Osmdesát dopisů

(Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.) — Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být. (08.03.2017)

Jeden den v životě čtrnáctiletého kluka za socialismu. Doby šedivé, plné spěchajících nevýrazných lidí, lejster, kolků a obálek. Bylo mi čtrnáct, když tahle doba u nás skončila, takže tenhle klukovský pohled na svět rodičů pobíhajících mezi byrokraty dobře chápu. Nejde tu o žádné vyhrocené drama, ale hlavně o zachycení atmosféry doby. Voličům KSČM bych doporučil se na film podívat a zamyslet se, jestli tohle je to, co chtějí. (24.08.2014)

Musím říct, že tenhle film mi tak trochu zkazil den na Febiu a dobrý zážitek z předchozího Get Low. Tak nudný, nicneříkající a zdlouhavý snímek jsem opravu neviděl. Hned začátek mě dostal: Kluk leží v posteli, probudí se a sedne si. (5 minutový záběr, kluk se nehýbá, kamera taky ne), pak zavolá "Mami"... a zase 5 minut nic, pak zavolá znovu "Mami" a pak opět 5 min nic. Prostě hrozná nuda. Když si k tomu přičtu opravdu podivnou kameru a naprosto nedůvěryhodné herecké výkony bez emocí, prázdné dialogy a podivný konec, rozhodl jsem se pro jasný odpad. Jednu hvězdičku dávám jen kvůli tomu, že na následující diskusi s produkcí dokázal režisér svým způsobem vysvětlit svůj záměr a to, proč je film tak špatný, jaký je. To ale nic nemění na tom, že ten film se mi vůbec nelíbil. (22.04.2011)

Nezávislý, artový (znie to ako klišé, ale je to tak) počin aký sa u nás len tak neobjavuje. Za poslednú dobu si nič také nepamätám, alebo som nevidel niečo také, razantne odstrihnuté od mainstreamu. Tento postup narácie, ktorý režisér zvolil mám veľmi rád, aj keď zvykne byť miestami dosť ubíjajúci. Kamerou mi to veľmi evokovalo filmy Akiho Kaurismakiho. Ten je čosi "akčnejší" v samotných scénach, ale tie pohyby, polky ľudí, nohy, kufre v detailných záberoch mi ho hneď priviedli na rozum. Len tak ďalej pán režisér a nech sa darí aj s následujúcim počinom._____Stanica - autorská projekcia 2012 (23.05.2012)

Třeba všechno to šedivé nebo béžové oblečení. - Jen proto, že se jiné (vkusné) věci těžko sháněly? Nebo na sebe nikdo nechtěl příliš upozorňovat pestřejšími věcmi? A koho vlastně? Lidi z okolí, protože by mohli mít řeči? Nebo všetečné a všemocné úřady, protože se člověk v jejich očích lehko stal podezřelým, což přinášelo problémy? A nepřešla ta šeď částečně i do povahy lidí, takže o nic barevného a nápaditého už ani sami nestáli? ...................... Trochu mi to celé připomnělo film Každý den odvahu. Zatímco tam je protagonista přemýšlivý muž prožívající těžkou deziluzi, tady je to dítě školou povinné, co dění kolem sebe zatím vstřebává jen mimoděk. Kupodivu v tom ale není podstatný rozdíl, zasáhnout dokážou oba filmy. Pokud se tedy divák vhodně naladí. ___ P.S.: ke komentáři uživatele Mlle: Jednak se ten film odehrával na konci 80. let, jednak o tehdejším oblékání něco vím, sám jsem v té době žil. Sice jsem nenapsal, že tu lidi nosili "jen" béžové a šedivé věci, ale je pravda, že jsem přesvědčen, že je nosili víc, než by bylo zdrávo a že tudíž filmaři zvolili takový "výrazový prostředek" víc než dobře. (04.10.2014)