Žena je žena

Pro mne nejlepší Godard ! (17.05.2005)

Když jsem jako náctiletý viděl "U konce s dechem", myslel jsem si, že Godard je tím pravým režisérem, že se stane prvním režisérem druhé poloviny století. Jeho další filmy - až po Socialismus - však byly přece jen trochu jiné, postmoderně nezvyklé, experimentální bez pachutě surrealismu (za experiment se považoval pouze surrealismus), ale s příchutí beckettovské absurdity. Na jeho filmy musí mít člověk žaludek, který dokáže strávit současně studené i horké, párek v rajské a rajče na divoko. "Une femme est une femme" je skotačivý a současně uštěpačný film, jeden z těch starých dobrých Godardů. Stačí se jen uvolnit, vždyť žena je (jen) žena. A nebo (jak se říká v závěru): Angela není LA FEMME, ale UNE FEMME. Pozn. 1: Nomen omen aneb Godard = Goodart + Badart. Pozn. 2: "Tu t'laisses aller" s a od Charlese Aznavoura je opět jedním ze skvělých hudebních klipů. (23.11.2017)

Už jsem nečekal, že by se mi nějaký film od Godarda ještě mohl líbit, ale jo, stalo se, tohle mě moc příjemně překvapilo. Totálně absurdní komedie s naprosto šílenými nápady, která funguje a neskutečně baví. Aspoň mě teda bavila, po celou dobu. Avšak mě osobně baví už jenom výběr hudby, která se tam zároveň absolutně nehodila a zároveň tam naprosto padla. Nějaký příběh se zde neodehrává, sice se něco děje, ale příběhem bych to zrovna nenazval, každopádně tady mi to výjimečně nevadí, protože mě to prostě bavilo. Stylem humoru bych to přirovnal k Bláznivému Petříčkovi, ten byl úplně stejný ujetý, ale na mě byl poněkud dlouhý. Žena je žena má příjemnou a lepší stopáž, takže ani nemůžu říct, že bych se nudil a nemám problém dát 5*. Zatím to nejlepší, co jsem od Godarda viděl. (22.02.2020)

Stěží se dá zapomenout na ten wow-effect, který jsem v létě 2013 zažil, a donutil mě po delším čase sáhnout na zdejší osobní desítku oblíbených filmů (kdy repríza po letech byla razítkem na tento pocit). Neboť by mě coby letitého příznivce screwballů, konverzaček, bláznivin, parodií... prostě komedií všeho druhu nikdy nenapadlo, že jeden z absolutně nejlépe natočených snímků svého žánru uvidím právě tady, v podání tvůrce, kterého jsem sice vždy respektoval, ale zároveň pochyboval o jeho smyslu pro humor - krátkometrážní "Charlotta a její Jules" mi přijde jako hezký příklad toho, jak v zásadě ne úplně špatný vtip může být pojat přehnaně až do trapnosti. Godardův v pořadí natočený třetí snímek ale celkově není tak egoistický, jak by si někdo, kdo si k němu nikdy nenašel cestu, mohl myslet. V podstatě u značné části jeho tvorby je skloňován pojem experimentování s - jednoduše řečeno - tím, "co všechno film dokáže". Zde však tyto hrátky mají svoje pevné místo, ať už se jedná o dorozumívání postav skrz titulky místo dialogů, přerušovanou hudbu v pozadí či zdůrazněním křiklavě barevných kontrastů (nejčastěji neonová a poutačová reklama). Častým tématem ve všeobecné debatě o JLG je taktéž pojetí postav, které bývá považováno za až příliš chladné a odtažité. Jelikož příběh vnímám tak trochu i jako parodii na veselohry či muzikály hollywoodské Zlaté éry, tak mi zvláštní jednání postav nepřijde jako nějaký dílo shazující přešlap - zároveň je však jasné, že z diváckého pohledu (a koneckonců i mého) vícero sympatií získá Belmondo, který se zmíněnému Godardovu pojetí vymyká, kdy naopak Brialy působí možná až moc "roboticky". Pokud výjimečné filmové zážitky mají zpravidla pověstnou "třešničku na dortu", zde jí v mých očích je debutující Anna Karina spolu s dalším zdrojem humoru v podobě filmových narážek, u Godarda tak častých... Jak už to tak při zkoumání filmových dějin bývá, dočkal jsem se (nikoli poprvé) zajímavé ironie. Neboli - za nejlepšího tvůrce z období Nové vlny považuji bez váhání Truffauta, ale nejlépe natočený jednotlivý film si nakonec připisuje jeho tehdejší souputník. Osvěžující dílo, z kterého prýští slovy tehdejší poroty MFF v Berlíně: "odvaha, mladickost a drzost". 100% (29.08.2020)

Možno nie najlepší, ale určite najvtipnejší Godard. (11.09.2007)

Godard mi prostě nesedí, další z těch rádoby uměleckých filmů.... (29.10.2009)

Bláznivé, vtipné, bizarní a přístupné. Jeden z mála Godardových filmů, na které se nemusíte psychicky připravovat. Nejde o žádný nepřístupný a nepochopitelný snímek, ale o lehkou a veselou mistrovsky anarchistickou hříčku. Možná nedosahuje kvalit BLÁZNIVÉHO PETŘÍČKA, či U KONCE S DECHEM, ale určitě si tenhle film většina lidí zapne raději - doporučuji shlédnout první, pokud ste od Godarda nic ještě neviděli. (04.11.2009)

Nejroztomilejší Anna Karina a Godardovo skokovitě roztěkané vyprávění se subverzivním přístupem ke vztahu hudby, obrazu a dění. Tvrdé, provokativní střihy, neotesané, figurální herectví a čirá, autorská, povýšená radost. (Jo, a abych nezapomněl - pro mě osobně nejzapamatovatelnější předehra k polibku ve fillmové historii). (18.11.2018)

Tak můj první Godard je za mnou. Musím říct, že tenhle film byl neskutečně příjemné a věží pokoukání plné zajímavých myšlenek a odkazů k jiným filmům. K tomu navíc velmi vtipná Belmodova postava (ať už slovně nebo jen obrazem) a skvěle hrající Anna Karina, nad jejíž krásou se ještě nejden večer zamyslím. Film ke kterému se budu velmi rád vracet. (22.02.2010)

Jeden z mála Godardových filmů, kde hravost vítězí nad provokací. (24.05.2010)

Jean-Luc Godard mě na podruhé dokázal zaujmout více. Po jeho filmu U konce s dechem jsem mu dal naštěstí další šanci a stálo to za to. Začátek ovšem nebyl jednoduchý, po patnácti minutách jsem si říkal, že to snad vypnu. Ono to totiž vypadá jako experimentální cvičení netradičních filmařských postupů. Bylo to velmi originální a nápadité, ale spousta věcí mě velmi štvala a rušila. Například na kousky nasekaná hudba, která by mě navíc nebrala ani vcelku. Také postavy byly značně trhlé, když jsem ale dokázal přistoupit na jejich hru, začal jsem se bavit a vydrželo mi to až do konce. Sice nemám rád herce mluvící přímo na kameru a tento způsob interakce mě vždycky vytrhne z děje či atmosféry, nicméně tady toho nebylo naštěstí moc. A ač je hlavní hrdinka sice roztomilá, ale pořád střelená ženská, která neví, co chce, její dialogy jsou s přispěním dvou hlavních pánů (Brialy a Belmondo) výtečné. Žena je žena rozhodně není film pro každého a sám nakonec zůstávám na třech hvězdách. Přesto jej rád doporučím, především jako fajn rozšíření si filmových obzorů. (24.09.2019)

"Je toto tragédia alebo komédia?" "U žien nikdy nevieš."     Poriadne pojašená Godardova romantická komédia s množstvom jeho trademarkov. Je to typicky urozprávané, z môjho pohľadu trochu nesúrodé, miestami to pripomína grotesku. Musím sa priznať, že mi Godardov splašený štýl (strih, rozprávanie príbehu, vedenie rozhovorov) nesedí úplne dokonale (na rozdiel od štýlu môjho obľúbenca Truffauta) a podobne to je aj z jeho zmyslom pre humor (niektoré jeho pokusy o vtip ma rozosmejú, ďalšie mi pripadajú veľmi rozpačité, až násilné). Z pomerne dostatočnej vzorky jeho filmov vyslovene obdivujem iba dva (Na konci s dychom (1960) a Pohŕdanie (1963)), tie ostatné sú buď "iba" dobré, alebo sú tou svojou prehnanou experimentálnosťou až nezaujímavé. Hlavnou hrdinkou tohto príbehu je dosť hlúpučká dievčinka Angela, ktorá si zoberie do hlavy, že chce stoj čo stoj dieťa, a to okamžite (do 24 hodín). Našťastie ju hraje ohromne pôvabná Anna Karina, ktorej pohľad je taký odzbrojujúci, že jej divák okamžite to jej strelené správanie odpúšťa. Celkovo je obsadenie filmu silné, a to je jeden s hlavných dôvodov, prečo radím túto snímku medzi tie režisérove "dobré" filmy.     "Chceš, aby som zostal?" "Áno." "Chceš, aby som odišiel?" "Áno." "Na všetko odpovedáš áno. Si hlúpa?" "Áno." (05.03.2023)

Film je krásné sledovat v původní francouzštině, podařilo se mi sehnat jen slovenské titulky. Je to moc hezká podívaná na Paříž v šedesátých letech a tolik radosti ze života. (26.09.2020)

Podivný muzikál, který vlastně ani není moc muzikál, s prvky romantické komedie, která vlastně ani není moc romantická a ani vtipná. Tento film mě prostě přišel tak dobře divnej. (03.01.2018)

Francouzská nová vlna, barevná sentimentální hudební komedie a v ní Anna Karina, Jean-Claude Brialy a Jean-Paul Belmondo. V podstatě se jedná o umělecký film, jehož součástí je imitace muzikálu, melodramatu a frašky. Občas se vyvrbí i nádech dokumentárního a filmového noiru s vizuálními vtípky a místy i odkaz na jiné filmy, kterých si ale všimne dnes už jen opravdový znalec francouzských klasických filmových počinů. Režisér a scénárista v jedné osobě Jean-Luc Godard jakoby si s diváky hrál a chvílemi je i provokoval. “Chci být v hudební komedii,” náhle během rozhovoru s Alfredem někdy na začátku příběhu prohlásí Angela a začne tančit. Těsně před hádkou s přítelem zase řekne: “Než se začneme hádat, měli bychom se divákům uklonit”, a oba se otočí ke kameře a hluboce se ukloní. Když se později objeví Alfred, zeptá se: “Je to komedie nebo tragédie?” a následně se zmíní o filmu, který má být v televizi. Děj se veze v naprosté jednoduchosti, ze kterého je vytlačena absurdita a trapnost právě v zájmu veškeré frašky do maximální výše. Striptýzová tanečnice Angela chce mermomocí dítě, ale přítel Émile se k tomu nemá. Do toho navíc vstupuje nejlepší kamarád Alfred, který by měl pomoci a tak následující tragikomické etudy patřičně vezmou za své. Vytváří se tu zkrátka iluze, která však zviditelňuje střípky realismu v každodenním šílenství v mezilidských vztazích. Ženská posedlost v touze mít dítě a vlivem toho vzniklé starosti muže. Pocit odcizení nabírá na intenzitě, což je projeveno hlavně zvukově, viz scéna, ve které Angela prochází ulicí. Ne, opravdu nejde o zvukovou chybu. Právě ono chvilkové přerušení okolního hluku v rámci naprostého ticha s pouhými slyšitelnými kroky naznačují danou skutečnost. Zviditelněny jsou tak vzniklé rozpory, ale už ne vyřešeny. Anna Karina se v roli doslova vyřádila, čímž podala úctyhodný herecký výkon, za který byla dokonce i oceněna. Je to hluboký myšlenkový film v uměleckém přednesu mající své kouzlo v provedení a uměleckého přesvědčení. (12.07.2020)

Neskutečná blbost o ničem. Zřejmě se v tom má hledat něco hlubšího. Vydržel jsem do půlky a stačilo. Lituju mojeho oblíbenýho Belmonda, že musel hrát v takovým nesmyslu. Godard prostě není můj šálek kávy. (21.03.2010)

„Já nejsem zkažená, já jsem žena.“ Další kultovní dílko od Godarda, na něž byl v Ponrepu nevídaný nával, a dokonce se stála FRONTA na lístky :) Zobrazuje zvláštní vztah mezi tanečnicí Angelou a jejím přítelem Emilem. Ona chce dítě a bezohledně ho na Emilovi vyžaduje, on ji ale krutě odbývá. Na vině jsou tedy oba, ale Angela má ještě v záloze kamaráda Alfréda... Ve filmu se objevuje pár vydařených scén- už zmiňovaná „hádka“ za pomoci titulů knih, scéna, kdy Afréd vypráví o svém příteli a jeho geniálním triku na odhalení pohlaví čekaného dítěte a také ta, kdy jdou Emil a Angela po ulici a Emil osloví procházejícího pána, zda by neudělal jeho přítelkyni dítě. Pán však jen odvětí, že nemá čas :) Na druhou stranu je ve filmu na můj vkus až příliš hluchých míst, někdy nastává nuda, křeč a scény se opakují. Pro mě zatím asi nejslabší Godardovo dílo. „To je nespravedlivé. Když jsme spolu, tak spolu nejsme a naopak...“ (23.11.2010)

S Godardovými artovými filmami to mám tak trochu na striedačku. Niektoré ma oslovia, iné ma idú unudiť k smrti. Fakt netuším prečo, ale zrovna tento patril do druhej spomínanej skupiny. O tri roky mladšia, no napriek tomu v čiernobielom formáte, Une femme mariée ma zaujala omnoho viac ako toto. Tak snáď ďalší Jean-Lucov film bude znova podľa môjho gusta, ale Une femme est une femme je úprimne asi to najnezaujímavejšie, čo som od tohto svojského Francúza videl... (15.01.2021)

Žena je žena už je po všech stránkách dospělejší Godardův film než jeho prvotina. Podobně jako byla U konce s dechem formální kinematografická revoluce, podobným směrem - byť umírněně - míří i Žena je žena. Zatímco U konce s dechem byl výrazný zejména blbnutím se střihem, i to se zde objevuje, více akorát zaujmou hrátky s audiem. Milostný triangl Brialyho, Belmonda a především vynikající Anny Kariny byl skvělý. (19.01.2022)

Další z výborných Godardových raných počinů – směsice melodramatu, veselohry, filosofického traktátu, zajímavého příběhu …. Milostný trojúhelník probíhá v netradičních vztazích, uměřený Jean - Claude Brialy i fanfarónský Jean - Paul Belmondo doplňují herecky dominantní Annu Karinu. Krásná je, spontánní a zcela film ovládla – její role je oslavou ženství a pro mě asi nejlepší herecký výkon této herečky. Z filmu číší lehkost a nevázanost, opus obsahuje přehršel nápadů, najdeme i odkazy na jiné filmy, vše doplňuje zajímavá hudební stránka.... Zcela určitě zaujme noční hádka, ve které se partneři přou pomocí názvů svých oblíbených knih....beze vyřčených slov. Filmová lahůdka, sladká a chutná. (04.11.2009)