Ivan Hrozný II.

O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně. (25.03.2007)

Na druhý díl Ivana Hrozného jsem se podívala v relativně krátkém odstupu po dílu prvním, takže se nabízí oba díly srovnat. Co se týče formální stránky, je to velice podobné, přece jenom byl druhý díl natočen spolu s tím prvním prakticky ve stejnou dobu. Kdo už od Ejzenštejna něco viděl (a zvláště kdo viděl první díl), nemůže být kamerou, střihem, zvukem, svícením apod. překvapen. A myslím, že ani nemá cenu to tady podrobně rozebírat, když už to mnohem erudovaněji udělali jiní (např. Jan Kučera ve Filmové poetice 1 a tuším, že i Jean Mitry). Řeknu snad jen to, že v dobovém kontextu je to dílo zajímavé, dnes trochu vyčpělé (i v herectví například). Ale na druhou stranu, jak už jsem se ve svých názorech několikrát zmiňovala, není korektní hodnotit filmy dnešní optikou, ale je nutné dívat se právě na onen kontext. Kdybych se zaměřila na samotný děj, druhý díl byl v lecčem zajímavější než ten první, hlavně konec se mi líbil, přesto se však jedná o dílo, kterého je dobré vážit si hlavně jako jednoho z kinematografických milníků, pro dnešní diváky je to asi pasé a těžko si film najde nové příznivce mezi klasickými komerčními diváky, již jsou zvyklí na moderní hollywoodské snímky. (11.04.2012)

U jedničky jsem ocenil pouze to, co jsem prostě musel. Nijak víc mě ten film nedostal. Proto sám nechápu, jak je možné, že druhý díl, který jsem viděl záhy a který vznikal současně, na mě působil o tolik silněji. Propaganda prakticky zmizela a zůstala jen nekonečná paranoia neustále zrady a nenávisti všech vůči Ivanovi, kterého vlastně nesnášíme i my. Neskutečně působivé. (06.08.2012)

Ivan sa stáva hrozným až tu, ale zaujímavejšie je jeho spomínanie na svoje detstvo, kde sa objavil aj Mrázik z Mrázika ako zákerný radca, s ktorým treba urobiť krátky proces. V tomto druhom dieli sa trochu viac spieva, ako by mi bolo milé a ubudlo majestátnosti výpravy. –––– Patrí sa, aby bol cár vždy opatrný. K dobrým láskavý a mierny, k zlým krutý. Ak nie je taký, potom nie je cár. Teraz sú nepriatelia Ruska porazení. Mám voľné ruky! Odteraz namierim meč spravodlivý proti tým, ktorí zvonka ruku na ruskú zem vztiahnu. Nedáme Rusi ublížiť! (03.08.2016)

Ejzenštejnova koncepce kinematografie konfliktů byla nesmírně plodná v jeho němém období, o tom není pochyb. Nemohu se ale zbavit pocitu, že čím více se pokoušel užít svých metod u zvukových děl, tím tvrději narážel, neboť rozvoj filmu (i v měřítku národním) se stal neovladatelný a on sám byl donucen ke kompromisům. Tak jsou oba díly Ivana Hrozného i Alexandra Něvský Ejzenštějnovou vlastní bitvou s normami tendenčního sovětského filmu. Ve třech dílech a jako jeden celek by to asi bylo působivější. (17.04.2013)