expozici, v níž se děti seznamují se zestárlým pouličním umělcem Samem (Sellers) a jeho fenečkou Belle (nápadně připomínající Marunu, psíka sociologa, publicisty a spisovatele Standy Bilera, kterou můžete znát skrz nedělní politický videoblog A2larmu Všichni tady umřeme) - tahle část pobíhání londýnskými ulicemi s písní na rtech mně přišla hrozně zdlouhavá, nekoukatelná, asi hlavně zde se zadělalo na to, že jsem se s filmem spíše minul -, pak se sestra s bratrem rozhodnou, že by si taky rádi pořídili psa, načež přichází na řadu (a zabere to skoro celý zbytek filmu) obtížné shánění peněz, pak koupě psa, následný nesouhlas rodičů a útěk děti z domova SPOILER ALERT!, strategie narativní rozbíhavosti Děti železnice, její soustředění se na rozličné události mně oslovilo více, přišlo mně více vtahujícím (skrze stále nové začátky a nové gradace se divák nemá kdy nudit!). Nicméně palec nahoru za závěrečné zjištění, že nejen chlebem s máslem je člověk živ (a o malém človíčkovi to platí dvojnásob!). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 60 % (14.10.2023)

V predošlom filme, ktorý som videl z Veľkej Británie Deti Železnice som najväčšiu slabinu filmu videl v uhladenosti až naivnosti a suchom britskom humore. A to je zaujímavé, že keď porovnávam tieto dva filmy, normálne  si mohli vymeniť názvy filmov. Lebo Deti Železnice boli tými pravými optimistami a tento by sa zas mohol volať Deti priemyselného Londýna. Lebo tu nebolo nič uhladené, ani milé a optimistické už vonkoncom nie. Je tu ukázaná tá časť Londýna, na ktorú  Londýnčania hrdí nie sú. Polorozpadnuté domy, všadeprítomná špina, smetiská či dym z priľahlých priemyselných závodov. Do toho ešte aj rodičia, čo rozhodne nepatria k chápavým ani láskavým. Je to pochmúrna , ponurá a smutná balada o deťoch, ktorí chceli len trocha pootravovať starého pána, ale prišli na to, že si môžu pomôcť vo svojich úbohých životoch obojsmerne. Deti rodičia nechápali a starého pána zas  okolie a tak sa spojilo osamelosť s detskou hravosťou. A práve toto spojenie bolo pre mna oku lahodiace. Nenarozprávalo sa ani tu až tak veľa, ale keď už Sellers začal, tak to bolo dokonalé. A chcem aj zdôrazniť, že Sellers zahral svoju rolu dokonalo, bravúrne a bez jeho vynikajúceho umenia a aj toho milého prednesu, by film aspoň v mojich očiach stratil najväčšie eso, ktorým nepochybne bol a bolo vidieť, že si to on a aj všetci na placi uvedomovali, bol nezastaviteľný a ešte aj s excelentným výkonom. Po deťoch železnice som išiel do tohto filmu s rešpektom, ale okrem toho, že príbehy sú z Veľkej Británie, tak už nič iné ich nespája a tak tento ma veľmi bavil. Radšej dávam prednosť melanchólii, pred prehnanou dokonalosťou. Silné 4*. (19.10.2023)

Britský titul: Optimisti [z deviatich brestov], sa asi najviac zameral predovšetkým na komplikované vzťahy medzi rodičmi [mamou Chrissie a otcom Bobom] a ich deťmi [dcérou Elizabeth a synom Markom], kedy akýmsi »mediátorom sporu«, by mohol byť vskutku práve najmä akýsi, pouličný umelec a psíčkar Samuel "Sam" Hall v podaní naprosto nadštandardného, hereckého prejavu: Petrom Sellersom, ktorý tento neštandardný počin, zväčša držal rovno nad Temžou. • Jednoznačne mám z titulu ako celku, povedzme, mierne rozpačitejšie pocity, za to ale ústredný protagonista, neustále zdvíhal latku hodne vysoko, a preto sa snáď napokon konečné [z]hodnotenie zaobalilo na priemerné 3*. Na jednej strane som síce predsa zhliadol i veľmi zaujímavý, herecký výkon nielen zo strany Petra Sellersa, ale taktiež i zo strán jeho priamych sekundantov: Donny Mullaneovej a Johna Chaffeyho, keď tento «charakterný trojlístok», koľkokrát vytváral pestré situácie naprieč mnohovrstvovým Londýnom, pritom zrovna zo strany Simmonsovej réžie, mi skrátka chýbala ešte i o čosi väčšia dynamika, hĺbka a spád, pretože častokrát som si úprimne myslel toto: „Na prvý pohľad sa toho v tomto dianí, udialo pomerne hodne, no v podstate po hlbšom zamyslení sa nad touto [celou] situáciou, sa toho až tak veľa vôbec neudialo, čo rozhodne vnímam, ako určité balamutenie diváka.” • APROPO → Sellersovo: mimoriadne výrazovo strhané, a k tomu i reálne strhujúce stvárnenie danej postavy, je podľa môjho názoru tým úplne najväčším lákadlom, prečo dať tomuto titulu šancu, keďže okrem toho [MI] už titul ani nijako extra zvlášť nemal vlastne ďalej čo ponúknuť!? (14.10.2023)