Moje štěstí

Dokumentaristovi Sergeji Loznicovi se podařilo natočit encyklopedii věrolomnosti a zlovolnosti, v níž jedno zlo mísí s jiným, a sporadické dobro se v něm utápí jako čmelák v kolomazi - symbolem tu může být prostitutka, popisující sex se zmaštěným mechanikem, po němž spotřebovala veškerou svou zásobu voňavých kapesníčků (ale počítá s tím znovu, proto si ji musí co nejdříve obnovit). Tenhle antibuddhistický morytát (toto označení jsem si vypůjčil od Marigold ****) se vyznačuje konsekventním pohrdáním nejen životem, ale i smrtí. Celkem srozumitelný příběh se po zabití řidiče dodávky Georgie sice rozpadá na epizody, ty však nevybočují z daného rámce. Nepochybně se v něm nejedná o pokus o uchopení "východní" mentality; ale jen o pokus obsáhnout reálné zlo, a přitom se příliš nedotýkat jeho kořenů. Pozn: Sám Loznica říká (parafráze), že se kořenů dotýkat nechce, chce ukázat jen byliny, které tyto kořeny mají. Vykopat si je musí každý sám. (17.05.2016)

Po shlédnutí tohoto filmu máte pocit, že jste promarnili 2 hodiny svého života. Jedná se o sled nesmyslně za sebou jdoucích scén, které spolu na první pohled vůbec nesouvisí. Film navíc obsahuje dlouhé záběry o ničem. Když se ale nad filmem zamyslíte, nejspíš měl opravdu děj. Po dalším zamyšlení možná najdete i hlavní postavu. Jde o příběh muže, jemuž jako malému chlapci vojáci téměř před nosem zabili otce a on zůstal úplně sám. Je od té doby němý a ostatní se mu neustále posmívají a nikdo ho nebere vážně. Postupně se tato postava objevuje v různých scénách, kde nikdy nehraje hlavní roli a proto ji člověk na první pohled nepřikládá moc velkou váhu. Autor tohoto filmu točil až dosud převážně dokumentární filmy, což se na snímku docela podepsalo. Jedná se vlastně o zobrazení poměrně drsného života v Rusku. (07.07.2010)

(videno na 45. IFFKV) - dva lide, kteri dobehli do salu a sedli vedle nas usnuli asi po 15ti minutach... moje "biografní hrdost" zabranila, abych se pripojil. A lidi prosim vas, muzete mi nekdo vysvetlit o cem to bylo? nechapu prvni ani posledni scenu.... to mezitim chapu jen v jednotlivych etapach, ale celek "eeee coze?" no a ted proc ty dve hvezdicky. 1. libila se mi naturalnost s jakou jsou tahle zeme a jeji velecteni obyvatele vyliceni, navic dialogy a pribehy jednotlivych etap jsou zajimave. 2. mozna mi ta naturalnost zachranila zivot, o ceste autem do ruska jsem prestal premyslet az po tomto filmu (07.07.2010)

Tohle prostě nepochopíte... Film jako takový nebyl úplně špatný, ale nechápete od začátku do konce vůbec nic... jednotlivé "etudy" (nejlepší byla asi ta z konce II. světové války) byly samy o sobě dobře propracované, něměly spolu ale v podstatě žádnou souvislost. Každopádně je to film, ze kterého vám zůstane čelist dole... Už proto, že jestli se tohle v Rusku opravdu děje, tak byste měli mít strach tam vůbec jezdit. (06.07.2010)

Dokumentarista Sergej Loznitsa přivezl svou krutou studii ruské povahy Moje štěstí, v níž se v pomalých nájezdech kamery noříme stále hlouběji do společenského marasmu a zlodějské morálky. Návyky dokumentaristy se nezapřou, tvůrce jednoznačně upřednostňuje popis před akcí, zkoumá expresivní tváře ruských venkovanů a hledá v nich stopy toho, co hrdina filmu, řidič dodávky Georgij, zakouší na vlastní kůži i ve vyprávění ostatních postav. Pozoruhodný morytát, v němž se zhnusení mísí s ironií, sice místy budí úsměv, ale jeho osten směřuje nevyhnutelně k tragickému gestu zmaru a beznaděje. Skeptický snímek sice klade svým plíživým tempem vysoké nároky na diváka, nicméně odvděčí se plastickou a depresivní mozaikou současnosti. (12.07.2010)