Helen

Na něco takového jsem opravdu nebyl připravený, respektive nečekal jsem takto roztahaný film, kde se všechno říká jen napůl, kde se divák za celou dobu nedozví, co hlavní hrdince vlastně je, kde není jasné, jaké vztahy jsou mezi některými zúčastněnými, zkrátka tohle je film, jehož veliký nedostatek vidím v nedostatečné komunikaci s divákem. Upřímně řečeno mi bylo jedno, jak hlavní hrdinka dopadne, bylo mi jedno, jestli se vrátí k rodině, zkrátka jsem si k ní nevybudoval žádný vztah, její chování a mnohá rozhodnutí jsem nechápal a celkově mám z tohoto filmu jakési zvláštní pocity. Nebyl jsem zkrátka připraven na to, že tenhle film je svým zaměřením spíše pro náročné diváky, vědět to, tak dám asi od něj ihned ruce pryč, protože v sobotu večer jsem rozhodně neměl chuť na něco, u čeho musím jako divák vynaložit značné úsilí k přemýšlení a k tomu, abych hlavní hrdinku nějakým způsobem pochopil. Na to jsem prostě neměl chuť ani sílu. Ale naštěstí to není jen o hlavní hrdince, a jiné postavy, jako jsou její manžel nebo její dcera, tenhle film v mých očích alespoň trochu zachraňují a drží ho alespoň v těch průměrných vodách. Na rovinu tedy říkám, že tohle mi nesedlo a asi jsem od toho očekával něco jiného. Jednoznačně se jedná o veliké zklamání, uděluji tři mírně podprůměrné hvězdy. (21.11.2010)

Depka není deprese. Depka je běžná špatná nálada, která trvá pár hodin nebo den, dva a pak zmizí bez následků. Deprese je vážná psychiatrická nemoc, která trvá týdny, měsíce, neléčená i déle. Tento film je o depresi, na kterou nezabírají ani léky a člověk je neustále ve špatném psychickém stavu. Chce být nejradši sám, opustí všechny blízké, protože jim nechce být na obtíž. Přesně tak se odvíjí tento film, kdy Helen postupně ztratí i rodinu a jediný, s kým je schopna být, je stejně nemocná Mathylda. Nakonec se rozhodne pro radikální způsob léčení, jehož výsledky jsou velmi nejisté. (05.10.2020)

Každý život je svojí podstatou manio-depresivní. Myslím, že maniodepresivitu lze vidět i v životě zvířat a do konce i rostlin. Nedovedu rozpoznat, zda se u Heleny jednalo o bipolární nebo monopolární depresi. Nejspíš to druhé. Určitě na filmu spolupracoval poradenský štáb lékařů a psychiatrů a jednotlivé projevy nemoci ve filmu byly pečlivě konzultovány. Nicméně nemám k režisérce, Sandře Nettelbeckové, potřebnou důvěru. Nemám ji v otázce vedení herců (přehrávání či nedohrávání?), dialogů, volbě prostředí (i já bych se v něm zbláznil), ani hudbě, kterou považuji za vyloženě nepatřičnou. Ještě mám v dobré paměti film Frédérica Dumonta " Un ange à la mer", který mě v nejistotě nenechal. Zde mi pořád něco říkalo, že by stačilo se obléct do montérek a vyjet s kolečkem na zahradu nebo si tam alespoň sednout na slunce. Pozn. 1: Mnohem více reflexe na toto téma - než dvě hodiny dívání se na očividně zdravou ženu, která "to jen hraje" - je v písních, ať lidových nebo rockových: ve "Wish you were here" (Waters, Gilmour) stačí jen jednotlivé expresvní "výkřiky" (tell blue skies from pain, swimm in the fish bowl, cold comfort, leading role in the cage,...), Jimi Hendrix vyjadřuje své "Manic depression is a frustrating mess" lépe než slovy hrou na kytaru. Pozn. 2: Není asi náhodou, že mojí nejváženější spisovatelkou je Virginie Wollfová, a také Ingeborg Bachmannová a Sylvia Plathová. Více v jejich díle než v jejich osudu je patrné, co se s nimi právě děje. Psát jako VW nelze "beztrestně". Dvacet dní před smrtí si v deníku naordinovala správnou terapii "Occupation is essential. And now with some pleasure I find that it’s seven; and must cook dinner. - Důležité je stále něco dělat. A s jistým uspokojením ztjišťuji, že už je sedm a musím jít vařit večeři." To by ovšem nesměla právě psát "Pointz Hall" (později přejmenované na "Mezi akty" - nejodvážnější dílo světové literatury. O něco dříve se ptá (2.10.1940): "Ought I not to look at the sunset rather than write this? - Neměla bych se radějí dívat na západ slunce, než psát tohle:" Pozn. 3: Ještě jeden člověk přichází do tohoto společenství: Georg Trakl. Říká se (Ernst Jünger), že válka zoceluje. Alespoň pro Trakla a VW (viz z celý zápis ze dne 2.10.1940) to zřejmě neplatí. Pozn. 4: Můj komentář je jen doplněk ke komentáři Faidra****. (25.05.2020)

"A teď pět nejhorších rad od lidí, kteří vůbec nevědí, o čem mluví.." - "Vezmi si volno.. Něco si přečti.." - "Zkus jógu.." - "Vymaluj byt.." - "Ostříhej se.." Mluvíte, jak je dnes moderní, o tom, že máte depresi, kterou však s největší pravděpodobností díkybohu nemáte ?? Pak tedy po seznámení s Helen snad už takhle mluvit nebudete.. A budete si vážit toho, co máte.. Alespoň v to tedy doufám, stejně jako nejspíš Sandra Nettelbeck, jejíž nesmírně silné festivalové drama, které mimo řemeslné jistoty ve zvolených prostředcích stojí na empatii vůči všem zainteresovaným stranám, nabádá k zamyšlení jako málokterý tematicky podobný snímek.. Autorka Nettelbeck vychází de facto z vlastních zkušeností, nemudruje, nezdvihá obočí, jen zvolna vypráví o bolestech bez konce, které nepochopíte, dokud se vás osobně nedotknou, nesnaží se hledat viníky, protože ti tu prostě nejsou.. Ačkoliv by role Helen snadno mohla svádět k přepjatosti a přehrávání, Nettelbeck, s přispěním nesmírně samozřejmého soundtracku Davida Darlinga, i Ashley Judd obstály se vztyčenými hlavami.. Myslíte, že byste měli dostatek sil a odvahy ustát něco podobného, ať už v jakékoliv roli ?? Ano ?? Pak vám tedy přeju, ať to nemusíte nikdy zjistit.. (16.03.2015)

Síla nezávislých filmů je především v tom, že syrově nabídnou vážný příběh vážnou formou. Nedělaj si z toho legraci a popíšou to přesně tak, jak to skutečně je. Proto je Helen tak zajímavý a dobře hodnocený film. Dokáže zaujmout. Ještě aby ne, když vypráví o jedné ženě, u které se zničehonic objeví nemoc známá jako těžká deprese. A s tím jsem se ještě v žádném filmu nesetkal. Film pak ubíhá naprosto plynule. Ze začátku divák nic neví, pak ho to trkne a pak se veze spolu s Helenou. Jak to dopadne už je jenom na tom, jak moc nezávislý tvůrci ten film budou chtít udělat. Podle mě se s tím ale poprali hezky. Člověk alespoň o trochu pochopí něco, s čím se jen tak nesetká, i když...člověk nikdy neví. (24.11.2010)