Dědoušek se dal na odboj

Film věnovaný Louis de Funesovi asi nezklame žádného milovníka francouzské komedie, ale nemyslím si, že by ho měl ani kdo ví jak nadchnout, obvzláště závěr není kdo ví jaký - nechci prozrazovat děj, snad jen, že samotný závěr nemá s filmem nic moc společného. Film je hodně podobný snímku Stepující stonožka. (28.09.2010)

Celou dobu se dívám na film, který mi přijde nepovedenný, zmatený a divný. A on skončil tím že se v televizním studiu sejdou hlavní postavy, tvrdí, že je film o nich nepovedenný a začnou se různe dohadovat. Hustý, co? Jako vůbec se mi to nelíbilo. Navíc Michela si tady moc neužijete (Funés by se v tak malé roli snad ani nemohl objevit.) Celkově tady chybí hlavní postava, hlavní zápletka, celý film je jeden velký bordel. Ale možná to byl záměr a za závěrečné překvápko přidávám jednu (možná i dvě) hvězdy navíc. (19.08.2019)

Obdivuji milovníky žab, že ten obrovský trapas, který si ukousla jejich armáda za druhé světové války dokážou přetavit ve výtečné komedie. U odbojářského dědouška je celkem vydařená hlavně první půlka filmu, která nepostráda sarkasmus a hodně přesný trefy do mentality francouzského národa. Druhá část je však poměrně zbytečně zmatečná a jen velmi těžce drží při sobě a to má samozřejmě neblahý dopad jak na humor, tak na tempo filmu. (27.10.2013)

"Kuchař cedí nudle. Opakuji: Kuchař cedí nudle." Přiznávám se, že v době, kdy jsem Dědu viděl poprvé, tak jsem nevěděl, kdo je Christian Clavier. Mě upoutalo spíš jméno Michela Galabruho, scénáristy Sedmé roty Jeana-Marie Poirého a to, že je film věnován Louisi de Funésovi. Když jsem však viděl v úvodních titulcích celou plejádu slavných či povědomých jmen a především mých oblíbenců (z opravdu plejády uvedu jména Jugnot, Carmet) mé srdce zaplesalo. Film samotný je ovšem opravdu bláznivý a je z něj už cítit ten typ humoru skupiny Le Splendid (ti tu jsou v plném počtu až na Bruno Moyota). Pro mě po Velkém flámu a Sedmé rotě asi nejlepší francouzská válečná komedie. Ještě doplňuji Louis měl ztvárnit titulní postavu, ale zemřel před začátkem natáčení a tak roli převzal jeho parťák Galabru. Škoda, mohlo to být zajímavé setkání třeba s takovým Christianem Clavierem... (26.04.2007)

Mám rád francouzské komedie. Obzvláště rád mám francouzské válečné komedie. Film v režii tvůrce Návštěvníků a s hereckým ansámblem plným známých jmen, to přece nemůže dopadnout špatně, říkal jsem si před zhlédnutím. No a špatně to taky nedopadlo. Smíchy jsem se sice neválel po zemi, neboť tato komedie zase tak vtipná není, ale už jen díky tomu hereckému obsazení a dobrému ztvárnění válečné Paříže, plné odbojářů, nacistů a kolaborantů, se na to dá dívat. Film má však jeden z nejpodivnějších závěrů vůbec. Nejprve se z ničeho nic objeví podivný muzikálový výstup Hitlerova nevlastního bratra (v podání budoucího pana Pignona) a v posledních deseti minutách se děj přesune do současnosti do televizního studia, kde hlavní protagonisté hovoří o snímku, který jsme právě viděli. Musím se přiznat, že něco takového, bych vůbec nečekal. Nevím, čím to je, de facto mě ten film zklamal, neboť jsem čekal větší porci humoru, ale přesto jsou mé dojmy z něj celkem pozitivní. Druhé zhlédnutí v nejbližší době sice neplánuji, ale pěkné tři hvězdičky si zaslouží. (02.08.2011)