Ivan Hrozný II.

Tak myslim, ze som jediny, komu sa druha cast pacila menej ako prva. Ejzenstejn sa v podstate uplne vykaslal na jednu cast zivota Ivana IV.-tu uz skutocne Hrozneho a zobrazuje ho len ako stihomanom trpiaceho psychopata, neustale sa bojaceho sprisahania proti svojej osobe. Tak ako v prvej casti jeho postavu glorifikuje, druha cast je jasnym odrazom kritiky stalinizmu v povojnovom Rusku. Zaujimavo vsak na mna posobili vychadzky do historie, kde sme sa dozvedali, co to o Ivanovom detstve a o jeho obrovskej nechuti k bojarom. Kolorovane sceny, rovnako tancovanie a spievanie napriek zrejme dekadentnemu vyznamu, na mna posobili rusivo. (17.01.2008)

>>> Historickou nepřesnost vem čert, daleko zajímavější je ta zlověstná síla přesvědčení o vlastní velikosti, pravoslavný mysticismus, který bojarům nedovolí vztáhnout ruku na cara při první vhodné příležitosti, důstojnost, autoritativnost hlavní postavy i filmu samotného, obojí lze podrobit kritice, ale naprosto ne výsměchu. Stalinovi se druhý díl možná nezamlouval, ale takovému Putinovi jistě ano. (12.07.2014)

Podľa očakávaní Ejzenštejn v druhej časti pritvrdil v intrigách, na moje počudovanie sa ale pre zvyšok dvojdielneho filmu presunul výhradne do interiérov a keďže som si o filme vopred nič nečítal, absencia veľkolepej bitky bola pre mňa v prípade megalomana Ejzejštejnovho formátu veľkým prekvapením. O jeho slobodnú vôľu tu ale nešlo. Herecké výkony sú snáď ešte teatrálnejšie ako v prvej časti, otázka je, či je takáto štylizovanosť kladom, alebo záporom pri tomto žánri a v tomto období. Našťastie už ale funguje psychológia. Vidím, že názory na to, či je lepšia prvá, či druhá časť, sú rozdielne, ja sa prikláňam k tej prvej. Druhú zachránila záverečná, vysoko atmosférická pasáž, kde sa naplno prejavilo majstrovstvo režiséra a pripomenul mi tu skôr nemeckých expresionistov, alebo starých amerických hororových majstrov, ako samého seba. Takže trochu ruskej histórie v klasickom filmovom podaní, ktorá nikoho neurazí a ktorá vzhľadom na komorné ladenie celého projektu a celkovú vyše trojhodinovú stopáž neskĺzne k akademickej nude. P.S.: Tri deti v kostole a ich obruče nad hlavami mi pripomenuli tri hlavne na krížnikovi Potemkinovi, mohlo by sa jednať o narážku. (18.03.2013)

Nevidel som prvý diel filmu a po dnešnom zážitku ani netúžim ho vidieť. Ejzenštejn nič nezabudol a v máločom sa poučil. Nezabudol, ako zvládnuť réžiu a strih, ale nepoučil sa z toho, že už nie je rok 1925, keď nakrúcal krížnik, ale rok 1945, kedy už figúrky z panoptika nemého filmu pôsobili viac komicky, než dramaticky. Určite sa však poučil v tom, že ak chce ďalej existovať v dobe vládnutia cára Josifa Vissarionoviča, musí historický epos nakrútiť tak, aby jeho vysokoblahorodie pri sledovaní spokojne pohmkávalo bafkajúc zo svojho čibuku. (26.01.2017)

O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně. (25.03.2007)