Ivan Groznyj II: Skaz vtoroj - Bojarskij zagovor
Ivan Hrozný II.
Ivan the Terrible, Part II
Režie:
Sergej M. EjzenštejnHudba:
Sergej ProkofjevObsahy(1)
Ivan Hrozný sa snaží upevniť moc tým, že založí svoju osobnú armádu. Jeho politickí súperi, ruskí bojari, stroja sprisahanie a chcú cára zavraždiť... (matriosa)
Recenze (33)
Druhá část Ejzenštejnova opusu je opravdu zajímavější. Přesně jak říká Exkvizitor - lepší děj a hudba + tance. Ovšem i tak se jedná o vyčpělé dílo, které z mého pohledu může nadchnout snad jen filmové historiky. ()
Jeden ze 100 nejlepších životopisných filmů - 100 Greatest Biography Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
U jedničky jsem ocenil pouze to, co jsem prostě musel. Nijak víc mě ten film nedostal. Proto sám nechápu, jak je možné, že druhý díl, který jsem viděl záhy a který vznikal současně, na mě působil o tolik silněji. Propaganda prakticky zmizela a zůstala jen nekonečná paranoia neustále zrady a nenávisti všech vůči Ivanovi, kterého vlastně nesnášíme i my. Neskutečně působivé. ()
Film mě nijak neuchvátil. Zručná režie se nedá Ejzenštejnovi vytknout, ale to mi bohužel nestačilo. Vykulené oči všech postav mě doháněli k šílenství, to se vážně nedalo vydržet..! ()
O druhém dílu Ivana Hrozného platí do určité míry to samé jako o části první. Architektura, svícení, detaily lidských tváří, to vše využil Ejzenštejn již v prvním díle. Odlišnost mezi oběma filmy se odehrává na úrovni děje a samozřejmě i použitím barevné sekvence v druhém díle. Děj druhého snímku se soustředí více na osobu cara a prohlubuje psychologickou hloubku jeho postavy. Nenajdeme zde už velkou bitevní scénu jako v prvním díle. Důraz na osobnost caram především carova chorobná nedůvěra ke komukoliv jinému, než je on sám, dělá z filmu spíše psychologické drama, kde má velký vliv na napětí nasvícení detailů tváří (Efrosinija Starickaja vypadala místy přímo jako ďábel). Barevná sekvence hostiny s tanci díky všudypřítomným odstínům rudých barev vytváří dojem hluboké dekadence a neřestného úpadku a všemu vévodí car Ivan na trůně. ()
Podľa očakávaní Ejzenštejn v druhej časti pritvrdil v intrigách, na moje počudovanie sa ale pre zvyšok dvojdielneho filmu presunul výhradne do interiérov a keďže som si o filme vopred nič nečítal, absencia veľkolepej bitky bola pre mňa v prípade megalomana Ejzejštejnovho formátu veľkým prekvapením. O jeho slobodnú vôľu tu ale nešlo. Herecké výkony sú snáď ešte teatrálnejšie ako v prvej časti, otázka je, či je takáto štylizovanosť kladom, alebo záporom pri tomto žánri a v tomto období. Našťastie už ale funguje psychológia. Vidím, že názory na to, či je lepšia prvá, či druhá časť, sú rozdielne, ja sa prikláňam k tej prvej. Druhú zachránila záverečná, vysoko atmosférická pasáž, kde sa naplno prejavilo majstrovstvo režiséra a pripomenul mi tu skôr nemeckých expresionistov, alebo starých amerických hororových majstrov, ako samého seba. Takže trochu ruskej histórie v klasickom filmovom podaní, ktorá nikoho neurazí a ktorá vzhľadom na komorné ladenie celého projektu a celkovú vyše trojhodinovú stopáž neskĺzne k akademickej nude. P.S.: Tri deti v kostole a ich obruče nad hlavami mi pripomenuli tri hlavne na krížnikovi Potemkinovi, mohlo by sa jednať o narážku. ()
Zdá se to nemožné, ale druhá část je ještě lepší než část první. Kakája radost csarom byť! ()
Nevidel som prvý diel filmu a po dnešnom zážitku ani netúžim ho vidieť. Ejzenštejn nič nezabudol a v máločom sa poučil. Nezabudol, ako zvládnuť réžiu a strih, ale nepoučil sa z toho, že už nie je rok 1925, keď nakrúcal krížnik, ale rok 1945, kedy už figúrky z panoptika nemého filmu pôsobili viac komicky, než dramaticky. Určite sa však poučil v tom, že ak chce ďalej existovať v dobe vládnutia cára Josifa Vissarionoviča, musí historický epos nakrútiť tak, aby jeho vysokoblahorodie pri sledovaní spokojne pohmkávalo bafkajúc zo svojho čibuku. ()
Druhá časť vymetania mozgu, platí teda to isté, že je to len sprostá propaganda natočená na Stalinovu objednávku, a preto nemá žiadnu hodnotu. Ide o propagandu komunistických degenerov. ()
Ejzenštejnova koncepce kinematografie konfliktů byla nesmírně plodná v jeho němém období, o tom není pochyb. Nemohu se ale zbavit pocitu, že čím více se pokoušel užít svých metod u zvukových děl, tím tvrději narážel, neboť rozvoj filmu (i v měřítku národním) se stal neovladatelný a on sám byl donucen ke kompromisům. Tak jsou oba díly Ivana Hrozného i Alexandra Něvský Ejzenštějnovou vlastní bitvou s normami tendenčního sovětského filmu. Ve třech dílech a jako jeden celek by to asi bylo působivější. ()
O niečo ´´svetlejšie´´ a menej štylizované pokračovanie. Dejom sa valí spústa intríg, samých o sebe nezaujímavých a zdĺhavých. Tu sa preceňuje jedna radosť. ()
O druhém Ivanu Hrozném bych mohl říct podobné věci jako o tom prvním. Tedy bylo to určitě precizně natočené, Nikolaj Čerkasov je coby Ivan Hrozný dokonalý, ale bohužel to ve mě nezanechalo žádný trvalejší dojem. Příběh se zaměřuje na období Opričniny a vnitřní přerod z cara Ivana na Ivana Hrozného. Díky tomu chybí nějaké bitevní scény (jako byla v prvním díle ta u Kazaně) a vše je velmi statické a konverzační. Vlastně by mi to ani tolik nevadilo (právě díky výkonu hlavního představitele), kdyby nebyla první scénou, která na mě zapůsobila až ta, kdy na hostině přinesou na stůl černé labutě s královskými korunkami. Následujících asi dvacet závěrečných minut jsem hltal. Bohužel ty nemohou vyvážit zbytek filmu. No a navíc mě tam dost otravovala a nudila hudební čísla. ()
Druhý díl je přece jen o něco lepší než díl první, snad za to může i skutečnost, že se zde objevují barevné scény, které tomu dodávají ten správný ruský kolorit. Ale na "vině" je i skutečnost toho, jak se postava Ivana Hrozného vyvinula a co se z ní stalo. Už není velkolepá, už je jen děsivý. Člověk se ani nemůže divit, že Stalin uvedení filmu zakázal. ()
Slabší než první díl, to bezesporu. Celý díl je zaměřený na osobu cara Ivana a jeho boj s vlastní slabostí a vinou. Není tu toliko drama jako v díle prvním, car si zde přisvojí přízvisko Hrozný, neboť krutě a nemilosrdně zbavuje Ruskou zem všech zaprodanců. 70%. ()
Na druhý díl Ivana Hrozného jsem se podívala v relativně krátkém odstupu po dílu prvním, takže se nabízí oba díly srovnat. Co se týče formální stránky, je to velice podobné, přece jenom byl druhý díl natočen spolu s tím prvním prakticky ve stejnou dobu. Kdo už od Ejzenštejna něco viděl (a zvláště kdo viděl první díl), nemůže být kamerou, střihem, zvukem, svícením apod. překvapen. A myslím, že ani nemá cenu to tady podrobně rozebírat, když už to mnohem erudovaněji udělali jiní (např. Jan Kučera ve Filmové poetice 1 a tuším, že i Jean Mitry). Řeknu snad jen to, že v dobovém kontextu je to dílo zajímavé, dnes trochu vyčpělé (i v herectví například). Ale na druhou stranu, jak už jsem se ve svých názorech několikrát zmiňovala, není korektní hodnotit filmy dnešní optikou, ale je nutné dívat se právě na onen kontext. Kdybych se zaměřila na samotný děj, druhý díl byl v lecčem zajímavější než ten první, hlavně konec se mi líbil, přesto se však jedná o dílo, kterého je dobré vážit si hlavně jako jednoho z kinematografických milníků, pro dnešní diváky je to asi pasé a těžko si film najde nové příznivce mezi klasickými komerčními diváky, již jsou zvyklí na moderní hollywoodské snímky. ()
Tak myslim, ze som jediny, komu sa druha cast pacila menej ako prva. Ejzenstejn sa v podstate uplne vykaslal na jednu cast zivota Ivana IV.-tu uz skutocne Hrozneho a zobrazuje ho len ako stihomanom trpiaceho psychopata, neustale sa bojaceho sprisahania proti svojej osobe. Tak ako v prvej casti jeho postavu glorifikuje, druha cast je jasnym odrazom kritiky stalinizmu v povojnovom Rusku. Zaujimavo vsak na mna posobili vychadzky do historie, kde sme sa dozvedali, co to o Ivanovom detstve a o jeho obrovskej nechuti k bojarom. Kolorovane sceny, rovnako tancovanie a spievanie napriek zrejme dekadentnemu vyznamu, na mna posobili rusivo. ()
Rusove vzdy umeli tocit vypravne historicke velkofilmy. Ivan Hrozny neni vyjimkou. Ejzenstejn tomu dodal jen uzasnou, az demonickou atmosferu! ()
Druhý diel síce dejom nazväzuje na ten prvý, ale už nemá viac čo ponúknuť. Keby sa aspoň niektoré scény točili v exteriéri, ako tomu bolo v dieli prvom. Aj keď išlo iba o jednu scénu, bol vydarená. Sparťanský kamenný interiér presvedčiť nemôže. ()
Očekával jsem, že ve druhém díle uvidím masakr v Novgorodu nebo Ivanovo "neúmyslné zabití" vlastního syna Dmitrije či nějakou další krutost, kterou Ivan za své vlády provedl. Místo toho jsem viděl dlouhé divadlo, se spoustou přehrávání a velkolepých až nudných palácových scén. Na začátku přísahá Kurbsky věrnost polskému královi Zikmundovi. Zikmund slibuje, že učiní Kurbského vládcem Ivanových území, jakmile je díky Ivanově nepřítomnosti dobude. Plán je ale zmařen, protože Ivan se vrací do Moskvy. Následuje flashback, ve kterém je Ivan jako dítě svědkem otravy a odstranění vlastní matky, a poté je ukázán jako teenager, který se postavil bojarům, jenž vládli za Ivana v jeho jménu. Začíná reformou rozdělování půdy - bere bojarům půdu, poté je jmenuje správci půdy, čímž zvyšuje svou moc nad nimi. V další scéně přichází jeho přítel Kolychev, nyní mnich Filip, který po vzrušené a emotivní debatě souhlasí s tím, že se stane metropolitou Moskvy, pokud mu dá Ivan právo přimlouvat se za odsouzené muže. Ivan to však poruší a poháněn svým poručíkem Malyutou nechá odsouzené muže popravit dříve, než může Filip využít svého práva. Nechává tak popravit tři Filipovi příbuzné. Fjodor Basmanov, první opřičník zjišťuje, že carevna byla otrávena a oba podezřívají tetku Evfrosinii z otrávení poháru vody. Ivan nařídí Fjodorovi, aby nejednal, dokud nebude prokázána její vina. Bojaři jsou zoufalí a dostanou Filipa na svou stranu. Filip přísahá, že zablokuje Ivanovo zneužití moci, a postaví se mu. Přijde velká scéna v katedrále, kde má být Ivan ponížen. Sboristé zpívají o tom, že Ivan je krutý a pohanský král a malé dítě se ptá na to samé Evfrosinie. Ivan se nasere a prohlásí, že bude přesně takový, jak mu říkají - hrozný. Nyní má jistotu, že tetka otrávila jeho ženu a nechá Filipa zajmout. Bojaři se rozhodnou, že jedinou možností je zavraždit Ivana a novic Pjotr je vybrán, aby pronesl na banket nůž. Skuratov přijíždí pozvat Vladimíra na banket s carem Ivanem a opřičniky. Najednou začne být film barevný. Na hostině opije Ivan Vladimira, zatímco okolo se zpívá a tančí a Vladimir prozradí Ivanovi, že existuje spiknutí s cílem jej zabít a nahradit jím samotným. Basmanov si všimne odcházejícího vraha Pjotra a signalizuje Ivanovi, který předstírá překvapení a nečekaně navrhuje Vladimirovi, aby se stal na chvíli carem. Nechá opřičniky přinést trůn a všechny insignie carské moci a všichni se pokloní "caru Vladimirovi". Potom říká Ivan Vladimirovi, aby jej zavedl do katedrály v modlitbě, kterou by měl vést car. Vladimír váhavě souhlasí a film je opět černobílý. V katedrále přiběhne atentátník a omylem probodne falešného cara Vladimira, a poté se jej zmocní Fjodor Basmanov a Malyuta. Evfrosinia přichází a jásá nad Ivanovou smrtí, než zjistí, že Ivan je živý a mrtvolou na zemi je její syn Vladimir. Ivan nařídí Fjodorovi a Maljutovi, aby propustili vraha Pjotra a děkuje mu za zabití "blázna" a "nejhoršího nepřítele cara". Odsoudí tetku, která drží korunu a zpívá nad mrtvým tělem svého syna. Film je opět barevný a Ivan prohlašuje, že všichni jeho nepřátelé v Moskvě jsou nemilosrdně poraženi a on může obrátit svou pozornost k těm mimo Moskvu. No, tak jsme viděli několik velkolepých scén, ve kterých Ivan posiluje svou moc, stěžuje si na to, že nemá přátele, že ho chtějí bojaři zradit a že Moskva je třetí Řím a ten bude existovat věčně. () (méně) (více)