Chybný pohyb

Pri filmoch Wima Wendersa sa cítim, ako ryba na suchu. Pri filmoch takého Fassbindera, keď už sme v Nemecku 70tych rokov, ako ryba vo vode. Stále je to rovnako ladený ťažký art, ale jednoducho jedného chápem viac, druhého menej. Ja som mal pri tomto filme problém ani nie s obsahom, ktorý určite zmysel dáva, ale s jeho kontextom. Postavy filozofujú pri obyčajnom bezcieľnom chodení o politike, písaní, poetike v politike, minulosti národa, ale pritom sa dej neodohráva v žiadnom hmatateľnom prostredí, kde by tieto reči pôsobili viac k veci. Prečo sa o nich pri daných situáciách bavia? Ale je to už asi dobou vzniku, keď to zrejme pôsobilo prirodzenejšie a asi to bol aj zámer. Ponárať sa do myšlienkových hĺbok tohoto filmu a niekoľkých ďalších tohoto režiséra mi nespôsobuje také potešenie, ako hľadanie významu v tých Bergmanových, alebo Fassbinderových, ktoré určite nie sú jednoduchšie, alebo menej artové. A pritom sú svojou umeleckosťou aj zábavné. (20.01.2013)

Mé první setkání s tvorbou Wima Wenderse a musím říct, že velmi mimořádné, příjemné a zvláštní. Je zajímavé, jak strašně rychle mi těch sto minut uteklo. Již od počátku mě sice trochu zarážela logika v jednoduše vzniklých vztazích mezi hlavním hrdinou a postavami, s kterými se setkal. Vůbec se neznali, ale hned spolu začali podnikat "road movie." Jak jednoduše navázal vztah s dívkou, která se dívala z okna vlaku jedoucího na druhé koleji, obdržel její číslo a za chvíli se již setkali, jakoby to byli dávní přátelé. Nebo situace, že sedíte ve vlaku a najednou si k Vám přisedne dospívající, mlčenlivé děvče a opře si o Vás hlavu, mi nepřišla příliš pravděpodobná. Poté jsem nechala logiku stranou a začala se ponořovat do minimalistické psychologické sondy lidského jedince a témat, která jsou mi blízká, a jsem vždy ráda, když je na ně ve filmu zaměřena pozornost. Samota, prázdnota naší existence, odloučení, nepochopení světa, kde svět nechápe nás, lidská duše a její hloubka a filozofování o tom všem. Záběry, kde mlčení či pohledy dokáží být ještě výmluvnější než slova. Skupinka lidí, která spolu dokázala krásně mlčet a dokázali beze slov pochopit pocity a myšlení toho druhého. Dokážeme s lidmi mluvit, ale jen s málokterými máme pocit, že si dokážeme porozumět, vnímat a cítit toho druhého, i když mlčíme... (04.03.2012)

Sen. (25.10.2009)

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegung je však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg s Det Sjunde inseglet Ingmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem - Falsche Bewegung je preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie. Alice in den Städten začínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu. Falsche Bewegung na ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať. 80% (16.02.2015)

Zvláštní film. Dle individuálního vyladění diváckých preferencí ho lze hodnotit v podstatě libovolně - někomu to může přijít jako nesnesitelná nuda, jiný v tom bude vidět geniální film. Osobně jsem rád, že jsem ho viděl - s Wendersovou tvorbou se seznamuji pomalu a "Chybný pohyb" je teprve třetím filmem, který jsem od něj viděl. Až od něj budu znát více filmů, zřejmě můj názor časem více vykrystalizuje - zatím se mi Wendersovy filmy jeví jako pozoruhodné, leč poněkud nudné a podivínské experimenty, kterým jsem ne zcela přišel na chuť. Mimochodem příjemně mě zde překvapila přítomnost Hanny Schygully, německé herečky, která mě již před časem zaujala svými rolemi ve filmech mého velkého oblíbence Fassbindera. UPDATE 9.2.2019 - Napodruhé se mi to hodně líbilo - když se člověk dokáže naladit na Wendersovu poetiku a pomalý rytmus a nikam nespěchá, naskýtá se zde nevšední zážitek. Ve filmu zazní hodně zajímavých myšlenek a je plný specifické krásy, která s časem zraje jako víno - a navíc zde Nastassja Kinski (v závěrečných titulcích uvedena jako Nastassja Nakszynski) ukáže prsa (ve 14 letech!). Myslím, že se o tom filmu dá dlouho přemýšlet a rozvalovat ho v hlavě, a přijde mi škoda, že na to v dnešní době není moc čas. (11.03.2012)

Režisér sprevádza hrdinu tými najhnusnejšími zákutiami mestského i vidieckeho Nemecka a keď ho v poslednom zábere postaví pred najkrajšiu scenériu, hrdina je sklamaný. Tomu hovorím pointa. (22.01.2013)

Pro mě zatím Wendersův nejlepší film. Až mi to došrtotuje v hlavě, napíšu, víc. (04.01.2017)

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%] (28.04.2023)

Tohle bude hodně sebezpytný komentář. Takové malé nakouknutí do rozháraného nitra Giblmy. Falešný pohyb mi totiž přišel neobyčejně intimní co se týče samozřejmého odhalování vnitřních pochodů postav, které hlavní hrdina na své cestě postupně potkává. Nejtajnější obavy, sny a touhy, potlačené zážitky, které jsou ale bolestně živé. Asi není dobré pouštět si film na splín, existence se totiž zdá být ještě tíživější, prázdnota hmatatelnější. Ve výsledku mi bylo hrozně nepříjemné, že jsem Chybný pohyb neviděla sama, stejně jako Wilhelm totiž nechci, aby mé zmítání někdo viděl. (Ale v pořádku, dva díly cynického Ať jedí koláče, mě z hloubavé nálady zase dostaly.) Tezovitost? Neuvěřitelnost chování postav a násilné spojování dějových linií? Vždyť ono je to přece jedno! (24.02.2012)

Když ke mně Wenders promlouvá prostřednictvím obrazu a hudby, baví mě, a nemám nutkání řešit podivné setkávání. Jakmile postavy začnou diskutovat, no spíše plkat, začnu se ztrácet a cítím, že Wendersovi nerozumím. Tudíž s hodnocením jsem na vážkách a opět zbaběle volím střední cestu. 65% (16.03.2015)

Falešné pohybování se vpřed. (06.01.2011)

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli. (08.09.2016)

Surreálný příběh o pouti a hledání. Hlavní hrdina jako Ahasver bloudí různými světy, představovanými vesměs uzavřenými myslemi jeho nahodilých souputníků. Bez citu a bez zadostiučinění se potýká s příběhy, jejichž zobrazení nemá smysl, neboť marnost nad marnost, všechno je marnost. (22.06.2010)

Film o jednom chlapovi, který tak nějak neví co se životem, štvou ho lidi a tak se rozhodne vydat někam na cestu, aby si konečně uvědomil, co tak nějak chce. Tak sedne na vlak, postupem času potká zvláštní skupinu lidí, debatují o umění a všem možném, pak od nich odjíždí pryč a pořád neví co chce a nakonec odjíždí na nejvyšší horu Německa, kde si konečně uvědomí, že i když lidi moc nemusí, tak mu v té samotě vlastně chybí. Objeví se zde pár zajímavých myšlenek, ale jinak mě tenhle Wendersův film bůhvíproč minul. Moc mě to nezaujalo, a i když tu byly hezké záběry, chyběla mi zdě ta Wendersova klasická poetičnost. Jeden z těch slabších Wendersových filmů, ale nijak zvlášť mi to nevadí, když vím, jak skvělé filmy dokázal natočit. Ale tak nějak skrytě jsem doufal, že se mu povede přerušit tu moji sérii tříhvězdičkových filmů, jelikož jsem jich teďka viděl už 6 za sebou, ale tak pořád lepší, než kdybych je hodnotil níže. 3* (29.03.2020)

Tento film mě oslovil svými stále pokládanými otázkamy. Pokládá nám zásadní otázku proč vůbec žijeme. Za každým člověkem se skrývá jeho smutný příběh. Je to také film o osamění, o osamělosti duše, která nenalézá pochopení zrovna pro své otázky. Ne vždy to, co děláme, musí být to, co chceme. Do určité míry to považuji za vyjádření jistého myšlenkového a duchovního zmatku režiséra. Ale tuto zpověď o životní nejistotě o uvědomění životní nedokonalosti a malosti považuji za velmi zdařilou. Rüdiger Vogler v hlavní roli Wilhelma je nádherně destruktivní. (17.05.2009)

zvláštní snímek (18.03.2009)

Hlavního hrdinu podle jeho vlastních slov "nebavili lidé". S tím asi nic nenadělám. Mě zase nebavil hlavní hrdina - ani jeho společníci ... ať měli jakoukoli minulost. Nebavila mě jejich cesta, nebavily mě jejich (pseudo)intelektuální řeči ... nebavil mě příběh, který se dostal do slepé uličky a vlastně nikam nevedl. Je mi líto ... 2,5* (05.03.2012)

Film, kde se nikdo ničemu nediví a divák by taky neměl – podstata sdělení tu leží jinde než ve vnějškové pochopitelnosti, víc než kdekoli jinde u Wenderse se hraje na symboly a vršení emocionálně působících motivů, hlavně těch iritujících (jako je postupné přibližování výstřelů během procházky nad řekou). Mírou sebestřednosti, latentního násilí a nakonec i otevřené agresivity mi to připomnělo tenhle Jakubiskův opus, který mi dodnes leží v žaludku (až tak, že si začínám říkat, že by možná bylo dobré se na něj někdy podívat znovu, jestli náhodou nezměním názor), barvičky jsou jak od Almodóvara, nejasně motivovaný děj a jednání postav si může podat ruku s pozdními lynchovinami, proplétání osudů přicházejících a odcházejících aktérů a vztahová houpačka zas dá vzpomenout na Fitzgeraldovo Něžná je noc, i když se tu cituje z úplně jiných literatur. A celé je to přitom jemné, lidské, nelynchovsky přístupné. Dost netypický kousek mého oblíbeného režiséra, který budu ještě nějakou dobu zpracovávat. (16.03.2012)

Chybné kroky, Zmatené bloudění, nějak tak a já nevím jak ještě by se to mělo překládat, ale ne takhle toporně... Nastassja je k nakousnutí, byť pod jiným jménem (ale se svýma jedničkama!), ani jsem ji nepoznal, jenom mi někoho připomínala, byla tak mladá... Zato Hanna Schygulla se svým unylým projevem a svou protivně slovanskou tváří dokonale iritovala, ostatně jako kdekoli jinde... Možná to tak mělo být... Literárnější film je těžké si představit, byl tam ten Goethe, tj Vilém Meister, a pak ta citovaná díla, Eichendorffův Darmošlap a Flaubertova Výchova... Kdo to dneska ještě čte??!! A scénář psal Handke... Silné momenty, ale jak to začalo šustit papírem (zašmodrchaným ve staré remingtonce -- nebo v consulu?), měl jsem chuť zdrhnout... Ale vytrval jsem, a dobře jsem udělal, ó ano... Vždyť nastojte -- může diváka tenhle film ochudit? NIKDY! Leda znudit, to jo, ale to zas tolik nebolí, facka se mi zahojí... A to by bylo, aby se v hlavní roli leckterý z nás pražských inťošů nepoznal... Což ovšem neubírá na trapnosti, že pan Vogler byl na tu roli trestuhodně STAREJ!!! Vždyť tomu klukovi mělo bejt pod dvacet... (01.01.2009)

Dialogy Handkeho scénáře jsou poetickým vyjádřením vnitřních hnutí postav, je to asociativní a nelogická řeč podvědomí. Wendersovo "rámování" obrazů tuto skutečnost nijak neuchopuje, Wenders opět využívá příběh pouze jako věšák na obrazy. Navíc barevný film odhaluje, že i autorova schopnost vyjadřovat se obrazem má své limity. Černobílé obrázky mu jdou mnohem lépe. (20.03.2010)