Ubožáci

Lino VENTURA - můj filmový idol. Drsný chlap pro drsné role, ale ! A tady je to ale... možná kdyby před ním tutéž roli nehrál Gabin, tak bych byla nadšena. Jenže Ventura ho nezastínil (ač se snažil) a já měla stále před očima jinou mimiku, jinou chůzi,jiný výraz zloby ve tváři. To se nedá naučit, to musí v tom herci být od Boha - a to měl právě Jean Gabin. (01.11.2007)

Premrštené čsfdácke hodnotenie (porovnajte si to s Imdb, ktoré vernejšie odráža skutočnú kvalitu filmu). Videl som niekoľko spracovaní druhého najznámejšieho Hugovho románu, či francúzske alebo britské a toto mi neprišlo najlepšie. Nieže by bolo zlé, ale občas také svojské - skratkovitý úvod, ktorý je z celého filmu pre mňa asi najzaujímavejší, naopak zbytočne príliš veľa priestoru dostáva revolučná rebélia a potom je tu aj trochu podivný záver bez slov. Lino Ventura je fajn, vyobrazenie mestských nepokojov s barikádami je fajn, ponuré a zbedačené historické mestské zasadenie tiež, ale to myslím zvládajú všetky spracovania. Občas sa mi zdalo, že tvorcovia akoby sa predháňali v tom, ktorá postava bude tá najšpinavejšia, tá s najroztrhanejšími a najderavejšími šatami, tá najbiednejšia, tá najzúboženejšia. Menej je častokrát viac. Aj preto za tri, aj keď veľmi silné. (28.01.2024)

Vzít monumentální bichli rozměrů Bídníků a převést ji na filmové plátno tak, že se podaří vystihnout jejího ducha, to je umění. Uměním, ač jiného druhu, je také vykuchat z ní veškeré důležité dějové body a přitom se k ní nepřiblížit ani na píď. Síla knihy netkví v dějové linii ani v nějaké té kritice nespravedlivého společenského řádu, její skutečná síla leží v odbočkách od děje, v zdánlivě nepodstatných líčení alá popis bitvy u Waterloo, v mnoha vedlejších postavách, jejichž vliv na hlavní příběh je minimální, v makabrózních pasážích, které s uličnictvím brakové literatury pomrkávají na čtenáře a připomínají mu, že čtení je taky (nebo hlavně?) o zábavě. Nic z toho se zde nenachází, místo toho se Hossein puntičkářsky soustředil na to, aby vynechal co nejméně zastávek Valjeana na cestě z galejí až k závěrečnému konci a to stylem, že většina filmu spíš připomíná ilustraci k vydání určenému pro žáčky prvního stupně základní školy. Většinu doby to navíc šustí papírem takovým způsobem, že jakoukoli scénu, která k vyprávění používá vyloženě filmových prostředků (třeba stylově neoriginální bitva na barikádách), jsem hltal s nenasytností alkoholika, co si dává své první ranní pivo. Jest vtipné, že to, co se tak Hosseinovi podařilo vystihnout nejlépe, byla unylost Cosetty (zlatá Eponina, ta je v kontrastu s ní čistou esencí pořádné ženské a dal bych ji před C. přednost tisíckrát), otravnost Maria a vůbec unylost celé jejich milostné linie, což je ovšem nejspíš nějaké dobové klišé, jelikož při nedávném čtení Hraběte Monte Crista jsem na podobnou uvzdychanou lásku narazil taktéž. To je ovšem na podobně ambiciózní dílo poněkud málo a jako takové vidím jeho účel pouze v tom, že nějaká uvědomělá a líná paní učitelka tím může zabít pár vyučovacích hodin, kdy to pustí žákům místo toho, aby jim musela o Bídnících vykládat s vědomím, že většina z nich se ke knize nepřiblíží ani omylem. (10.07.2014)

Klasická kniha v klasickém provedení, které knize velmi sluší. Abych začala tím nejdůležitějším, Jean Valjean je tu úžasný, skvělý a přesvědčivý, jenže Ventura není Gabin. Vím, nemůže za to, ale není. Spousta věcí se tu dá vynachválit do nebes, a právem, zkratka, kde Fantina pro dceru obětuje vlasy a zuby, neútěšné prostředí dílny, soud, kde se Valjean přizná, že je bývalý galejník, naprosto dechberoucí scéna na barikádě, jako vždy dojemná scéna Eponininy smrti, samotný závěr (tady mám drobnou výhradu, je to větší drama, ale Cosettu měli nechat přijít), ale já si celou dobu uvědomovala, že i když nemám žádné dramatické námitky, i když je to výborné, tak pro mě filmoví Bídníci budou jednou pro vždy ti s Gabinem. (10.08.2013)

Obsahuje spoilery. Televízny produkčný podpis je na Hosseinovej adaptácii rozsiahleho Hugovho románu poznať, avšak nijak mu neubližuje. Práve naopak, dovoľuje sústrediť sa vo všetkej komornosti na jednotlivé zložky a inakosť dvojdielnej verzie s Lino Venturou. Tá spočíva predovšetkým vo výbere kapitol dôležitých pre rozprávanie (obohatenie a rozvedenie línie s Ténardierovcami, zostručnenie príbehu Fantiny alebo vypustenie okolností ľudovej revolty a priameho záberu na Javertovu smrť v druhej časti), predely medzi knihami (zastávajúce rolu prostého údaju ale tiež evokujúce aktívne zapájanie čitateľa/diváka, ktorý medzi nimi plynulo prechádza) a dôraz na mizanscénu v interiéroch i zachytenie atmosféry v uličkách dobového Paríža. Pohyb kamery po scéne, výrazná prevaha interiérov a detailov tvárí sú základom kontrastnej konfrontácie vo významovej rovine rovnako ako v humanistickom diele Victora Huga. Lino Ventura ako Jean Valjean je dosť možno najlepším predstaviteľom vznešeného ideálu dobrého človeka. Práve on si pre seba kradne každú scénu a pasáže, v ktorých nefiguruje, pôsobia potom vďaka slabšiemu rozvedeniu väčšiny vedľajších postáv (Cosetta, Eponina) ako chudobný príbuzný. A je tiež genderovo vyhranený - dominantné a do hĺbky rozpracované sú výlučne mužské postavy. To však príbehu však príbehu nemožno vyčítať, keďže je nevyváženosť týchto dvoch elementov už znakom predlohy a odrazom doby a spoločenskej nerovnosti, ktorú opisuje. 80% (17.12.2014)