Režie:
Miroslava ValováScénář:
Zdeněk MahlerKamera:
Alois NožičkaHudba:
Otmar MáchaHrají:
Alois Švehlík, Zuzana Geislerová, Vladimír Brabec, Marie Málková, Jaroslav Kepka, Karel Houska, Radúz Chmelík, Zdeněk Jelínek, Vítězslav Jirsák, Jan ŘeřichaObsahy(1)
Z dávných dob uchovala lidská paměť legendu o králi a sličné lazebnici. Z pramenů tohoto vyprávění vznikla hra Zdeňka Mahlera, která vypráví romantický příběh ze života krále Václava IV. Je to hra s historickým koloritem, historicky doloženými jmény, ale volně zacházející s dobovými i společenskými skutečnostmi. Dramatikova fantazie vytvořila příběh, v němž se rozmařilý král baví lovem a pletkami s ženami. Při jedné z výprav do lesa se setká s krásnou dívkou a seznámí se s ní inkognito, jako obyčejný muž na útěku. Královna zatím naslouchá radám arcibiskupa, který je spokojen se stavem věci. Může totiž vládnout skrze královnu sám. Jenže král se o intrikách dozví a ztropí arcibiskupovi velkolepý, leč krutý žert. Následná arcibiskupova pomsta nezná mezí. Zosnuje královraždu, která se ovšem nepovede… Hlavní roli skvěle ztvárnil Alois Švehlík. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Vzhledem k přirozenému půvabu Zuzany Geislerové je pro mě Píšťalka pro dva o maličko lepší než ostatní historické filmy, které se točily v roce 1974 jako televizní inscenace. Kvůli ní dávám o hvězdičku víc a je veliká škoda, že to byla tak málo obsazovaná herečka. Bez ní by byla i tato inscenace příšernou nudnou podívanou. [102. hodnocení, 13. komentář, 67%] ()
Václav IV a jeho lazebnice. Těžké chvíle dvorské politiky, od které tak rád utíkal do lesů a k alkoholu. Každých 10 let se pohled na tohoto krále mění. Byla to neschopná troska anebo mistr kompromisů? Těžko říci, asi bude pravda někde uprostřed. Tato inscenace ho líčí jako oběť. V podstatě se během 90 minut nic nestane, ale na konci člověk zjistí, že to vlastně bylo velmi dobré. 75% ()
Scenáristická konstrukce převratů v usurpování si moci mezi Králem a Arcibiskupem byla regulérně dementní a naprosto nedůvěryhodná. Hlavně vyštvání krále v domnění, že je svým vlastním vrahem či rozhození zlaťáků chudině a následná ztráta milované kdesi ve vzduchoprázdnu. Pokud by si zde dal Mahler práci, tak jako učinil v některých dialozích, jenž se tu více, tu méně úspěšně snažily ba o jazyk Shakespearovský, mohlo vzniknout výborné spiklenecké drama, protože Brabec předvedl atmosférickou a neskutečně zákeřnou variaci na téma zlo v sutaně. Podobně jako ve Šťastlivci Sullovi si opět zakoncertoval také Jaroslav Kepka, kterého řadím, myšleno jedině v dobrém, mezi naprosté herecké psychopaty. Pokud bych hodnotil jen herce a téma, musel bych jít hodně nahoru, bohužel odfláknuté reálie a dějové zlomy mi to nedovolují. 60% ()
Postavení českého krále a římského císaře Václava IV. (1361 - 1419) v období těžkých společenských i politických proměn na konci čtrnáctého století nebylo právě nejsilnější. Pro mnohé se stal trnem v oku, několikrát sváděl boj o život i korunu. Mahlerův scénář ovšem poodhaluje na základě historických událostí ještě jiné aspekty panovníkovy nespoutané osobnosti, která si takřka v ničem nezadala s jeho bohémskou povahou. V popředí diváckého zájmu této skromné televizní inscenace stojí zcela bezpochyby vynikající Švehlíkův královský portrét, plný velkých psychologických proměn, i neméně skvělý výkon Vladimíra Brabce v roli pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, bezskrupulózního intrikána, s nímž Václav sváděl četné spory. Několik společných střetnutí obou nesmiřitelných mužů patří v rámci tohoto televizního díla k zvlášť silným uměleckým okamžikům a s trpkým pocitem marnosti upomíná na nevyhnutelnost osudu. ()
Z. Mahler "trpí" chorobou zvanou historická fabulace. A to odedávna, takže je v tom hodně dobrý. Děj jeho scénářů je mistrně veden od jednoho doložitelného faktu k druhému, šmýkne se kolem všeobecně uznávaných odhadů a místa, o kterých historie mlčí, vyplní tak, že to má hlavu a patu. Můžeme si být celkem jistí, že tak, jak to napsal se to určitě v celku neodehrálo, ale skoro žádnou pasáž nemůžete vyvrátit ani označit jako krajně nepravděpodobnou výsledkem je často manipulace diváka, mnohdy směrem od všeobecně rozšířeného mínění. I divák mající průměrný přehled o historikých faktech si pak řekne "kdoví jak to bylo". Nejlepší je oprostit se od představy, že jde o reálné obrazy z dějin (národa českého) a dívat se na to bez kontextu se školní znalostí dějepisu. A pak taková TV inscenace může být něco jako moralitka nebo pohádka pro dospělé. A tato celkem ušla. ()
Reklama